středa, 27. září 2017

Vzpomínky na Bohuše Zoubka

Napsal(a) 

V pondělí 25. září se v brněnském krematoriu veřejnost rozloučila se zesnulým někdejším ředitelem brněnské filharmonie Bohušem Zoubkem (zemřel 18. září). Studiem na brněnské konzervatoři a pak na Janáčkově akademii múzických umění (obojí u Františka Šolce) se Zoubek přiřadil k příslušníkům legendární brněnské hornové školy; po absolutoriu se stal členem Státní filharmonie Brno a v letech 1969–1988 v ní působil jako sólohornista. Současně se uplatňoval jako komorní hráč ve Filharmonickém dechovém kvintetu (přejmenovaném později na Q Moravi). Na konzervatoři a na JAMU vychoval celou generaci vynikajících hráčů. V roce 1996 se stal jedním z hlavních iniciátorů Mezinárodní interpretační soutěže Brno (její pětiletý cyklus zahajuje vždy soutěž hornistů) a stálým členem soutěžního výboru.

V roce 1997 se do filharmonie vrátil jako ředitel. K jejím domácím úspěchům za jeho dvanáctiletého působení patří rozšíření a stabilizace početné obce abonentů brněnských koncertních cyklů a zřízení dnes už tradičního Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk; k zahraničním pak mezinárodní ohlas „koncertu pro papežev roce 2000, zisk grantu japonské vlády (2002), který podstatně přispěl ke špičkovému vybavení filharmonického instrumentáře, a výsledky velkého turné do šesti států východní Asie na podzim 2004.

Po celou dobu svého ředitelského působení se angažoval na realizaci neustále řešeného a neustále odkládaného projektu nového koncertního sálu. Byl členem Rady Českého rozhlasu a Asociace ředitelů orchestrálních těles.

Petr Altrichter, dirigent

Milý Bohuši, vzpomínám na tebe, a vzpomínám na tebe s láskou! Spolužáku z JAMU, hornisto z brněnské filharmonie a posléze i řediteli této filharmonie – veselý a radostný kolego, velký muzikante. Zůstáváš v mém srdci!

Marie Kučerová, ředitelka Filharmonie Brno

Pana Bohuše Zoubka jsem zažila jako televizní producentka při vyjednávání záznamů koncertů Filharmonie Brno, ale především mi utkvělo v paměti jeho nadšené povídání o chystaném novém koncertním sále. V této roli neustával ani po svém odchodu z filharmonie, protože se pravidelně zúčastňoval aktivit Spolku pro výstavbu nového sálu. Především se ale neustále živě zajímal o dění ve filharmonii, chodil na koncerty a jeho první dotaz vždy zněl, jak to vypadá se sálem. V rozvoji Filharmonie Brno zanechal výraznou stopu a jeho nečekaný odchod mne zaskočil. Nejvíc mě mrzí, že se už nestihne podívat do nového sálu, což byl jeho sen.

David Mareček, generální ředitel České filharmonie

Moje vzpomínka na Bohuše Zoubka je spíše profesní, což je dáno konstelací, v níž jsme se potkali. Přesto byl pro mě osobností, která naprosto zásadně ovlivnila můj život. V roce 2004 mě přijímal na místo dramaturga Filharmonie Brno a byl mým prvním šéfem, od něhož jsem pomalu odkoukával, jak funguje symfonický orchestr. Dva roky nato odcházel do důchodu a oslovil mě, zda nechci zkusit konkurz na jeho místo. Pomohl mi v přípravě a pak udělal něco, co dodnes hluboce obdivuji: dal mi samostatnost a volnost, abych se naučil manažerskému řemeslu. Nikdy mi slovem, ani náznakem neříkal, co mám dělat, a zároveň byl vždycky nablízku, když jsem ho požádal o radu. Dokázal důstojně odejít a přitom zůstal otevřený a stále připravený pomoci. Lidé, kteří s ním pracovali, věděli, že se na něj mohou na sto procent spolehnout. Své kolegy uměl podržet a na Filharmonii Brno mu vždycky záleželo, jako by byla jeho vlastní. Stále si budu pamatovat jeho nadšení a zdravou zarputilost, které neztrácel ani v nejtěžších situacích. V brněnském hudebním životě byl zásadní postavou a já mu vděčím za to, že mi otevřel svět, ve kterém jsem dodnes nesmírně šťastný.

Jaromír Ostrý, ředitel Českého rozhlasu Brno a Zlín

Co k tomu říct? Odešel člověk, který miloval život a život miloval jeho. Muž, obdivovatel žen. Ty mu jeho přízeň vracely. Tak blízko si byl se svojí rodinou a ona mu to oplácela. A byl to pyšný Brňan a bojovník za nový koncertní sál a Brňané mu rozuměli. Jeho životem byla hudba a můj táta (jeden z bývalých ředitelů brněnské filharmonie) vždycky říkával: „Zoubek je dobrý ředitel." Hvězdy byly Bohuši Zoubkovi nakloněny. I ta rozhlasová hvězda dnes pláče nad ztrátou člověka, který toho pro Český rozhlas udělal nemálo. Bylo nám ctí, Bohuši Zoubku.

Jindřich Petráš, děkan Hudební fakulty JAMU

S  Bohušem Zoubkem jsem byl po celý život úzce spjat. Když jsem studoval na konzervatoři a JAMU v Brně, byl jedním z mých pedagogů, po mém nástupu do Státní filharmonie Brno jsme byli kolegové „na jedné židli“, hráli jsme spolu v hornovém kvartetu Brněnští hornisté, natočili spoustu nahrávek, seděli spolu ve výboru mezinárodní soutěže Žestě Brno a Mezinárodní interpretační soutěže Brno, v umělecké radě HF JAMU, v soutěžních komisích mezinárodních soutěží hráčů na lesní roh atd. Jeho životní rozhled, rady zkušeného a velkorysého člověka a ochota vždy pomoci mi budou hodně chybět.

Jan Simon, klavírista a ředitel INTERGRAM z.s.

Bohuše Zoubka jsem poznal na počátku 90. let minulého století jako ředitele Státní filharmonie Brno, který s vědomím člověka, který si prošel dlouhou interpretační praxí špičkového orchestrálního hráče, přistupoval ke mně tehdy jako k mladému nadějnému sólistovi s maximem pochopení a empatií při mých sólových koncertech s tělesem, které v té době manažersky řídil. Četností našich setkávání při obdobných příležitostech se postupně náš profesionální vztah transformoval do rozměrů setkávání přátel a vzájemné profesionální pochopení vzrostlo okamžikem, kdy jsem sám nastoupil do funkce ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. O to příjemnější bylo následné zjištění, že Bohuš se stal členem Rady Českého rozhlasu, ve které statečně držel prapor těch, kteří se snažili podporovat maximální kulturní a estetická kritéria pro programovou tvorbu této veřejnoprávní instituce. Zároveň vždy hájil zájmy orchestru a jeho členů. A dokázal to vždy s grácií, elegancí sobě vlastní, skutečnou neformálností Moraváka milujícího krásný život, dobré jídlo a skvělé víno.

Jana Slimáčková, pedagog JAMU

Už se zkušenostmi hráče komorního a orchestrálního, pedagoga konzervatoře a JAMU se Bohuš Zoubek se stal ředitelem brněnské filharmonie. Velice dbal na dramaturgii, především sledoval reakce publika a návštěvnost koncertů, ostatně za jeho působení měla filharmonie prodaných více než 6000 abonentek (někteří lidé chodili na více koncertních cyklů). Jakmile nějaký večer nebyl podle jeho názoru dostatečně navštíven nebo teprve hledal svou podobu (koncert pro mladé posluchače), diskutoval na pracovních poradách, hledal cesty a inspirace jinde, dokázal na mě – jako na tehdejšího dramaturga – být i nepříjemný. Později jsem si ovšem uvědomila, jak velkou měl pravdu. Jde samozřejmě hlavně o posluchače! Pak jsem ho potkávala, když jako dědeček čekával na své vnuky v hudební škole, kde jsme pokračovali v diskusích o dramaturgii, už bez hierarchických překážek – a naprosto jsme se shodovali. Tehdy jsem mu taky připomněla jednu historku z dřívějších dob, která utkvěla v paměti mému tátovi, skladateli Milanu Slimáčkovi. Před mnoha lety táta natáčel coby hudební režisér Československé televize a v té chvíli i dirigent s komorní sestavou brněnských muzikantů scénickou hudbu k televiznímu pořadu; už bylo odpoledne a nějak to pořád nešlo. Když tu si vzal slovo hornista Bohuš Zoubek a říká: „Pánové, já mám být v sedm večer v hospodě v Sušici!“ A hned to bylo natočené. Sám Zoubek, když jsem mu tuto historku připomněla, si ji už nepamatoval a smál se. 

Ilja Šmíd, emeritní ředitel Pražské komorní filharmonie a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK

Jak mám vyjádřit smutek nad odchodem člověka, se kterým mě pojilo dlouholeté přátelství? Nevídali jsme se každý den ba někdy ani každý měsíc, dělila nás vzdálenost „dé jedničky“, ale věděli jsme o sobě a každé setkání pro nás bylo svátkem a veselým piknikem. Bohuše jsem poznal, když PKF vstupovala do tehdejší Asociace ředitelů symfonických orchestrů. Myslím, že jsme si hned padli do oka, a pravidelná večerní jednání valných hromad, tzv. „jednání po sekcích“, končívala obvykle nad ránem, u klavíru, pokud byl, nebo jen tak, s povídáním – témat bylo mnoho. Bohuš byl skvělým muzikantem, ostatně hned po studiích na JAMU získal v roce 1968 ocenění v mezinárodní soutěži Pražského jara, současně spoluzakládal Divadlo Husa na provázku a pak byl dlouhá léta sólohornistou Filharmonie Brno. Měl v zásobě stovky krásných historek, rád se smál, ale jeho humor neurážel, byl laskavý. Stále slyším jeho nakažlivý smích a hlas s typickým brněnským přízvukem. Byl mi v mnohém vzorem – dokonalý gentleman, ale přitom se nikdy nevyvyšoval, byl ředitelem orchestru, který dobře chápal potřeby muzikantů, ale také znal jejich mentalitu, problémy řešil moudře, s nadhledem, spravedlivě. Byl dlouholetým vášnivým bojovníkem za postavení nového koncertního sálu v Brně, jeho jméno by mělo být vytesáno u vstupu do budovaného Janáčkova kulturního centra. Byl nadšeným cyklistou (jednou jsme se neuvěřitelnou shodou náhod málem srazili v jedné chatové osadě u Moravské Nové Vsi, kde jsem trávil dovolenou – Bohuš pravidelně přes léto pobýval v Hodoníně a na kolo vyrážel každý den), vášnivě rád tančil, miloval víno, byl spokojeným dědečkem svých vnuků. Byl to skvělý člověk. Bude mi moc chybět.

Miloš Štědroň, hudební skladatel a pedagog

Sbohem kamarádovi.

Bohuše Zoubka, který nás nečekaně a náhle opustil, jsem znal odpradávna. Nebudu připomínat jeho velké interpretační, umělecké, pedagogické a organizační zásluhy, které plně prokázal jako dlouholetý sólista z osvědčené brněnské hornistické líhně a jako ředitel Filharmonie Brno, pedagog, člen řady komisí etc. etc.

Moje vzpomínka se týká konce 60. let XX. století, kdy jsme spolu s Bohušem „rozjížděli“ kolotoč scénické a divadelní hudby v tehdy vznikajícím Divadle Husa na provázku, pozdějším Divadle Na provázku… Oba jsme zde startovali hned v první sezoně 1968, která byla ještě neprofesionální. Bohuš spolu se svým nerozlučným druhem Vladimírem Kramářem v Šibeničních písních Christiana Morgensterna v režii Evy Tálské a v překladu Josefa Hiršala. Premiéra tohoto kusu proběhla 17. 3. 1968 v Domě umění, kam nás pozval jeho velkorysý ředitel a nezapomenutelný překladatel Adolf Kroupa. Já jsem pak startoval Lorcovou krásnou hrou V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplin s Belissou. Bohuš potom napsal hudbu k další inscenaci – byla to hra Josefa Souchopa (rovněž nedávno zemřelého) Můj rozkaz zní v režii Petera Scherhaufera (premiéra 23. 3. 1969) a ve stejné sezoně ještě ke hře Adalbertovo poslání od Miloše Pospíšila (premiéra 16. 11. 1969 rovněž ve Scherhauferově režii). A potom po desetileté odmlce přišla nezapomenutelná hudba ke Kytici podle Erbena v režii Zdeňka Pospíšila a zase ve spolupráci s Vladimírem Kramářem (premiéra 22. 12. 1979).  Pokračování už bohužel nebude. Sbohem, kamaráde!

Jiří Vejvoda, hudební publicista

Nemohu se pyšnit tím, že jsem pana Bohuše Zoubka znal dobře; potkávali jsme se sice na různých akcích jako Znojemský hrozen, ale náš nejčastější kontakt se odehrával na půdě Českého rozhlasu. Byl jsem totiž ředitelem ČRo 2 Praha v době, kdy pan Zoubek zasedal v Radě Českého rozhlasu jako jeden z devíti, které Poslanecká sněmovna PČR volí, aby kontrolovali rozhlasový provoz. Tu a tam jsem byl na zasedání Rady pozván, abych informoval o stavu, vývoji a plánech „své“ stanice, a byl přitom bohužel přítomen stále ostřejším půtkám, které se odehrávaly mezi tehdejším generálním ředitelem ČRo a částí Rady. Nejednou se napětí v jednací síni dalo krájet a bylo mi stydno za ty radní, kteří se nechali unést emocemi od povýšenosti až k otevřené nenávisti. Pan Zoubek se k výpadům nikdy nesnížil. Byl rozumný, slušný, připraven spíš povzbudit než ponížit. Empatický, múzický. Jsa teď sám v jeho bývalé pozici, často na něj v konfliktních situacích myslím a chybí mi.

Alena Veselá, emeritní rektorka JAMU

Odchodem Bohuše Zoubka ztrácíme dobrého člověka a přítele, výborného muzikanta, který má pro hudební kulturu našeho města nepominutelné zásluhy. S velkou energií bojoval o výstavbu koncertního sálu pro Brno a skutečnost, že již probíhá jeho výstavba, je rovněž jeho zásluhou.

Dodatek autora:

K připomínaným zásluhám Bohuše Zoubka se sluší připojit ještě jednu – jeho působení jako velkého náčelníka indiánského kmene moravských Ču-Ču-Dejů: v šedivých letech normalizace si našel tento kmen, soustředěný kolem hornistů ve filharmonii a na konzervatoři, způsob, jak pronikat oblbující rétorikou vládnoucí třídy a ustavičným proudem absurdních nápadů ukazovat její pitomost. A to za účasti poměrně široké veřejnosti: proslulé byly každoroční projížďky pronajatou lodí kolem přehrady, oživené praštěnými akcemi – třebas lovením horny ze dna, kam byla před rokem potopena, a to za hlasitého předčítání vybraných kapitol z Marxova Kapitálu; mohla snad naše rodná strana něco namítat?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.