čtvrtek, 17. říjen 2013

Zemřel režisér „Prstenu století“

Napsal(a) 

Skandál, který roku 1976 vypukl v Bayreuthu, patřil k nejbouřlivějším v operních dějinách. Francouzský režisér Patrice Chéreau zasadil Prsten Nibelungův do období průmyslové revoluce v 19. století. Co bylo tehdy vnímáno jako znesvěcení, je dnes klasikou. Chéreauově inscenaci se dávno přezdívá „Prsten století“. Dne 7. října přišla z Paříže zpráva, že Chéreau v 68 letech podlehl rakovině plic. Zarmoutila nejen milovníky opery, ale i činohry a filmu, v němž se tento tvůrce proslavil především snímky Intimita, Královna Margot nebo Perzekuce . Chéreau začínal s činohrou, režírovat na profesionálních scénách začal už v devatenácti, brzy se však dostal i k opeře. Jeho vůbec první produkcí byla Rossiniho Italka v Alžíru roku 1969 ve Spoletu. Mezi jeho nejvýznamnější operní práce, které většinou vytvářel v týmu se scénografem Richardem Peduzzim patří (kromě Prstenu) i Bergova Lulu (Paříž 1979, s Teresou Stratas), Vojcek (Berlín 1994), Mozartův Don Giovanni (Salcburk 1994), a (pro nás) především Janáčkova opera Z mrtvého domu , která se po svém triumfu v Theater an der Wien roku 2007 rozlétla na další světové scény, včetně Metropolitní opery. Ještě letos v létě připravil pro Aix-en-Provence Straussovu Elektru .

I kdybychom vypočetli všechny jeho operní režie, nebyl by to bohatý seznam. Co do kvantity Chéreau svým talentem šetřil, ale v každé ze svých inscenací se projevil jako strhující a citlivý vypravěč lidských příběhů. Jeho aktualizace, pokud se tak vůbec dají v jeho případě nazvat, sloužily dramatu, které s představiteli hlavních i vedlejších rolí vypracovával do nejmenších podrobností. To hlavní u něj nakonec byla vždy řeč těla. Uměl ctít a vyjádřit operní patos, necítil potřebu ho shazovat jen proto, že by mu byl cizí nebo že by chtěl být za každou cenu zajímavý. Jeho setkání s Janáčkem bylo skutečně osudové, viz inscenace Z mrtvého domu, v níž se vrchovatě naplnilo autorovo humanistické poselství (mezi zpěváky byl i Štefan Margita. Dodejme, že jeho práci ocenila pamětní medailí i Nadace Leoše Janáčka.

Prsten Nibelungův byl sice skandál, ale takový, který otvírá dveře diskusi a posouvá vývoj. Chéreau obhájil právo operního režiséra na vlastní fantazii, pokud je ovšem skloubena s intelektem a muzikálností. Problém je, že mnozí další režiséři tyto kvality nemají a skandály, které se pokoušejí vyvolat, už ničemu neslouží, s výjimkou vlastní sebeprezentace. Ostatně co by se ještě dnes v opeře muselo na jevišti stát, aby to skutečně vyvolalo pozdvižení? A právě proto je dobré vracet se k divadelnímu umění Patrice Chéreaua.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.