čtvrtek, 13. říjen 2016

Abduraimov, Bělohlávek a Česká filharmonie aneb koncert jak má být

Napsal(a) 

Behzod Abduraimov, foto Petra Hajská Behzod Abduraimovfoto: Petra Hajská

První koncert abonentní řady 121. sezony České filharmonie (12. října) patřil třem skladatelům z období klasicismu, romantismu a hudby 20. století. Dramaturgie večera přinesla díla Josepha Haydna, Sergeje Rachmaninova a Dmitrije Šostakoviče. Již tato autorská kombinace pro mne byla příslibem zajímavé hudební události, a zásluhou České filharmonie, Jiřího Bělohlávka a přizvaného hosta, Behzoda Abduraimova, se stala také událostí krásnou a zapamatováníhodnou.

Úvodní skladbou večera byla Haydnova Symfonie č. 96 D dur „Zázrak“. Dílo komponované v duchu optimismu, svěží energie a v tom nejlepším slova smyslu závažnosti kompoziční, nikoliv posluchačské, zaznělo přesně v těchto intencích. V jednom momentě první věty nebyly smyčcové sekce po tempové stránce zcela jednotné, ale vše ostatní celou skladbu „šlapalo jako hodinky“, a především hobojové sólo ve třetí větě bylo zahráno tak líbezně a srdečně, jak jen si posluchač může přát. Samotnému zázraku se o mnoho více přiblížila následující skladba večera, při níž se jako sólista představil šestadvacetiletý uzbekistánský pianista Behzod Abduraimov. Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll Sergeje Rachmaninova patří mezi to nejnáročnější, co může (a možná co by mělo) každého vrcholového pianistu na pódiu potkat.  Podíváme-li se na to tou nejpragmatičtější optikou, je Rachmaninovův třetí klavírní koncert jistou formou posluchači i samotnými umělci uznávané zkoušky (o tom ví své legendární australský pianista David Helfgott, který se po provedení této skladby v Londýně nervově zhroutil). Jedná se o spolehlivý test pianistické odvahy, techniky a celkové fyzické a psychické kondice, přičemž pan Abduraimov tímto testem prošel s nezpochybnitelně pozitivním výsledkem. Hlavní téma zaznělo více lyricky, vypravěčsky, jakoby pohodlněji, než jsem zvyklá slýchávat, což se ovšem vzápětí projevilo jako součást fantastické, systematicky precizní a po umělecké stránce stoprocentně funkční koncepce interpretační výstavby celé skladby. O co klidněji a půvabněji bylo přednášeno téma v úvodní části skladby, o to bouřlivěji a jiskřivěji zněly kontrastní plochy, v nichž se odvážných temp a forte nebál ani dirigent, ani sólista.

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Abduraimov je pianista drobné postavy, člověk spíše křehké fyzické schránky, což by se v mnoha jiných případech mohlo zdát jako irelevantní informace. Rachmaninova klavírní hudba však přináší ve velkém měřítku tzv. klavírní symfonismus (zahuštěné akordické sazby), který je pro interpreta, obzvláště v rychlých tempech, fyzicky velmi náročný. Abduraimov má naštěstí nejen skvělou prstovou techniku a adekvátní emocionální nasazení, ale disponuje zde (a hlavně u něj!) tolik důležitou schopností maximálně efektivního využívání váhy paží i celého těla (což ho při hraní nejednou doslova zvedlo ze židle, v podstatě postavilo na nohy). Rachmaninov zněl tohoto večera ve všech ohledech tak, jak by znít měl – trochu epicky, trochu monumentálně, trochu teskně a oslnivě virtuosně. Standing ovation svědčil o tom, že můj dojem sdílelo více posluchačů :-). Symfonie č. 1 f moll Dmitrije Šostakoviče, znějící ve druhé půli večera, byla jednak připomenutím skladatelovy výjimečnosti (kompozice tak úchvatného díla v pouhých devatenácti letech je toho nezvratným důkazem), ale co více, připomenutím toho, jak moc se projevuje u hráčů České filharmonie radost a nadšení při interpretaci skladeb dvacátého století. Šostakovičova symfonie je složena z mnohdy velmi různorodých hudebních střípků, jež musí dirigent stmelit do celistvého obrazce opředeného všudypřítomným a neutuchající napětím. Jiří Bělohlávek je toho mistrem a členové České filharmonie byli ve všech potřebných aspektech adekvátními spoluautory.

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.