neděle, 21. březen 2021

Václav Vacek a jeho tajemství zvuku

Napsal(a) 

Václav Vacek Václav Vacek

Druhého června by se dožil houslař Václav Vacek svých osmdesátých narozenin (2. 6. 1941 – 8. 6. 2020). Odešel v tichosti a bez větší pozornosti veřejnosti. Tento článek se snaží vzdát mu zaslouženou poctu post mortem a ozřejmit jeho význam pro českou kulturu.

Žízeň po dokonalosti, vlastní většině skutečných umělců, byla základem úspěchů i české houslařské školy. Jestliže 20. století ovládly dynastie Špidlenů, Pilařů a Vávrů, ve Vackově případě se dá mluvit jen o jedné generaci. Otec Václav Vacek, koncertní mistr orchestru Národního divadla a profesor Pražské konzervatoře, postavil sice 13 nástrojů, ale teprve jeho syn Václav Vacek dovedl houslařské řemeslo k umělecké dokonalosti. Na housle začal hrát v devíti letech, k ozvučení dřeva jej to ale táhlo víc. Roku 1959 absolvoval houslařskou školu v Lubech, postavil svůj první nástroj a brzy poté přesídlil do Prahy. V dílně houslaře České filharmonie, B. Pechara, procházel bohatou praxí, takže v roce 1964 byl přijat už jako samostatný houslař do Národního divadla a mohl se začít věnovat i stavbě vlastních nástrojů. Moc času mu ale nezbývalo, jeho pověst vynikajícího opraváře nejcennějších exemplářů rapidně rostla a velmi záhy se na jeho péči stály fronty. Navíc Václav nedokázal odolat škemrání mnoha majitelů i méně kvalitních nástrojů, které se po jeho zásahu zaskvěly v nevídaném lesku. Což bylo časově náročné.

Projevem talentu je schopnost pracovat v daném oboru rychleji, snáz a lépe než ostatní. Vacek měl mimořádný sluch pro zvukové nuance a intuici, jak odkrýt v nástroji s ohledem na dané možnosti všechny zvukové kvality. Duše, kobylka a basový trámec pro něj byly živoucí organismy, které bylo žádoucí občas zkontrolovat a doladit. Do jeho „kliniky“ chodili mnozí renomovaní muzikanti – Smetanovci, Guarneri trio Prague, Kubelíkovo trio, sólisté, orchestrální hráči doma i v zahraničí. Jak v Česku, tak například i ve Švýcarsku si vybudoval vynikající pověst bezchybnými opravami nástrojů, včetně schopnosti seřídit každému hráči nástroj podle jeho představ. Bylo pak na uživateli, aby změnou váhy ruky, smýkacího místa a rychlosti tahu smyčce vyloudil ze svého nástroje maximum pestrých zvuků, předávajících tvůrčí poselství posluchačům.

S nástroji Guarneri a Stradivari S nástroji Guarneri a Stradivari

Vackovým odchodem přišlo mnoho smyčcařů o lékaře svých dřevěných milenců a milenek. Neboť ke svému nástroji má každý z nás ten nejniternější vztah (tedy po manželce a dětech). Jak teskní po Vackovi violoncellista Kubelíkova tria Karel Fiala?

Byl pro mne největším znalcem zvuku a jeho nuancí, jak u nástrojů starých, tak nových. V roce 1984 jej pozvala na můj koncert kolegyně ze školy, a tak začaly naše vztahy. Vacek mne naučil vnímat rozdíl mezi pouhou hlučností a nosnou znělostí. Vliv na tyto schopnosti měla jistě i jeho láska ke zpěvu – opeře – a umění vlastníma rukama otestovat opravované housle. Kromě uvedených jmen seřizoval nástroj také mé kolegyni v triu, Shizuce Ishikavě, Věděl, co je pro ansámbl potřebné, a uměl upravit světlý zvuk pro cellistu v triu, stejně jako jednotící temnější zvuk violoncella ve smyčcovém kvartetu. Při sledování jeho práce v ateliéru se každý přítomný významně poučil o skrytých stránkách svého nástroje a houslařského řemesla vůbec.

Snad nejbližším přítelem byl Václavu Vackovi violoncellista Marek Jerie, který se za svého dlouhého uměleckého života od něj dozvěděl mnohé houslařské i smyčcové tajnosti. Takto vzpomíná na Václava Vacka:

Poprvé jsem se s Václavem Vackem setkal jako student Pražské konzervatoře ještě v jeho dílně v budově Národního divadla. Václav byl tenkrát štíhlý, usměvavý a měl mladickou jiskru v oku. Byl přívětivý i ke všem členům orchestru, kteří ho o pauze téměř denně přicházeli navštívit pod záminkou, že něco potřebují. V divadle se cítil ve svém prostředí, miloval operu a sám si při práci často prozpěvoval, nejčastěji operní árie Verdiho. S velkým potěšením také účinkoval v inscenaci Mozartova „Dona Giovanni“, kde hrál na scéně na mandolínu. Dílna s malými okny měla tajemnou atmosféru s vyhlídkou na Vltavu. Bylo tam mnoho nástrojů, futrálů i nářadí a měchy divadelních varhan mu z počátku sloužily jako odkládací plocha, až do doby, kdy mu jednoho dne připravily překvapení a daly se do pohybu. Měl ve všem svůj pořádek a přesně věděl, kde má co hledat. Já jsem ho obdivoval, jak se v té různorodé směsici předmětů perfektně orientuje.

Měl zvláštní nadání, jak vytáhnout z houslí, violoncella, violy nebo kontrabasu maximum. Jako základní předpoklad výchozí dispozice uznával pouze správnou polohu duše, kobylky a basového trámce dle své prověřené teorie. Svým kamarádům byl ochotný „vyštelovat“ v rámci možností nástroje zvuk podle jejich přání a pro jejich uši. „Chceš více basů, mám vytáhnout D strunu, nebo zkusíme seřídit ještě diskant na širší zvuk a přibrat více alikvótních tónů?“ Nepotřeboval žádný akustický přístroj, protože když byl nástroj zvukově maximálně seřízen, tak vždy dostal Václav na celém těle „husí kůži“. Ale běda, když zjistil, že instrumentalista nemá tónovou představu, v takovém případě prohlásil, že nástroj hraje krásně a že by na to nesahal. Věděl totiž, že by pokusy o seřízení nástroje nebraly konce a v závěru by hudebník šel zkusit své štěstí k jinému houslaři, aby vše přestavěl.

Václav Vacek mohl být mezi námi ještě nějakou dobu, nebýt jeho neochoty využívat poznatků lékařské vědy k opravě vlastní tělesné schránky. Nemocem můžeme odolávat, pokud jsme svolní se podrobit příkazům lékařů, kteří také studují svůj obor celý život. Je-li ale tělo zanedbáváno, dokud slouží, a není vyslyšeno jeho volání o pomoc, doběhnou životní síly dřív, než to člověk čeká. Vzpomínejme na něj často, nejen když se nám nástroj porouchá. Třeba nám poradí i shůry.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII III/2021.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.