Veselý pán s brýlemi a dýmkou. Vzpomínka na Hanuše Bartoně (1960–2023)

30. července ve věku 63 let zemřel skladatel, klavírista a pedagog Hanuš Bartoň. Poslední rozloučení proběhlo v sobotu 5. srpna v kostele sv. Petra a Pavla na Budči. Na někdejšího vedoucího katedry skladby hudební fakulty AMU, eklektického skladatele a klavíristu na těchto řádcích vzpomínají i jeho žáci – skladatelé Slavomír Hořínka a Jakub Rataj.

Hanuš Bartoň (16. 5. 1960 Praha–30. 7. 2023) se narodil v Praze v rodině vědecko-výzkumného pracovníka. Zájem o hudbu se u něho začal projevovat již na základní škole. V patnácti letech tak nastoupil na studium skladby u Ilji Hurníka a klavíru u Emila Leichnera na Pražské konzervatoři. Ve studiu pokračoval na tehdejší Hudební fakultě Akademie múzických umění u Jiřího Pauera (skladba) a Jana Panenky (klavír). Své magisterské studium završil absolventskou skladbou Návraty světla (1985). Na katedře skladby si poté studium prohloubil aspiranturou u Svatopluka Havelky, kterou zakončil rozměrnou skladbou Hudba pro velký orchestr (1993).

Od počátku devadesátých let působil Bartoň na hudební fakultě AMU, kde vyučoval hlavní obor skladba. Nejprve zde od roku 1991 působil jako odborný asistent a mezi lety 1998 a 2002 zastával funkci tajemníka katedry skladby. V roce 2008 se stal docentem a o pět let později profesorem. V letech 2010–2019 působil jako vedoucí katedry skladby. Za dobu jeho pedagogického působení pod ním prošla řada studentů, kteří tvoří dnešní mladší až střední generaci skladatelů – mj. Bořivoj Suchý, Tomáš Reindl, Eliška Cílková, Zdeněk Bartošík, Slavomír Hořínka, Jakub Rataj, Jan Dušek či Jan Ryant Dřízal. O své tvorbě a kompozičních technikách v českém kontextu přednášel i v zahraničí. Od roku 2003 též působil jako člen odborné poroty Mezinárodní skladatelské soutěže Generace.


Slavomír Hořínka

Pamatuji si, že když jsem jako čerstvý student skladby šel na první seminář katedry, již z dálky jsem na schodech Lichtenštejnského paláce cítil vůni dýmkového tabáku. To bylo ještě v době, kdy se na chodbách HAMU kouřilo. Hanuš seděl v křesle vedle popelníku, bafal z fajfky, doutnající tabák v její hlavičce občas přimáčkl holým palcem, a živě diskutoval se studenty, kteří jej obklopovali. Jak jsem záhy zjistil, jeho postřehy během seminářů byly jednou z nejdůležitějších věcí, které jsem jako student mohl vstřebávat. Hanuš Bartoň byl člověkem moudrým, neuvěřitelně bystrým, analyticky precizním a za každých okolností laskavým. Ke své vlastní tvorbě byl nemilosrdně kritický, k ostatním autorům vždy bezvýhradně otevřený. Jeho erudice byla mimořádná. Dokázal na stejné úrovni debatovat o ars subtilior, barokní polyfonii, Janu Ladislavu Dusíkovi, Josefu Sukovi, nebo třeba Avetu Terterianovi či Valentinu Silvestrovovi.

Působení prof. Hanuše Bartoně na katedře skladby HAMU bylo na první pohled pro někoho možná nenápadné, sebeprezentace nebyla součástí jeho repertoáru, nicméně se nesmazatelně otisklo jak do způsobu jejího fungování, otevřenosti a atmosféry, tak do tvůrčích osobností několika skladatelských generací. Dokázal podivuhodným způsobem formulovat kritiku a tvůrčí zpětnou vazbu na díla studentů i kolegů. Nad to všechno si uchoval až dětsky čisté srdce a báječný smysl pro humor, se kterým zásadně mluvil i o své dlouhé a zákeřné nemoci, takže mnohé jeho smrt zastihla nepřipravené.

Když jsem na začátku svého studia na HAMU před oním seminářem na katedře skladby viděl veselého pána s brýlemi a dýmkou, tak jsem netušil, jak úzce nakonec budou naše cesty propojeny a myslím, že mi v plné míře bude teprve docházet, jak moc mě ovlivnil. Hanuš měl ohromný dar vést a působit jako vzor na ostatní lidi způsobem, který bych přirovnal k prorůstání země podhoubím. Většinou je skryté, mnohdy o něm ani nevíme, ale plocha, kterou pokrývá, bývá ohromující. Věřím, že my všichni, kteří jsme ho znali, nesmírně si ho vážili a měli ho rádi, jsme a máme být oněmi vlákny podhoubí, které propojeny navzájem mohou nejen uchovat to, co do nás Hanuš Bartoň vložil, ale ve správný čas i nechat vzejít rozmanitým plodům.


S ansámblem MoEns, foto MoEns

Bartoňův tvůrčí zájem patřil především hudbě instrumentální, pro orchestr i komorní ansámbly. Zmínit lze zejména koncertantní skladby, např. Dvojkoncert pro housle, violu a smyčcový orchestr (1990) nebo Dvojkoncert pro klarinet, altový saxofon a orchestr (2015). Jeho komorní tvorba úzce souvisí s jeho interpretační činností, zahrnuje klavírní skladby pro sólový a čtyřruční klavír, etudy, instruktivní skladby pro děti a další. Další nezanedbatelnou oblast autorovy tvorby tvoří skladby s elektroakustickou složkou, které jsou typické spíše pro Bartoňovu novější tvorbu, a také vokální a vokálně-instrumentální tvorba. Napsal také operu Golem – extáze expresionismu (1991), první větší soudobou českou operu vzniklou v Čechách po roce 1989. Dále byl Bartoň autorem scénické hudby pro celou řadu divadelních představení po celé České republice a věnoval se i hudbě pro film a rozhlas.

Významnou součástí Bartoňovy umělecké činnosti bylo působení v oblasti interpretační. V roce 1988 začal Bartoň působit jako interpret ve vokálně instrumentálním souboru Ars Cameralis, jako skladatel a klavírista pak byl v roce 1995 jedním ze zakládajících členů souboru Mondschein Ensemble (dnes MoEns). Se svou manželkou Janou Macharáčkovou založil roku 1991 Dusíkovo klavírní duo, v němž se v rámci klavírní čtyřruční hry zaměřoval nejen na repertoár J. L. Dusíka, ale i na širší klavírní repertoár. Realizoval desítky rozhlasových a CD nahrávek se skladbami soudobých českých i zahraničních autorů a byl autorem řady textů s tématikou hudební tvorby v současném světě. Byl členem sdružení skladatelů a interpretů hudby Ateliér ’90 a hudebního odboru Umělecké besedy. V posledním desetiletí jeho života jej přitahovala interpretace klavírního díla Nikolaje Medtnera.

, foto Karel Šuster

Mezi jeho oblíbené autory pozdního romantismu a počátku 20. století patřili G. Mahler, A. Skrjabin, J. Sibelius nebo Ch. Ives. Z dřívějších i např. Čajkovskij. Z autorů 2. poloviny 20. století jej inspirovali skladatelé jako Mauricio Kagel, Alfred Schnittke, Gija Kančeli, Einojuhani Rautavaara, Veljo Tormis nebo Avet Terterian.

Jeho kompoziční metoda vycházela z pozdního romantismu a počátku 20. století, navazovala na polystylové tendence a vykazovala zřetelně syntetizující charakter odpovídající postmoderním přístupům k hudební tvorbě. Sám Hanuš Bartoň svůj vlastní skladatelský styl označoval za eklektický – ve své tvorbě běžně využíval prvky pocházející z různých zdrojů a hudebních stylů, které v nových kontextech začleňoval do svých skladeb. Tento způsob práce s různorodými prvky ovšem chápal specifickým způsobem a nesměřoval ke kolážovitosti, nýbrž k celistvosti díla. Nezřídka též důmyslně experimentoval s hudební formou. Neměl ovšem zvláštní snahu vytvářet vlastní unikátní hudební jazyk – osobitost své tvorby shledával ve vytváření kontextů a způsobu začleňování hudebních prvků do vnitřních souvislostí skladby. Během své skladatelské kariéry postupně opouštěl svoji myšlenku strukturálních idiomů tvořících výchozí materiál skladby a zajímal se soustavně o nové způsoby organizace hudebního materiálu, které však důmyslně přetvářel do vlastních originálních koncepcí.


Jakub Rataj

Vzpomínám si na naše první setkání na Pražské konzervatoři, kam jsem za prof. Bartoněm přišel nejistým a vzrušeným krokem s vytištěnými partiturami v batohu a nahrávkami v empétrojce. Přivítal mě vřele s jeho až dětsky bezelstným úsměvem, aby v dalším okamžiku s naprostou lehkostí skladby jednu po druhé analyzoval a všímal si souvislostí, které jsem v té době ještě ani sám nemohl tušit. Moje nejistota se začala pomalu rozpouštět, zato chuť a odhodlání proniknout do neznámých rovin kompozice a zvukových vztahů projelo celým mým tělem. Toto první setkání bylo zhuštěným předobrazem našich pravidelných hodin kompozice, během kterých jsem mohl sledovat profesorovu jedinečnou schopnost přesně rozpoznat můj kompoziční záměr a následně kultivovat jeho provedení. Ponechat absolutní svobodu a současně brousit hrany.

Kromě toho jsme se na každé společné hodině smáli různým, často dost poťouchlým vtipům, vždy jeho vlastnímu divokému vyzvánění na telefonu – „to je skladba Masochista z jednoho divadelního představení“. Pokaždé když protahoval v notačním programu ligaturu, trnul jsem, kam to na obrazovce odskočí, protože „já s tím Sibeliem neumím…“ Na společných seminářích téměř bez výjimky prezentovanou skladbu komentoval jeho pověstným „Mně se to líbí“ (úsměvy zúčastněných) „ale mě se to fakticky líbí“ a následovala minimálně desetiminutová analýza, se kterou se nedalo soupeřit.

Během dnešního smutečního obřadu se dálkově ovládaný reproduktor několikrát odpojil, vydal krátký zvuk, přehrávaná hudba se párkrát krátce přerušila a v tu chvíli jako by se profesor Bartoň zpřítomnil, slyšel jsem ozvěnu jeho hlasu „proč to zas nehraje? Někdo tady musel přepojit kabely…“ Byla to ozvěna laskavá, empatická, moudrá a lehká.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější