Koncert k 30. výročí založení Vlachova kvarteta Praha , jenž zazněl 12. listopadu v Dvořákově síni Rudolfina v rámci 118. sezony Českého spolku pro komorní hudbu, byl mimořádným zážitkem. „Nové“ Vlachovo kvarteto jsem dlouho neslyšel – ke své škodě. Jimi předvedené nástrojové umění (dynamický rozsah, znělá pp ), přesvědčivé uchopení každého díla, způsob vyjadřování (fráze, vibrato), sugestivní expresivita, plasticita a barevnost hlasů, to byly na první poslech rysy originální „kvartetní osobnosti“ zajímavě jedinečné podoby. Promyšleně vystavěná koncepce provedení každé skladby jakoby vyvěrá ze spontánní emocionální vitality hráčů souboru, především primária Jany Vlachové . V úvodu večera zazněl výběr osmi částí z dvanáctidílného cyklu Cypřiše pro smyčcové kvarteto B 152 Antonína Dvořáka. Toto původně rané dílo šťastně nešťastné lásky se postupně dočkalo od autora několika podob a přepracování. V prvotních osmnácti lyrických písních se Dvořákova geniální hudba vine k rušivě uslzeným pentlím veršů Gustava Pflegera-Moravského. Dvořák později uznal nesourodost tohoto svazku a své dílo od nich očistil. Bohužel původní přetěžce cituplné názvy jednotlivým větám zachoval, což mnohé interprety mate. V provedení Vlachovců však Cypřiše zazněly jako neobyčejně působivé a kontrastní miniatury, jejichž pojetí vychází především z hudebního obsahu partitury velkého skladatele. Česká premiéra skladby violisty souboru Jiřího Kabáta – Mysterium fidei, 3 meditace pro soprán a smyčcové kvarteto – byla po svém zahraničním úspěchu očekávaným překvapením. Jiří Kabát (1984) je nejen skvělým instrumentalistou, ale velmi nadějným skladatelským talentem. Jeho skladba duchovního obsahu má hloubku a citovou přesvědčivost. Přitom si bohatě vystačí s „klasickými“ kompozičními a zvukovými finesami hudby 20. století bez dalších módních novinek. Byla by ozdobou díla i zkušeného uznávaného skladatele. Její provedení bylo pro mne nejzajímavější částí celého skvělého večera. Od dob Českého kvarteta, ve kterém působili Josef Suk a Oskar Nedbal, jsou Vlachovci snad první, kteří mají mezi sebou podobně slibnou skladatelskou osobnost. Půvabná kyperská víla Zoe Nicolaidou svým zněle lahodným sopránem dodala skladbě dimenzi, která obsah a účinek skladby velmi zvýraznila. Závěrem koncertu se stal monumentální opus Johannese Brahmse – čtyřvětý Smyčcový kvartet a moll op. 51 č. 2 . Zazněl jako ucelený kompaktní monolit, v němž interpreti dokázali vytvořit a udržet oblouk neutuchající pozornosti posluchačů po celou dobu rozsáhlé a složité kompozice. Jejich pojetí Brahmse mi velmi připomíná někdejší provedení slavným kvartetem La Salle. Soubory, které v další generaci navazují na jméno svých proslulých předchůdců bývají často jen slabým odvarem původního nápoje. Vlachovo kvarteto Praha je vzácnou výjimkou. Je bezesporu důstojným pokračovatelem zakladatelů jména souboru. Dnešní Vlachovci se mi jeví jako osobité a šťastné propojení dvou výchozích principů slavných tradic české kvartetní interpretace: emocionálně intuitivního přístupu původního Vlachova kvarteta i racionálně analytického přístupu Smetanovců. Několik současných českých kvartet jsou jako skupina různých překrásných dívek – těžko nějakou upřednostnit. Vlachovo kvarteto Praha k nim patří.
