Věčná naděje

Po loňském nultém ročníku festivalu Věčná naděje, jenž byl evidentně společensky úspěšný, přichází Nadační fond Věčná naděje, jenž vznikl v roce 2017, s oficiálním prvním ročníkem. 

Projekt vypadá bohulibě a chvályhodně. Na www.vecnanadeje.cz, které doporučuji pečlivě prostudovat, se dočteme o pohnutkách vzniku projektu tato poněkud patetická slova: „Poselstvím festivalu je mimořádná lidskost a naděje vyvěrající ze středoevropské kulturní historie. Festival mapuje český, židovský a německý fenomén dvou minulých století. Fenomén místa a doby přinesl soužití, vzájemné ovlivňování a spolupráci. Ve své vrcholné podobě nám poskytuje ohromné umělecké hodnoty vytvářené často v nesmírně náročných podmínkách. Doprovodné konference, výstavy a četby, které jsou součástí festivalu, budou vedle poselství humanity, národnostního soužití a spolupráce připomínat historické zkušenosti velmi aktuální pro dnešní dobu. Posláním festivalu je přiblížit mimořádné interpretační umění co nejširší veřejnosti. Festival bude prestižní společenskou událostí založenou na geniu loci a skvělé interpretaci hudebních děl ‚našich‘ festivalových autorů. Duchovním bohatstvím festivalu je myšlenka věčné naděje. Paměť míst & hudební odkaz (Gustava Mahlera, Viktora Ullmanna, Gideona Kleina, Hanse Krásy, Pavla Haase) přinášejí věčnou naději.“ Proklamovaným cílem je vybudování „prestižního festivalu s důrazem na výjimečnou uměleckou kvalitu“. 

Přirozeným centrem festivalu je Praha a samozřejmě také Terezín. Každá snaha o zviditelňování česko-německo-židovské hudební kultury je vítaná a nový festival rozvine nebo ideově naváže na řadu podobných aktivit současných či minulých. Jestli bude jejich korunou, ale ukáže čas. Ambice je značná. Výrazné logo, propojení s úctyhodnými institucemi a osobami, naplánované termíny na sedm let, záměry, které lze jen těžko rozporovat. Když pominu zavádějící drobnosti typu „festival věnovaný Gustavu Mahlerovi v Evropě chybí“, pak zaujme hlavně úroveň dramaturgie a interpretů a napojení na Českou filharmonii.

Karel Košárek, foto vecnanadeje.cz

Pěkným obalem je přehlídka zaštiťovatelů, od prezidenta České republiky, předsedy Senátu Parlamentu České republiky a předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky až po předsedu Ústavního soudu (je evidentní, že je to téma, jež skrývá nemalý politický náboj). Je zajímavé, že mezi partnery čtu Institut terezínských skladatelů, ale například nikoliv Mezinárodní společnost Gustava Mahlera z Vídně, Židovskou obec v Praze či Federaci židovských obcí ČR nebo třeba Česko-německý fond budoucnosti.

Jako u každého nadačního příběhu se přece jen nabízí otázka, jestli jde skutečně jen o čirý altruismus a naplnění vznešených myšlenek. U nadace či nadačního fondu se to očekává, ale bohužel ne u každého subjektu se to vždy splní.  Chci věřit, že v tomto případě jsou pohnutky upřímné a držím tomu všechny palce. A navíc se těším, že v budoucnu nabídne festival další špičkové projekty, větší odvahu, velkorysost a neústupnost v dramaturgii, naplnění všech proklamací, více objevnosti a překvapivých hudebních siločar, aby se stala Věčná naděje stabilní a očekávanou renomovanou ouverturou hudební sezony, jež bude s respektem vnímána i v cizině. Každopádně doporučuji těm, kdo po dovolené žízní po náročné hudbě, vybrat si z nabídky a dát festivalu šanci. Za sebe doporučuji koncert klarinetisty Irvina Venyše a klavíristy Ivo Kahánka 20. srpna, v předvečer 50. výročí okupace naší země armádními hordami Varšavského paktu.

Sdílet článek: