Je bohudíky mnoho hudby, jež si zaslouží reflexi v HARMONII. Časopis se však bohužel nedá roztáhnout jako harmonika. Proto některé zprávy zahušťuji a nabízím lehce vysušené v jednom balíčku. Celoroční festival EuroArt Praha je výjimečný jak obsahem a kvalitou, tak i dlouholetou úspěšností a originální tradicí. Díky obětavým organizátorům a podporovatelům máme jeho prostřednictvím nedocenitelnou možnost poznávat a srovnávat nejzajímavější kvartetní a jim příbuzné soubory z celého světa. 13. listopadu se v sále Martinů AMU představil španělský Quiroga Quartet (Aitor Hevia , Cibrán Sierra , Josep Puchades , Helena Poggio ). Manuel Quiroga (1892–1961) byl podobně jako Sarasate proslulý španělský houslista (např. Ysaÿe mu dedikoval svou 6. sólovou Sonátu). Mladý soubor již stačil za málo let své existence získat respekt, renomé a významná ocenění. Jeho členové úspěšně působí i jako sólisté a učitelé. Tento soubor mne překvapil a předčil moje očekávání. Snad i proto, že prezentace kvarteta svou skromností zatím neodpovídá jeho vysoké umělecké úrovni. Velmi zajímavý a neotřelý program koncertu zahájil čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 3 Es dur Juana Crisóstoma de Arriaga (1806–1826). U nás neznámý autor byl zjevně mimořádný talent – ač skladba je dílem sedmnáctiletého mladíka, působí zrale a přesvědčivě. I pro prvky raného romantismu bývá autor srovnáván s mladým Schubertem a je bezesporu velká smůla evropské hudby, že se nedožil více než dvaceti let věku. Soubor předvedl dílo v dramaticky odstupňované dynamice, která však působila vzdušně, lehce a svěže – toto obzvláště pak platí o brilantních pasážích partitury stejně jako o celém způsobu hry kvarteta. Linie hlasů byly jasně a přesně strukturované a velmi barevné. Toto bylo zjevné i v následujících skladbách večera. Katalánský skladatel Roberto Gerhard (1896–1970) studoval mj. u Schönberga, jehož 12 tónový systém zřetelně poznamenal i jednovětý Smyčcový kvartet č. 2. Skladba jej však zajímavě přesahuje a prolínají ji prvky expresionismu, serialismu, iberských rytmů apod. S velkou fantazií využívá netradičních zdrojů zvuku a neobvyklých způsobů použití nástroje k vyjádření velké škály nálad a emocí. Její přesvědčivé provedení je technicky neobyčejně náročné, avšak Quiroga Quartet složité dílo rozezněl v sugestivním účinku krásného přírodního jevu. Závěrem zazněl čtyřvětý Smyčcový kvartet D dur Arnolda Schönberga (1874–1951). Kdo čekal typickou dodekafonii jejího tvůrce, byl zklamán. Schönberg napsal celkem pět kvartetů v D dur a zde uvedený kvartet byl zřejmě tím prvním (zdroje o Schönbergově díle jsou kupodivu dosud dosti chaotické). Svým duchem a stylem odpovídá spíše pozdnímu romantismu. Quiroga Quartet je bezesporu kvartetní hvězda první velikosti na vzestupu. Dlouho jsem neslyšel tak skvělé zahraniční kvarteto. Již dnes nesporně patří mezi světové interpretační špičky a lze si jen přát, aby nás navštívili znovu.
Třetí koncert cyklu Komorní hudba FOK zazněl 4. prosince v kostele Šimona a Judy. Byl věnován 40. výročí založení Kocianova kvarteta , jež se při této příležitosti ještě jednou sešlo v poslední sestavě po nedávném ukončení své společné činnosti (Pavel Hůla , Miloš Černý , Zbyněk Paďourek a Václav Bernášek ). Soubor začínal v roce 1972 jako Nové smyčcové kvarteto (P. Kohout, J. Odstrčil, J. Najnar, V. Bernášek) a již během prvních dvou let se stal laureátem budapešťské mezinárodní soutěže a čs. Interpretační soutěže. Současný název vznikl příchodem primária Pavla Hůly, vítěze Kocianovy soutěže. Soubor od počátku pracoval pod vedením prof. Antonína Kohouta ze Smetanova kvarteta. Ze všech jeho žáků byl styl hry Kocianova kvarteta Smetanovcům nejblíže, a to i díky podobné noblesní zpěvnosti primária Pavla Hůly a legendárního primária Smetanovců Jiřího Nováka. Umění Kocianovců sklízelo světový úspěch a uznání. Nahráli pět desítek CD (např. za nahrávku díla P. Hindemitha jim byla udělena prestižní Grand Prix du disque d’Academie Charles Cross, 1997). Kvarteto koncertovalo na více než 2500 pódiích třiceti zemí světa. Provedli dlouhou řadu unikátních koncertů věnovaných lékařské fakultě Univerzity Karlovy, jejichž jedinečnou atmosféru vždy umocňovala nenapodobitelná poetika úvodních slov prof. MUDr. Josefa Kouteckého. Na symbolickém jubilejním koncertě svému stále věrnému publiku předvedli Kocianovci v naplněném sále naposledy několik osvědčených šperků z dílny Antonína Dvořáka: Smyčcový kvartet č. 12 F dur „Americký“ , Dva valčíky op. 54, B 180 (v původní instrumentaci) a Smyčcový kvintet č. 3 Es dur op. 97 (s violistou Karlem Untermüllerem z Heroldova kvarteta). Všichni členové Kocianova kvarteta se sice stále věnují umělecké i pedagogické činnosti, ale každý z nich již jinde. Ke společné přípravě proto měli málo možností, nicméně vzpomínkový koncert zazněl tóny jejich vrcholných výkonů. Bylo zřejmé, že tento skvělý a úspěšný soubor nemusel ještě končit. Bude nám v současné kytici českých smyčcových kvartet zřetelně chybět.
Český spolek pro komorní hudbu uspořádal 5. prosince koncert Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák , Libor Kaňka , Zbyněk Paďourek , Jitka Vlašánková ) v Sukově síni Rudolfina. Kvarteto Martinů získalo proslulost a uznání ještě jako Havlákovo kvarteto. Soubor se stal laureátem několika mezinárodních soutěží, je nositelem Cannes Classical Award (2004) a pravidelně hostuje na významných světových pódiích. Kvarteto Martinů již také prodělalo, podobně jako i jiné soubory, několik personálních změn – naposledy obsazením partu violy Zbyňkem Paďourkem z Kocianova kvarteta. Všichni členové souboru jsou též úspěšnými pedagogy. Program koncertu byl velmi zajímavý, inspirací zřejmě byly poslední unikátní nahrávky kvarteta. Jako první zazněl Smyčcový kvartet č. 3 G dur op. 29 Františka Škroupa. Kapelníka pražského Stavovského divadla lákala nejvíce opera, komorní tvorba pro něj byla spíše okrajovou záležitostí. Jeho poměrně rozsáhlé dílo obsahuje jen tři kvarteta a tři tria. Navíc své skladby označoval opusovými čísly velmi sporadicky a nepřesně, takže doba vzniku se někdy nedá správně určit. Čtyřvětý 3. kvartet nejspíše vznikl ve 40. letech 19. století. Je až překvapivě důkladně propracovaný, se značnou melodickou a tematickou invencí a s prvky raného romantismu. Poslední věta je v rytmu polky a charakterem vlastně předjímá Smetanu. Dílo působí velmi svěže a životně – ovšem bezesporu i díky mistrovství a citu interpretů. V takových opusech záleží na provedení nejvíce – skvělý interpret učiní šperk i z průměrné skladby (občas se stává i opak). Všechna tři Škroupova kvarteta jsou v provedení Kvarteta Martinů nahrána na CD Radioservisem (2011). Tomáš Svoboda (1939) je český skladatel působící od roku 1964 v USA. Jeho tvorba má značný úspěch a obsahuje již téměř 200 opusů. Její velká část je i nahrána. Kvarteto Martinů v posledních letech natočilo všech jeho dvanáct smyčcových kvartet. Na tomto koncertě představilo Smyčcový kvartet č. 10, věnovaný primáriovi Lubomíru Havlákovi. Čtyřvětá skladba je uvedena sólovými houslemi a s vtipnou nápaditostí osvěžována kombinací prvků slováckého folklóru a současných kompozičních technik do radostně vitálního hudebního víření. Náročná složitá kompozice v rukou Kvarteta Martinů zazněla s průzračnou srozumitelností. Koncert završil čtyřvětý Smyčcový kvartet g moll Clauda Debussyho. Ač je to jeho jediné kvartetní dílo, je jedinečnou ozdobou a významným mezníkem světové komorní literatury. Přineslo výrazové prvky a harmonické nálady do té doby neslýchané. V mnoha aspektech je lakmusovým papírkem hudebnosti a kvartetního umění interpretů. Kvarteto Martinů i zde znovu jednoznačně potvrdilo svou zaslouženou pověst komorního souboru vrcholné světové úrovně. Je však absurdní, že taková tělesa musí často koncertovat v přeplněné Sukově síni namísto ve vhodnější (a volné) síni Dvořákově.
Na 10. prosince pozval Český spolek pro komorní hudbu Leipziger Streichquartett (Stefan Arzberger , Tilman Büning , Ivo Bauer , Matthias Moosdorf ). Ač soubor předcházela lákavá pověst, Dvořákova síň byla poloprázdná. Po pauze jsem se už nedivil a měl chuť se přidat k již odcházejícím. Tak nudně nezajímavý koncert a necitlivý projev zaskočil nejen mne. V Beethovenově Smyčcovém kvartetu F dur op. 135 předvedli lipští kvartetisté několik ukázek základních prohřešků komorní hry. Nerozlišování hlavních a vedlejších linií hlasů, nadouvání konce tónů a smyků, absence citu pro tempové změny a agogiku, atp. Beethoven v jejich provedení se mi jevil jako naložený Damienem Hirstem do formaldehydu. Leipziger Streichquartett předvedli mechanickou hru dobrých a ukázněných orchestrálních hráčů bez fantazie a vlastního názoru na pečlivě čtené noty. Na bezděčnou otázku „Muss es sein?“ mi jakoby odkudsi seshora vztekle zaznělo „Nein, es muss nicht sein!“ … Smyčcový kvartet č. 2 „Mémoires“ Cristobala Halfftera (1930) mi vnukl myšlenku o možné užitečnosti ztráty paměti. V tomto díle se nekonečná nuda dokonale snoubila s odpovídajícím způsobem interpretace. Vedle tohoto beztvarého nimrání v bezvýrazné kaši darmstadtské mlhy by se Stockhausen jevil jako kýčovitý romantik. Poslední část imitující Cageho „4'33″ ticha“ byla proto vítanou úlevou. Čtyřvětý Smyčcový kvartet Es dur op. 44 č. 3 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho byl relativně nejpřijatelnější částí koncertu. Nedostatek fantazie potřebné například pro agogiku vrcholně romantického díla a projevy již výše zmíněných prohřešků vůči komorní interpretaci částečně vynahrazoval krásný zvuk violisty v jeho sólech a bezchybná nástrojová technika ostatních, i když třeba sloužila ke zbytečným rychlostním závodům šestnáctin Molto allegra. Tomuto módnímu trendu nadzvukových rychlostí však občas podléhají i mnohem lepší kvarteta či sólisté.
Hra Wihanova kvarteta (Leoš Čepický , Jan Schulmeister , Jiří Žigmund , Aleš Kaspřík ) už vlastně nemůže překvapit. Vždy beze zbytku splní veškerá očekávání a představy o vrcholném mistrovství komorní hry. I když se rozšíří o výkony přizvaných sólistů. Tak tomu bylo i 14. ledna v Dvořákově síni Rudolfina, kde Wihanovci jako rezidenční soubor letošní sezony ČSPKH zazářili spolu s houslistou Pavlem Šporclem a klavíristou Petrem Jiříkovským . Naplněný sál nejprve rozezněl čtyřvětý Smyčcový kvartet F dur Maurice Ravela. Úžasně barevné a expresivní dílo je sice jediným kvartetem z pouhých pěti komorních opusů geniálního impresionisty, ale podobně jako je tomu u staršího Debussyho, je významným přínosem a šperkem komorní literatury. V provedení Wihanovců zřetelně vynikly všechny jeho detaily. Členové kvarteta jsou skvělí, rovnocenní instrumentalisté, primárius a sekundista by jistě byli snadno zaměnitelní – také občas samostatně úspěšně vystupují. Jiří Žigmund je pro mne přírodní violový zázrak. Jeho sóla (Trés lent ) byla jako vždy úchvatná. Závěrečné Vif et agité pak bylo jako plamen ďábelského autogenu. Návaznost jednotlivých hlasů partitury je u Wihanovců vysledovatelná jen opticky, znějí jako hra jednoho nástroje. Ostatně Wihanovci dnes skutečně znějí jako jeden dokonale postavený šestnáctistrunný nástroj, který ovládá jeden osmiruký muzikantský duch. Třívětý Smyčcový kvartet č. 2 H 150 Bohuslava Martinů vznikl roku 1925 v Paříži a jeho provedení bylo vlastně autorovým prvním velkým a jednoznačným úspěchem. Obzvláště na tehdejší dobu velmi moderní skladba je svým jazykem i stavbou v díle Martinů dosti jedinečná, jsou v ní slyšet silné vlivy tehdejší pařížské hudební avantgardy, ke které i později měl skladatel blízko. Skladbu nezvykle otevírá houslové duo Moderata, jež přechází v Allegro vivace, vyklenuté Wihanovci jedním intenzivním tahem. Robustně znělá spiccata byla jako z křesaných křemenů. Sugestivně vyvolanou temnou naléhavost Andante pak završil ohňostroj kvartetní virtuozity Allegra. Ernest Chausson je z uvedených „Pařížanů“ nejstarší. Zemřel ke škodě světové hudby již ve věku 44 let, ale přesto se jeho přínos stal nenahraditelným a pro další vývoj hudby inspirativním. Čtyřvětý Koncert D dur pro housle, klavír a smyčcové kvarteto je v hudební literatuře ojedinělým útvarem. Lze jej chápat i jako sextet, ale je spíše osobitou reflexí barokního koncertu v impresionisticky barevném hávu. Přesto jeho interpretace vyžaduje velkou míru komorní citlivosti a celkové zvukové vyváženosti i od obou sólových nástrojů. Tomuto požadavku beze zbytku dostál skvělý houslista Pavel Šporcl, jenž zde znovu potvrdil svůj statut přesvědčivé a vyzrálé umělecké osobnosti mezinárodního formátu. Klavírista Petr Jiříkovský požívá podobného věhlasu. Jeho projev však byl příliš často robustně sólistický a klavírní part tak zbytečně vyčníval a zastiňoval ostatní. Toto bylo patrné především v začátku skladby. Možná k tomuto efektu přispělo i naplno otevřené křídlo. Znovu jsem si uvědomil, jak vzácný komorní hráč je jeho kolega a učitel Ivan Klánský, jehož sebevýraznější projev je za každých okolností neobyčejně citlivě uměřený… K tónové kvalitě provedení koncertu bezesporu přispěly dva skvělé nástroje z dílny Jana Špidlena (L. Čepický a P. Šporcl). Chci ještě zmínit jeden pěkný detail. Je obdivuhodné, jakou úroveň a noblesní formu komunikace s umělci si přes mnohdy nesnadné podmínky zachovává vedení Českého spolku pro komorní hudbu a jeho příznivci. Každý koncert ČSPKH je zakončen neformálním setkáním na odpovídající společenské úrovni a je přitom zcela prost kýčovitého snobismu či jiných plevelných náletů, tak častých v jiných případech. Toto zasluhuje uznání.
Závěrem opět rád připomenu nedostatečně vnímanou a oceňovanou skutečnost. Naši kulturu v současnosti zdobí a reprezentuje tak velké množství jedinečných smyčcových kvartet světového formátu, jakým se nemohou pyšnit ani mnohem větší státy se stejnou kulturní tradicí a mnohem štědřejšími financemi. Je to historicky ojedinělá situace. Byť se tato česká tělesa uživí a mohou dále existovat jen díky světovému zájmu a honorářům, na rozdíl od našich politiků a manažerů všeho druhu jsou jedním z velmi mála trvale obdivovaných, přínosných a uznávaných plodů naší země. Tito umělci by si proto zasloužili přinejmenším trochu odpovídající veřejné uznání a mediální pozornost – dříve než v důsledku přízemních mrazů kulturní ignorance i tento květ vyhyne do historického herbáře zaniklých pokladů Česka.
