středa, 30. leden 2019

Womex 2018: Mše za hudební rozmanitost

Napsal(a) 

Invisible World Invisible World

V hlavním sálu auditoria Alfredo Krause stoupá vzhůru zadní plátno, publiku se nabízí fascinující pohled na vlny Atlantiku a na pódiu začínají hrát Kronos Quartet. Tak dechberoucím hudebně-vizuálním zážitkem skončil v Las Palmas na Kanárských ostrovech veletrh Womex, největší přehlídka svého druhu v Evropě.

Pětidenní opulentní hudební hostina (24.–28. října) proběhla v nepopsatelně pospolité atmosféře. Jako by si všichni z bezmála tří tisíc delegátů (říkají si womexians) více než kdy jindy uvědomili nutnost držet při sobě. Za všechny to řekl prezident Kanárských ostrovů Antonio Morales: „V dnešní vážné době, kdy různé vlády a světoví vládci navrhují uzavírat hranice, popírat právo na život a zacházet s lidmi jako se zbožím, musíme vyslat jasný signál o dodržování lidských práv a solidaritě s těmi, kdo trpí válkou a chudobou.“

Ideu veletrhu letos nejlépe zdůraznily Ceny Womexu. Vedle amerického smyčcového Kronos Quartetu, symbolizujícího už desítky let mezikulturní dialog, a labelu Glitterbeat, vycházejícího z téže filozofie, získala nejvyšší ocenění hudebnice ShoShona Kish z kanadského indiánského národa Odžibvejů. ShoShona Kish patří k předním aktivistům bojujícím v Kanadě za práva původních obyvatel a když z projekce dozněla skladba AK-47, obžaloba hrůzného násilí spáchaného před dvěma lety v americkém Orlandu, a ShoShona Kish po děkovném projevu zdvihla zaťatou pěst, publikum v sálu povstalo a přidalo se k ní.

Shoshona Kish, foto Jacob Crawfurd Shoshona Kishfoto: Jacob Crawfurd

Womex se poprvé přesunul mimo evropský kontinent a jako nikdy předtím se přiblížil břehům Afriky. Výběr Sedmi samurajů dosti zdůraznil humanistická poselství a smířlivě vyjádřené obžaloby bezpráví, aniž by tím překrýval hudební originalitu. ShoShona Kish nebyla jedinou zástupkyní kanadských Indiánů: operní zpěvák a klavírista Jeremy Dutcher skladbami z alba Wolastoqiyik Lintuwakonawa (oceněného v kanadskou cenou Polaris) připomněl neblahou minulost. Až do 70. let minulého století stát násilně převychovával indiánské děti v církevních školách: zbavoval je sebeúcty a odříznul je od vlastní kultury. Dutcherova matka si strach z používání rodného jazyka (pod hrozbou trestu) s sebou nesla až do dospělosti, takže dialekt wolastoq dlouho upírala i synovi, který se ho naučil až nedávno a patří mezi poslední stovku rodilých mluvčích národa Wolastoq. Hrdě se také hlásí k indiánské queer komunitě Two Spirits, One Voice. Na tom by nebylo nic revolučního, v případě brazilské černošské transgender zpěvačky Liniker Barros už ale přemýšlíme jinak: Brazílie zůstává zemí s nejvyšším počtem zločinů páchaných na LGBT komunitě a k vystupování na veřejnosti potřebuje značnou dávku odvahy. „Bezpečnostní štít“ skupiny Liniker e os Caramelows tvoří od roku 2005 obrovská domácí i mezinárodní popularita, podtržená fantastickou směsí afro-brazilské hudby, samby, funky a soulu. Na Womexu dostala Liniker publikum do varu procítěným chraplavým hlasem a naprostou bezprostředností. Zde nešlo o transgender, ale o prvotřídní hudbu.

Příjemné klima umožnilo většinu koncertů uskutečnit ve venkovním auditoriu, kde řada koncertů vyzněla daleko lépe než v sálech. Tam organizátoři situovali výjimečná komornější vystoupení: fascinující korejskou hráčku na tradiční buben janggu Kim So Ra, jazz-bluesovou kytaristku a klavíristku Nelidu Karr z Rovníkové Guineje, zpěvačku Lucibelu z Kapverd s jemnými písněmi morna nebo, k naší velké radosti, české Invisible World, kterým se tu dostalo zasloužených ovací. A po albech známého kvarteta, vedeného kontrabasistou Tomášem Liškou, se na graficky vyvedeném českém stánku (excelentní práce naší proexportní hudební kanceláře SoundCzech) na druhý den jen zaprášilo. Nikdo se tomu nedivil; neviditelný svět se na Womexu zkrátka zhmotnil do plné krásy.

Kim So Ra, foto Eric van Nieuwland Kim So Rafoto: Eric van Nieuwland

Když nemáte slov, je lépe mlčet, případně křičet, mávat rukama, skákat a vůbec nonverbálně dávat najevo, že vás právě někdo úplně rozebral na součástky. Takový pohled se naskytl po skončení koncertu francouzské vokální skupiny San Salvador, jednoho „velkého vokálního šílenství“ (La Grande Folie) na pokraji hlasových a fyzických možností; ne-li daleko za nimi. San Salvador používají pouze jednu tamburínu a strhujícího, až tranzovního rytmu docilují hlasy a bušením do dvou velkých bubnů. Tím, že ve svých řadách mají zpěvačky, pracují s naprosto odlišnými harmonickými vzorci a během jediné skladby je dokážou šokujícím způsobem mnohokrát změnit, čímž posluchače dokonale matou. Při každé předzvěsti vrcholu následoval další… a po něm ještě další.

Když zpěvák a kytarista Andy Palacio na Womexu 2017 přebíral cenu a tomuto světovému ambasadorovi hudby malého národa Garifunů z jihoamerického státu Belize ji přál úplně každý, nikdo netušil, že v lednu následujícího roku podlehne infarktu. Dlouhý tichý smutek nakonec utnulo rozhodnutí Andyho doprovodné skupiny The Garifuna Collective vrátit se ke koncertování a natáčení. Nyní na Womexu neodolatelní zpěváci, bubeníci a tanečníci uzavírali a zadělali na další premiéru: pokud paměť neklame, stali se první skupinou, u které si extrémně nadšený dav vynutil přídavek. Smutek tak vystřídaly slzy štěstí.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2019 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.