úterý, 27. březen 2018

V jaké tónině odešel Otomar Kvěch

Napsal(a) 

Otomar Kvěch, foto Tomáš Vodňanský Otomar Kvěchfoto: Tomáš Vodňanský

Otomara Kvěcha jsem si vážil jako skladatele, pedagoga, rozhlasového kolegy a kamaráda, s nímž byla legrace. Když jsem napsal svou první orchestrální skladbu, ukázal jsem ji Otovi. Hlavně mě zajímalo, „jestli to bude dobře znít“. On to prolistoval a řekl: „Hele, ono v dobrým orchestru v podstatě zní všechno.“ Měl pravdu jen částečně: jemu to všechno vždycky znělo. Nápaditý orchestrátor disponoval skvělými teoretickými základy a měl „naposloucháno“. Mezi skladateli není úplně běžné, aby celé večery seděli se sluchátky na uších a s partiturou v ruce a studovali díla svých předchůdců. Pro Otu to byla samozřejmost a divil se, že ostatní to tak nedělají. Jednou se rozčiloval: „Zeptal jsem se svých studentů skladby na HAMU, která Brahmsova symfonie končí v pianissimu, a věděla to sotva půlka!

Jako skladatel byl zařazován mezi neoklasiky, někdy i s jakýmsi mávnutím rukou těch, kteří považují originalitu v umění za tu nejvyšší hodnotu. Ota ale publiku nepředváděl záznamy svých experimentů. Nabízel hotová díla, která podle mě byla ohromně novátorská. Opíral se o staré formové typy, ale posouval je do úplně jiných sfér. Třeba jeho Passacaglia R.U.R. beze zbytku splňuje pravidla barokní formy postavené na ostinátním basu, ale po nějakém retro baroku tu není ani slechu dechu. A jeho velkolepé Requiem neplakalo nad odchodem lidské bytosti, ale nad koncem časů, v nichž si hudební umělci rozuměli se svým publikem, kdy tvůrci usilovali ve svých dílech o dokonalost, nikoli o vlastní úspěch, a společnost je v tom podporovala. Otův posluchačský svět, to byl Bach, Beethoven, Mozart, Brahms, ale jeho vlastní tvorba byla na těchto vzorech stejně nezávislá, jako na trendech, které po skladatelích žádalo 20. století.

O působení Otomara ve Svazu skladatelů vím jen z doslechu. Táta o činovnících této instituce nikdy nemluvil moc s láskou, ale Otomara Kvěcha zmiňoval jako člověka, který neubližoval, ale pomáhal. Tak jsem ho poznal i já v Českém rozhlase. Mnohokrát zachránil vysílání. Když se něco dělo, všeho nechal a přijel. Natočili jsme spolu několik vzdělávacích pořadů. V jednom simultánně komentuje závěr Tristana a Isoldy z hlediska tónin (k poslechu zde). Říká tam: „Isolda, jako by si nedokázala vybrat, v jaké tónině umře. Teď to vypadá na h dur.

Ota odešel překvapivě, tak trochu bez kódy. Ale tónina, v níž znějí naše vzpomínky na něho, je čistá a jasná.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.