pondělí, 21. listopad 2016

Vargas místo Kaufmanna a co z toho plyne

Napsal(a) 

Ramón Vargas, foto Opéra Bastille Ramón Vargasfoto: Opéra Bastille

Nejen Metropolitní opera vysílá kinopřenosy. Průběžně se o to snažily a stále snaží i evropské scény, ale příliš velký divácký úspěch nesklízejí. To by jistě mohlo být téma pro nějakou analýzu, vždyť třeba La Scala nebo Covent Garden nebo pařížská Národní opera mají rovněž světové charisma… Metropolitní opera zjevně v okamžiku, kdy se možnost přenosů do kin v HD kvalitě objevila, razantně a nemilosrdně zabrala prostor a marketingově ho dokonale využila. Její sobotní operní „reality show“ jsou možná až útočné v sebepropagaci, ale na druhou stranu perfektně vymyšlené a prodávají se jako prvotřídní mediální produkt.

Evropské scény, podporované veřejnými dotacemi, asi ani necítí potřebu se takto prosazovat, když tak spíš živě streamují přes internet. Jenže technická kvalita projekce v kině je přece jen nesrovnatelná, nemluvě o sdílení společného zážitku s ostatními diváky. Při každém sledování nějakého kinopřenosu z Evropy si to člověk uvědomí. Naposledy při Offenbachových Hoffmannových povídkách, které minulý týden živě vysílala pařížská Národní opera z Opery Bastille. Do kina pražského Francouzského institutu sice nějací diváci přišli, ale se zájmem o přenosy z MET se to nedá srovnat.

Také prezentace přenosu je jiná. Namísto moderujících a rozzářených operních hvězd, které po skončení dějství odchytávají a zpovídají své ještě udýchané kolegy, je tu důstojný bělovlasý pán, který interprety zpovídá v předtočených rozhovorech. Ne že by neřekli nic zajímavého, ale newyorská show to prostě není…

Samotná inscenace Hoffmannových povídek měla premiéru v Paříži už roku 2000. Je pod ní podepsán Robert Carsen, českému publiku dobře známý – nejpozději od letošního festivalu Janáček Brno, který uvedl jeho úspěšnou produkci Káti Kabanové. Také Hoffmannovy povídky se průběžně vracejí na jeviště, vyšly též na obrazových nosičích. Carsen i v tomto případě vyvážil imaginaci s vkusem a vytvořil stroze sugestivní podívanou. Jelikož děj začíná a končí v hostinci pod operou a všechny Hoffmannovy lásky jsou ve skutečnosti tou jedinou, operní divou Stellou, inscenaci stylizoval do jakéhosi fantasmagorického divadla na divadle. Tak třeba pro příběh Hoffmannovy romantické lásky Antonie dal postavit na scénu další orchestřiště a nad ně jeviště s oponou. V následujícím dějství při slavné barkarole se pohybují řady v „hledišti“ obráceném do skutečného hlediště. Naopak loutka Olympia se při své slavné árii chová značně nepoeticky, téměř jako monstrum a nymfomanka, vrhající se nezadržitelně na Hoffmanna…

Foto Opéra Bastille Foto Opéra Bastille

Od prvního uvedení prošli touto produkcí různí sólisté a také v současném nastudování dirigenta Philippa Jordana se dali slyšet zajímaví pěvci či spíše pěvkyně. Především albánská sopranistka Ermonela Jaho, která zpívala Antonii, ale také mezzosopranistka Stéphanie d’Oustrac v roli Hoffmannovy Múzy alias Nicklausse, sopranistka Nadine Koutcher coby Olympia a Kate Aldrich jako kurtizána Giulietta. Méně výrazný byl Roberto Tagliavini v ďábelské čtyřroli.

Nicméně letošní série měla být postavena především na osobnosti Jonase Kaufmanna v titulní roli. Jenže Kaufmann nakonec odřekl a místo něj nastoupil mexický tenorista Ramón Vargas. Tedy tenorista, který je sice ceněný i slavný, ale - řekněme – jinak slavný než uhrančivý Němec. Z toho přirozeně plynou jisté skutečnosti. Vargas si tak trochu v závětří jede po svém. Nejspíš ani nikdy nebyl marketingový typ. Vždycky působil už na pohled seriózně a „usedle“ a podobný dojem dělá i na jevišti. V roli rozervaného, zpitého básníka dělá, co může, ale je to prostě všechno „jen“ korektně hrané. Tenhle Hoffmann v sobě nemá onu nesmírnou intenzitu Neila Shicoffa nebo horoucnost Plácida Dominga.

Život v závětří se mu však bezesporu vyplatil po hlasové stránce. Nikdo ho nejspíš do ničeho nenutil a on sebe také ne. Jeho tenor je štíhlý, ale ne úzký, je ohebný, zní měkce a elegantně, nikdy nevybočuje z technicky ukázněné, umetené cesty, fráze umí pěkně zformovat a naplnit je dynamikou (nakolik autentická je jeho francouzština, to je jiná otázka, kterou posoudí spíš francouzské publikum). Vargasovi bylo letos šestapadesát. A pořád vlastně zpívá stále stejně (dobře), tak, jak ho dlouhá léta znají operní milovníci na celém světě, Česko nevyjímaje. To je nakonec největší štěstí pro zpěváka a koneckonců i pro posluchače. A také poselství pro mladé zpěváky, možná ještě důležitější, než jaké jim vysílá Kaufmann z překážkového běhu mezi italskou a německou hudbou… Pokud jde o kinopřenosy z Paříže, Francouzský institut s nimi chce pokračovat. Aspoň pro těch pár vytrvalců.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.