čtvrtek, 5. září 2019

Abonentní sezona otevřena Šostakovičem. Brutálně. 

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Česká filharmonie zahájila svou 124. sezonu koncertem tvořeným výhradně slovanským repertoárem – Smetana, Čajkovskij, Šostakovič. Pod taktovkou uměleckého šéfa Semjona Byčkova zazněl tradiční orchestrální výběr z Prodané nevěstyOuvertura, Polka, Furiant a Skočná, z Evžena Oněgina pak slavná dopisová scéna v podání ruské sopranistky jménem Jelena Stichina (čeština bohužel neumožňuje její příjmení přijatelně skloňovat). Po přestávce pak došlo na dramaturgické jádro večera, obrovitou Šostakovičovu 8. symfonii.

V předehře k Prodance se orchestr mohl blýsknout brilantností všech sekcí, i rytmická souhra byla i při plném obsazení přijatelná – cokoli jiného by na úvod sezony bylo těžko myslitelné. Oba následující tance, zejména Polka, byly však poněkud poznamenány jistou zatěžkaností, přiznávky zněly trochu toporně, přes relativně střízlivé tempo – nepochybně daň plnému obsazení. Tento dojem pak trochu napravila Skočná, která smetanovský blok uzavřela. Snad jen některé synkopy mohly být ještě lépe vypointovány, ale to bychom asi od živého provedení chtěli až moc.

Jelena Stichina (1986) se sice špatně skloňuje, ale dobře poslouchá. Její suverénní vokální projev snese i velmi přísná měřítka. Není vůbec divu, vždyť letos úspěšně debutovala v Salcburku s Cherubiniho Médeou, jako Cio-Cio-San v Amsterodamské opeře a již pár let předtím se zabydlela na významných evropských scénách. Její hlas je plný v objemu i barevné sytosti, Taťána v jejím podání působí pravda hodně zralým dojmem, a spíše dramatickým než lyrickým projevem. Na dívčí křehkost můžeme zapomenout, přesto je to výkon velmi působivý: všechny výrazové valéry, jež noční dopisová scéna od představitelky žádá, podány až se scénickou plastičností a bohatým, plným tónem. Jako by si její Taťána se svým prudce vzplanuvším citem nevěděla rady. Píše dopis, protože jí nic lepšího nenapadá. Silně expresivní projev nikde nevybočí z mezí vkusu, i výšky znějí plně a okrouhle a o své bojovně naladěné Taťáně v dramatickém balení dokáže Stichina beze zbytku přesvědčit. Nelze se vlastně jejímu přístupu divit, Stichina má v repertoáru i Brünnhildu, Sentu, Sieglindu, Desdemonu, obě Leonory, dokonce i Lady Macbeth, Salome a Elektru. Její Taťána patří beze všech pochyb k nejlepším na evropských operních scénách.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Šostakovičova Osmá, bolestná reflexe hrůz války, jež v době kompozice vrcholila (léto 1943), je dílem, jež přináší extrémní nároky na provedení i odolnost posluchačů. Filharmonikům činilo zpočátku jisté potíže, než se jim podařilo se cele vpravit do světa bolestné tenze a niterného pesimismu, vyplňující beze zbytku tvůrcovu intimní zpověď. V tomto smyslu představuje Šostakovičova Osmá, spolu se Čtvrtou, krajní pól v jeho symfonickém odkazu. Přijít s tímto kolosem na zahájení abonentní sezony je čin odvážný – zda též uvážený, je již jiná otázka. Filharmonikům, alespoň v prvé dvacetiminutové větě, jako by chyběla po proběhlém létě nutná koncentrace – jako by byli ještě někde u vody. A v tichých dlouhých pasážích bezejmenné bolesti je třeba vrcholné koncentrace. Semjon Byčkov, který s Českou filharmonií Symfonii provedl již v roce 1990, k dílu přistupuje jako zasvěcený znalec, spíše z extravertního konce, jenž vyznává brutální dynamismus. V tichých hladinách se zajisté s filharmoniky pokouší dělat napětí, konstruovat jakousi tíseň – to je přímo povinnost. Jenomže dělaná, předstíraná tíseň je slyšitelně jiná, než tíseň bytostně prožitá. Vím, teď chci od konvenčního abonentního koncertu trochu moc. Ale těžko se smířit s takto jednovrstevným přístupem, jestliže jste si na vlastní ucho prožili a zakusili, v excelentních, ano, jistě, studiových snímcích (Haitink, Rostropovič, Baršaj) všechny ty hlubinné propady šostakovičovského pianissima, jež jsou otřesnější obžalobou války, než sebezběsilejší forte bestiálních žesťů. Ta vycházela Byčkovovi s nepopiratelnou účinností, zato tiché rozlehlé pasáže vyznívaly mnohdy trochu nudně – třeba kontemplativní smyčce se sólovým anglickým rohem v 1. větě.  Lépe dopadly polohy sarkastické: posměšný popěvek pikolky a kontrafagotu v 2. větě. Nebo neúprosný motorismus 3. věty – zde již orchestr začal působit dojmem, že je po prázdninách zpět, a v plné síle. Přesto se nezdá, že by filharmonici měli Osmou dokonale zažitou, aby mohli být i v nejexpresivnějších pasážích nad věcí.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Dodnes při poslechu Osmé nevycházíme z údivu, co vše je v silách hudby, je-li zapřažena do krutě těsných otěží ideového poselství. Nejen že se tomuto chomoutu nevzpírá, ale kluše poslušně jako cvičená kobylka. Výrazová síla jde zde ve své obludnosti za jakoukoli představitelnou mez. A je to síla takřka výlučně negativistická, vnitřně zborcená, bezútěšná. Symfonie je jedním drásavým výkřikem zoufalce. Výkřikem trvajícím sedmdesát minut. A teď to vydržte, jako posluchač. Osmá se navíc zpronevěřuje i tonální linii tradičního symfonického tragismu tóniny c moll. Beethoven, Pátá. Brahms, První. Mahler, Druhá. Všechny nakonec dospívají k závěrečnému zjasnění, těžce vybojovanému. Pokaždé je to heroický příběh, a je stále znovu a znovu velkým dobrodružstvím, prožívat ve vrcholné interpretaci všechny jeho peripetie. Šostakovič však nepřináší katarzi – je to spíš apatie, tichá rezignace. Jako by už k dalším projevům bolesti neměl sílu, jako by už všechny slzy vyplakal. Proto byla ostatně Osmá po roce 1946 stranickou věrchuškou zakázána, jako dílo antisovětské a bezvýchodně pesimistické. Ani předchozí pokus, podat ji pod titulem „Stalingradská“ jako velkolepou tryznu za padlé v nejkrvavější bitvě války, naprosto nevyšel. Ani dnes se Osmá nedává příliš často, důvodem je právě její extrémní náročnost, a asi i ona absence katarze. Možná ji potřebuje i člověk dneška. Ne že by tichá rezignace v závěru, jak ji provedl Semjon Byčkov s Českou filharmonií, neměla jistou působivost, ale potenciál temných hlubin tu stále nebyl zúročen, jen naznačen. I tak, díky za úctyhodný výkon, za důstojné otevření sezony tímto vražedně obtížným dílem, byť trochu přeceňující reálné možnosti zářijového termínu.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.