středa, 3. červen 2020

Zimní cesta na Pražském jaru aneb Rychlá poznámka k pomalému umění

Napsal(a) 

David Švec a Adam Plachetka, foto Ivan Malý / PJ David Švec a Adam Plachetkafoto: Ivan Malý / PJ

Psát recenze na streamované koncerty je ze své podstaty blbost, notabene pokud jde o koncerty klasické hudby. Krátký komentář si ale neodpustím. Pokud má totiž letošní ročník Pražského jara nějaká pozitiva, jedním z nich je ten, že z živě přenášených koncertů vznikají záznamy, které mají mnohdy větší hodnotu než pracně natáčená a hustě propagovaná alba.

Mám na mysli konkrétně nahrávku Winterreise Adama Plachetky a Garyho Matthewmana, která vyšla vloni u Radioservisu a bohužel se nezařadila mezi povedené projekty oblíbeného basbarytonisty. Kdyby Pražské jaro probíhalo v normálním režimu, na plánovaný recitál bych po detailním poslechu téhle desky do Rudolfina zřejmě nešla – a to by byla chyba! Streamovaný recitál jsem si pustila spíš ze zvědavosti a omezeně jsem počítala s tím, že ho po chvilce zase vypnu. Ale doposlechla jsem až do konce – a druhý den znovu a pak zase. Tady se totiž hrála podstatně jiná Winterreise, než jakou Adam Plachetka před rokem nahrál.

Zásadním způsobem se na tom podílel klavírista David Švec. Předvedl xkrát zajímavější hru než zmíněný Gary Matthewman a s přehledem se svou muzikalitou, mírou napojení na zpěváka a barevným čtením partitury vyrovnal většině zahraničních klavíristů, kteří Winterreise v posledních letech nahráli. Bylo by skvělé, kdyby ho české publikum mohlo slyšet v roli klavírního partnera častěji. Adam Plachetka udělal se Schubertovým písňovým cyklem od nahrávání – ať už vědomě, či nevědomě – kus práce. Méně plnil noty zvukem, víc plnil slova obsahem. Umělá píseň, lied, zkrátka vyžaduje čas. Spoustu času s ní stráveného.

David Švec a Adam Plachetka, foto Ivan Malý / PJ David Švec a Adam Plachetkafoto: Ivan Malý / PJ

A taky péči a vzdělání, což jsou atributy, kterými se u nás příliš pyšnit nemůžeme. Studenti zpěvu i klavíru musí zatím stále jezdit za tímto oborem do zahraničí (nejbližší možnosti jsou ve Vídni, Freiburgu, Stuttgartu, Mannheimu) a fakt, že tu máme výborné písňové interprety mezi zpěváky i klavíristy je tedy tak trochu navzdory systému. Chybí i literatura, respektive překlady zásadních publikací, které by se přece jen snáz šířily mezi studenty, a to i kvůli finanční stránce. Málokdo si asi objedná na vlastní náklady The Cambridge Companion to the Lied (Cambridgeský průvodce písní) nebo German Lieder in the Nineteenth Century (Německé písně v 19. století), jejichž cena se pohybuje v řádu tisíc korun. Nejdostupnější relevantní zdroj je tak čtyřicet let stará habilitační práce Boženy Kalábové Koncertní komorní klavír a klavírní doprovod.

Anebo bezplatný poslech legendy ve svém oboru, britského pianisty Geralda Moora. V předmluvě k jedné ze svých erudovaných, zkušenostmi přetékajících a navíc vtipných knih (The Unashamed Accompanist / Doprovázeč beze studu, vyd. 1956), kterou adresuje jak klavíristům, tak zpěvákům, píše: „Se známým výrokem o tom, že dobrým klavírním doprovázečem se člověk nestává, ale rodí, nesouhlasím. Umění klavírního doprovodu musíte získat, nabýt. Na cestě k této dovednosti můžete studenta vést dlouhou dobu. A v určitém bodě se potom každý musí začít učit sám a těžit z praxe. To znamená, že učitel může naučit svého studenta krásně hrát noty klavírního doprovodu. Ale umění doprovodu i ansámblového hraní přijde ke studentovi teprve jako výsledek jeho vlastní zkušenosti, trpělivosti a vytrvalosti.“ Trpělivost a vytrvalost mladým zájemcům o tenhle obor u nás snad neschází soudě podle toho, jak skvěle hrají a zpívají písně Kristýna Znamenáčková, Roman Hoza nebo Petr Nekoranec. Zkušenosti ale zatím musejí sbírat spíš v zahraničí.

A jak můžeme prospět té nenápadné magii liederabendu my ostatní? Třeba tím, že nebudeme používat nepřesný pojem klavírní doprovázeč, ale klavírní spoluhráč. Spoluhra přece jen evokuje a obsahuje jiné nároky a umělecký vklad než doprovod a v anglicky mluvících zemích jsou si tohoto rozdílu vědomi více, než jsme my u nás. Na londýnské Royal College of Music například před dvěma lety přejmenovali obor Klavírní doprovod na Klavírní spolupráci, aby zdůraznili rovnocenné partnerství zpěváka a klavíristy v písňovém repertoáru. A můžeme taky apelovat na to, aby organizátoři liederabendů nezapomínali v názvu večera uvádět druhou polovinu muzikantského tandemu. Tak tedy Adam Plachetka a David Švec živě z Rudolfina.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.