pátek, 1. duben 2016

Všední dny v Metropolitní opeře

Napsal(a) 

Adam Plachetka jako Belcore, foto Petr Veber Adam Plachetka jako Belcorefoto: Petr Veber

O newyorské scéně, jíž se pomocí přenosů do kinosálů po celém světě podařilo bezprecedentním způsobem proniknout do nejširšího povědomí, se říkává, že je konzervativní a tradicionalistická. V kontextu mnohých režisérských výstřelků, které jsou v Evropě tak časté, bývá skutečně standard Metropolitní opery rozumný, konvenční, někdy snad skoro až starosvětský. Divadlo má nicméně skvělý orchestr, střídá dobré a vynikající dirigenty a sází na pěvecké výkony – a tak scénografické a režijní výboje nejsou a nemusí být příliš ostré ani časté, nemusí být tím hlavním. Inscenace Donizettiho Nápoje lásky, která se v obnoveném obsazení vrátila na jeviště v březnu a dubnu, je toho typickým příkladem. Dirigent Enrique Mazzola dává komickému dílu lehkost a svěžest, orchestr zpěváky vůbec nekryje, obstarává jakoby „jen“ podklad, ve skutečnosti však svou nevtíravou dokonalostí dělá mnohem víc - nastavuje rozhodující základní charakter celého představení. A je to ve shodě s vizuální stránkou, která působí velmi nekonfliktně. Scénografie přináší totiž malebnost blízkou jakoby až malířství 19. století. Venkovské maloměstské náměstíčko i prostor kdesi „za humny“, modré uniformy vojáků a bílé oblečení venkovanek, slunečné počasí s modrou oblohou, výhled do krajiny a typické barvy omítek… K tomu přirozený pohyb, realistické vztahy a emoce – tedy žádné přesuny do jiné doby, žádné abstraktní či stylizované chování, žádné „nadčasové poselství“… A přece není vůbec potřeba kvůli tomu kárat divadlo nebo podceňovat realizační tým!

Vittorio Grigolo a Aleksandra Kurzak, foto MET Vittorio Grigolo a Aleksandra Kurzakfoto: MET

Režisér Bartlett Sher (úspěšný na Broadwayi), scénograf Michael Yeargan, autorka kostýmů Catherine Zuber a stage manager Luisa Muller odvedli dobrou práci, dali pro premiéru v roce 2012 podnět fungujícímu, zábavnému, dojemnému a milému představení – a nyní se v tomtéž duchu navazuje a pokračuje. Adina, jak ji příjemně znějícím a zcela jistým hlasem zpívá - a jak ji hraje! - polská sopranistka Aleksandra Kurzak, je dobrosrdečná, minimalizuje koketnost, roli doplňuje detaily, jako jsou roztomilá vyjeknutí v úleku nebo dlouhé kradmé pohledy na Nemorina. I jemu, v podání Vittoria Grigola, přejete (a také věříte) závěrečný happy end…! Grigolo zpívá mladistvě, lahodně, v nejznámější árii přichází s pěkným ztišením. Alessandro Corbelli, zkušený a rutinní, jako Dulcamara rozehrává svou roli neškodného šejdíře trochu až v klišé. Přinejmenším v porovnání k ostatním. Hraje postavu, která nikým nemanipuluje, nikoho nepřesvědčuje, jen využívá situaci. Nepřehrává, předvádí tradiční pojetí italské komediální operní figurky. Jako kdyby ovšem přišel do inscenace, která je přece jen docela civilní, z doby před nějakými třiceti lety…

Zejména pro Čechy v publiku (a Čechy doma u sobotního rozhlasového přenosu 19. 3.) je zajímavá role Belcora, protože ji v těchto týdnech zpívá Adam Plachetka. Přišel s ní do Met jako se svým druhým tamním úkolem, přišel do ní jako do nové úlohy, ovšem se zkušeností s Dulcamarou v jiných divadlech. Hraje sebevědomého až arogantního vojáka, který přistupuje k ženám bez okolků a není zvyklý na neúspěch, zcela uvolněně a s potěšením, s využitím své vysoké postavy. A zpívá roli stejně velkoryse, přesně posazeným velkým hladkým hlasem s charakteristickým rozkmitem a stejně charakteristickou dikcí. Že jde v režisérově deklarovaném pojetí o okupační rakouské vojsko, není samo o sobě na první pohled zřetelné, ale to nevadí – to je jen detail. Podstatné je, že inscenace víc než uspokojivě naplňuje představy o daném žánru, že soustřeďuje dobré hlasy a dokonale hrající orchestr a že v jednotě hudby a děje dává možnost prožít a zažít skutečné hudební divadlo, které vás ničím nerozladí, ale ze kterého odcházíte s pocitem, že na světě je přece jen mnohdy také moc pěkně.

Kristine Opolais, foto MET Kristine Opolaisfoto: MET

Od roku 2006 je na repertoáru Metropolitní opery Pucciniho Madama Butterfly, jak ji nastudoval britský (především filmový) režisér Anthony Minghella. Jde o modernější, výrazně barevnou, výtvarně jedinečnou inscenaci, v níž tvoří kontrapunkt naprosto realistické japonské kostýmy, jednobarevné horizonty a kontrastující abstraktní holá scéna s nápaditě využívanými posuvnými zástěnami. Druhým výrazným a vděčným prvkem je v tomto projektu dítě – loutka v životní velikosti, vedená třemi loutkoherci. Ani tento titul se v Met nevzdaluje přiměřené konvenčnosti. Přesto nepůsobí nijak zastarale. V repríze 21. 3. zpívala Čo-Čo-San lotyšská sopranistka Kristine Opolais. I když nemá v hlasu k dispozici výrazové rozpětí tak široké, aby byla nenapodobitelnou a nezapomenutelnou, její výkon je zažitý, vyrovnaný, velmi přesvědčivý a obdivuhodný, gradující úctyhodným způsobem k tragice, monumentalitě a melodramatičnosti závěru, jistě jeden z nejlepších možných výkonů v této roli v naší současnosti.

Madama Butterfly, foto Petr Veber Madama Butterflyfoto: Petr Veber

Její protihráč, americký důstojník Pinkerton, je v podání Roberta Alagny zařazen do obvyklého profilu – se směsí opravdového citu i neschopnosti nést odpovědnost, která ovšem pramení z kulturní přezíravosti. Alagna na vypjatou tenorovou roli samozřejmě stačí, je skvělý, ale zároveň je očividné, že pěvecky už opravdový vrchol kariéry nemá před sebou, ale naopak. Skvělý je barytonista David Crawford jako konzul a výraznou postavu vytváří i Maria Zifchak jako Suzuki. Pucciniho opera (2. dubna přenášená z Met do kin) na jeviště neomylně staví velký příběh s vyhrocenými city, jasně vykreslené charaktery i napětí mezi dvěma světy. Tak, jak ji diriguje Karel Mark Chichon, není příliš vyhrocenou či drastickou tragédií, ale o to působivějším komorním dramatem. A vzpomínka na to, jakou intenzitu má symfonické intermezzo a jak se v něm orchestr pod jeho vedením úžasně ztiší, zůstává v paměti dlouho.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.