pondělí, 3. červen 2013

5= 3 = 1

Napsal(a) 

Pražákovo kvarteto Pražákovo kvarteto

Koncert Českého spolku pro komorní hudbu dne 15. 4. byl zajímavý a zvláštní více aspekty. Pražákovo kvarteto (Pavel Hůla , Vlastimil Holek , Josef Klusoň , Michal Kaňka ) patří mezi naše současné nejdéle a nejúspěšněji působící komorní soubory (1972). Nese jméno svého zakladatele, cellisty Josefa Pražáka, jemuž bohužel v roce 1986 zdravotní problémy znemožnily v souboru dále pokračovat. Jeho nástupce Michal Kaňka je jedním z nejtalentovanějších českých violoncellistů a kvarteto svým příchodem zachránil. Něco podobného se stalo, když před dvěma lety onemocněl primárius Václav Remeš. Protože tehdy chystali ukončení své činnosti stejně úspěšní Kocianovci, nabídl své místo jejich primáriovi Pavlovi Hůlovi. Takový postup je nezvyklý a riskantní. V tomto případě se však ukázalo, že šlo o šťastný nápad. Jsem přesvědčen, že vyšel především díky výjimečnému pracovnímu elánu, svědomitosti a umělecké úrovni Pavla Hůly. Než Kocianovo kvarteto ke čtyřicátému výročí svého založení plánovaně ukončilo svou činnost, zastával Hůla úlohu primária (na vysoké úrovni!) v obou špičkových souborech, což je obdivuhodné. O Pražákovcích s Hůlou jsem psal již před rokem a mohu to nyní jen zopakovat. V Dvořákově síni Rudolfina představili díla tří odlišných světů. Nejprve zazněl čtyřvětý Smyčcový kvartet op. 71 č. 1 Josepha Haydna. Napsal jej po svém prvním návratu z Anglie jako součást tří kvartet věnovaných uherskému komořímu Appónyimu. Stojí za úvahu, že Haydnova kvartetní tvorba, dnes vnímaná i jako dílo předjímající obsahem i formou Beethovenovy hluboké výpovědi, byla přes nesporný okamžitý úspěch považována spíše za salonní hudbu, byla nezřídka dle potřeby různě upravovaná a určená spíše k potěše amatérských hráčů, byť postavením mnohdy na úrovni významných papalášů jeho doby (to je dnes ovšem pouhá hudební sci-fi). Pražákovo kvarteto má Haydna promyšleného i procítěného a jejich pojetí je natolik přesvědčivé, že pokládám opakovanou pitvu detailů jejich hry za zbytečnou. To platí ostatně pro celý jejich večer. Zvláště oceňuji uměřenost zvolených temp. Snad už tedy pomíjí módní trend akustických chuchvalců „co nejvíce not v co nejkratším čase“. Jako další zazněl šestivětý Smyčcový kvartet č. 4 op. 25 dlouho hudebním světem opomíjeného Alexandra Zemlinského. Je věnován památce Albana Berga a koncipován jako šestidílná svita, jejíž kontrastní části vycházejí ze společného tematického materiálu. Ač má po Webernově vzoru velmi úsporný a racionální kompoziční styl, nikdy neopouští tonalitu. Toto dílo pokládám za jeden z nejzajímavějších opusů komorní tvorby tehdejší doby, silou hudební výpovědi neustupující jiným současníkům. Sólový part cella v Kaňkově uchopení mi svou jímavostí připomněl úvodní téma Bartókova šestého kvartetu. Pražákovci svým pojetím a uměním nadšené publikum o kvalitě díla zjevně přesvědčili. Zemlinského kvartetní opusy provedlo a souborně natočilo Zemlinského kvarteto, jehož violista Petr Holman doplnil Pražákovce při provedení Smyčcového kvintetu G dur č. 2 op. 111 Johannese Brahmse. Holmanova osobnost zcela popírá populární violové vtipy. Trochu parafrázuji slova tištěná v programu – Holman není jen vynikajícím absolventem matematicko-fyzikální fakulty UK, ale současně violistou značně širokého muzikálního i technického spektra. Stejně jako ve svém „rodném“ souboru, zapadl i mezi Pražákovo kvarteto jako rovnocenný a přínosný partner. Čtyřvěté dílo sedmapadesátiletého Brahmse je mistrovským, ale choulostivým klenotem, který může být při snaze o uchopení snadno upatlán. Navíc mnozí posluchači ještě mají v paměti úchvatná provedení s Josefem Sukem u violy. Ve výše uvedené sestavě dílo zazářilo v podobně radostně jiskřivé čistotě. Lahůdkou navíc se pak stala přidaná věta z Kvintetu Es dur Antonína Dvořáka. Závěrem lze říci, že v duchu Viribus unitis pět skvělých umělců původem ze tří skvělých kvartet stvořili jeden skvělý celek. Přejme si, aby taková spolupráce byla častá. Koncert byl věnován památce nedávno zesnulého dlouholetého člena Janáčkova kvarteta, prof. Ladislava Kyseláka.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.