úterý, 5. červen 2018

A na závěr Requiem

Napsal(a) 

 , foto Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Den po konci Pražského jara uzavřeli svou abonentní koncertní sezonu 4. 6. rozhlasoví symfonikové. Ondrej Lenárd, loni pětasedmdesátiletý, se zároveň rozloučil po sedmi letech jako šéfdirigent; bude nicméně v Praze nadále hostovat.

Verdiho Requiem bylo na závěr společného období v historii jednoho tělesa a jednoho dirigenta jedinečnou, důstojnou a impozantní tečkou, umožňující pro chvíle při koncertě i po něm přirozeně prožít dávku velkých emocí, ať už to tak bylo v plnosti zamýšleno, nebo ať to tak vyšlo spíše mimoděk. Repertoár druhé poloviny devatenáctého a počátku dvacátého století je Ondreji Lenárdovi velmi blízký, mnozí se shodují, že velké partitury z přelomu století diriguje nejraději a nejlépe. Také Verdiho Requiem, které ovšem v celkovém naladění a vyznění samo o sobě zcela přesahuje parametry a ambice klasického zhudebnění katolické zádušní mše, sem patří. A pokud se o této skladbě říkává, že je značně operní, není třeba v tomto případě dělat, že tomu tak není. V dynamicky vypjatých částech se sborem dostaly zelenou parametry jako opulentní zvuk, dramatismus a strhující prvoplánová muzikalita, to vše směřující k velkolepému účinku; šlo se do krajnosti, Dvořákova síň byla kubaturou už skoro malá. Troubení k poslednímu soudu, s přidanými trubači vpravo i vlevo na balkoně přímo nad pódiem, bylo gradováno strhujícím způsobem, stejně jako slova o „dni hněvu“, zhudebněná Verdim pro zamýšlený do té doby neslýchaný dopad - melodicko-rytmicky, s bombastickými akcenty a v efektním tempu - naprosto geniálně… Hrálo a zpívalo to skoro samo, nebylo ani třeba nějakých nevídaných gest. Ani pro dosažení kontrastů, kterých je tato hudba také plná. Propastné momenty přicházely velmi přirozeně a samozřejmě, bez přehánění, bez umělé snahy o dosažení hloubky. Jde o partituru, která nepotřebuje rafinované jemnůstky – bylo zřejmé, že i ve ztišených místech snese masivnější zacházení, obrazně řečeno silné tahy štětcem.

 , foto Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál ochotně a kompaktně, Pražský filharmonický sbor zpíval v ohromující dynamické škále. Šťastný byl i výběr sólistů – dostáli vypjatému italskému stylu plně. Basista Štefan Kocán svůj krásně znělý hlas uplatnil stylově, ale místy ho moduloval v barvě trochu nevyrovnaně. Tenorista Georgy Vasiliev vnesl do provedení v uvolněném belcantu pravé italské vokální momenty, což se vždy ocení zejména v sólovém výstupu Ingemisco (Sténám pod vinami svými), chvilkové sevření na začátku této vpravdě „árie“ naštěstí překonal. Altistka Jana Hrochová měla řadu krásných vstupů. Irská sopranistka Celine Byrne měla v pěveckém kvartetu asi nejtěžší úkol, na samém konci skladby musí na vrcholu svého výstupu uchvátit nebesky vysokým tichým tónem. Mnohým zde selže hlas, jí ne, ale výrazově to byl okamžik o něco běžnější, než jak by mohl vyznít v ideálním případě – dalo by se zde ještě víc s hlasem něco jímavého vykouzlit, zastavit na chvilku čas…

 , foto Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Verdiho Requiem bylo tentokrát víc okázale dramatické než oduševnělé, víc operní a koncertní než kostelní, ale je to zcela legitimní přístup. K mohutně pozitivnímu, nikterak smutečnímu a ani ne přespříliš spirituálnímu vyznění koncertu se hodila společenská chvíle, která by v jiném případě, v případě devadesáti minut ztišené niterné duchovnosti, mohla celý zážitek zchladit a shodit: přímo na pódiu, s přerušením obvyklého průběhu potlesku a děkování, předal ministr kultury Ilja Šmíd Ondreji Lenárdovi resortní ocenění Artis Bohemiae Amicis (Přátelům českého umění), které mu patří zcela logicky a právem, a ředitel rozhlasu René Zavoral mu ze stejných důvodů věnoval pamětní gramofonovou desku a vzácnou taktovku. S krátkými proslovy. Pan šéfdirigent, ve funkci nyní ještě cestující s orchestrem na zájezd do Japonska, mohl cítit, že bylo jeho pražské působení vnímáno a sečteno s uznáním a s díky.

Po Pražském jaru, na němž všechny orchestry hrají bohužel výhradně v odtažité a ploché Smetanově síni, byl v tomto večeru návrat symfonického repertoáru do Rudolfina potěšením. Dvořákova síň nabízí mnohem lepší akustický i vizuální kontakt s pódiem, hudebníci a lidé v auditoriu jsou si blíž – a je to posluchačský pocit k nezaplacení.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.