čtvrtek, 1. říjen 2015

Tradice – odvaha – experiment

Napsal(a) 

Česká filharmonie Česká filharmonie

V České republice hraje a žije 16 orchestrů, které lze označit v duchu klasicko-romantické tradice za více či méně symfonické: Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Filharmonie Brno, Filharmonie Hradec Králové, Janáčkova filharmonie Ostrava, Jihočeská filharmonie České Budějovice, Karlovarský symfonický orchestr, Komorní filharmonie Pardubice, Moravská filharmonie Olomouc, Plzeňská filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Severočeská filharmonie Teplice, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně,  Česká filharmonie, Český národní symfonický orchestr. (Na turistech a v zahraničí pak vydělávají formace různého charakteru a výkonnosti, například Orchestr Symphony Prague, Česká komorní filharmonie, Pražský filmový orchestr, Prague Music Chamber Orchestra, které nabízejí v různém balení své  „the best of classics“.)

Uživit v dnešní době desítky hudebníků není snadné a managementy orchestrů to řeší různě. Na rozdíl od situace na počátku tohoto století však pozoruji přece jen velké, větší nebo menší kvalitativní, marketingové a organizační změny. Všechny samozřejmě ze sebezáchovných důvodů neopouštějí tradici, posluchačské jistoty, ale i ty se často snaží různým způsobem modifikovat a hledat někdy až překvapivá řešení. (Například leckdy narušují nebo rozbíjejí tradiční schéma: předehra – koncert – symfonie.) Samozřejmě hodně záleží na ekonomice instituce, na přízni nebo možnostech zřizovatele, na spektru dalších aktivit, které mohou přinést do rozpočtu  peníze (zájezdy, nahrávání, mecenášské kluby přátel, korporátní sponzoři, speciální projekty...). V jiné situaci jsou třeba Filharmonie Brno a Jihočeská filharmonie, PKF – Prague Philharmonia a Karlovarský symfonický orchestr a zcela jinak plánují Česká filharmonie, exkluzivní státem chráněná příspěvková organizace, nebo jediný český stálý rozhlasový orchestr. Zastavme se v úvodu sezony 2015/2016 u výběru z nich, kde mě zaujaly buďto změny, odvážná rozhodnutí nebo prapory tradice.

Česká filharmonie. O jubilejní 120. sezoně bylo u nás publikováno vše podstatné (například zde,  120 – Harmonie 9/2015), takže se nebudu opakovat. Kreativnímu týmu ČF je třeba přiznat cit pro míru kombinace klasické klasiky a modernosti, schopnost vynalézavé kombinatoriky, šíři nabídky, lpění na detailech, které často dělají celek. Je v dobrém slova smyslu nejlepším šiřitelem vrcholných projevů české hudební tradice. Další výhody jsou známé: Česká filharmonie je správcem stále ještě u nás nejlepší koncertní budovy, jako jediný orchestr má silné korporátní sponzory, což umožňuje realizovat plány, o kterých se může ostatním orchestrům jen zdát, a hráčům poskytuje v českých poměrech nejlepší materiální jistoty.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Podobně jako mimopražské orchestry se snaží každý rok naplnit úsloví „za málo peněz hodně muziky“. Dává prostor sice méně „hvězdným“ sólistům, slibujícím však zajímavou kvalitu, například Simona Houda Šaturová, Donald Brautigam, Daishin Kashimoto, Štefan Margita, Jiří Bárta, Angela Hewitt, Jiří Vodička, Boris Krajný, Ksenia Kogan ad. Pokud vím, je jediným orchestrem, který si vzpomněl na osmdesátiny Zdeňka Mácala, takže bude u nás po delší odmlce (snad) dirigovat. (Například Česká filharmonie si své exšédirigenty – Neumanna a Mácala – pokud vím nepřipomíná.) Oba pražské orchestry investují hodně úsilí a času do edukativních projektů a myslí tím na budoucnost. To ovšem v nějaké míře a podle svých možností dělají téměř všechny české a moravské orchestry. Určitě to platí o dalším pražském orchestru.

PKF – Prague Philharmonia PKF – Prague Philharmonia

PKF – Prague Philharmonia. Pékáefka změnila název, dirigenta i sídlo. Už v sezoně 2015/16 je částečně znát vliv nového hudebního ředitele a šéfdirigenta Emmanuela Villauma, například více hudebního francouzského šarmu. V duchu tradice orchestr pokračuje v nečekaných dramaturgických kombinacích, programovém uvádění hudby minulého i tohoto století. Možná záviděníhodnou novinkou budou „hraběcí salonky“ v hradním Lobkowiczkém paláci, jehož sál se stává konstantou pražského kulturního života. Sólistů – domácích i hostů - je opět hodně, ale na dva skutečné mistry upozorním zvlášť (oba jsou hosty zmíněných hraběcích večerů)  – hornista Stefan Dohr, hobojista Ramón Ortega Quero.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Zdánlivě moc odvážný není, ale z podstaty svého poslání uvádět a natáčet moderní hudbu nabízí přece jen relativně víc nežli někteří jeho „konkurenti“ – Teml, Filas, Bartoň, Carter... Nicméně právě proto by mohl být odvážnější. V sérii v Obecním domě pak dá prostor třeba Clarinet Factory. SOČR je už léta orchestrem s dobrými cenami a stabilní výkonností.

Český národní symfonický orchestr. Jediný velký privátní český orchestr (řadu let spjatý se jménem dirigenta Libora Peška), z čehož vyplývá, že neprovokuje  a když překvapuje, tak se to musí komerčně zhodnotit. Jeho série pražských koncertů se v této sezoně pohybuje v rozpětí mezi sedmou symfonií Gustava Mahlera, filmovou hudbou a Andreou Boccelim.

Filharmonie Brno Filharmonie Brno

Filharmonie Brno. Jubilující orchestr, jemuž nechybí dramaturgická odvaha. Dokonce lze hovořit o dramaturgické nekompromisnosti. Jestliže já takovou cestu oceňuji, pak někteří moji kolegové mluví o bláznovství, růžových brýlích nebo dokonce sebevraždě. Program sezony je skutečně velmi ambiciózní a vyjadřuje důvěru v kvalitu brněnské hudební veřejnosti. Nabízí spojnice, které přesahují neotřelost například Pražské komorní filharmonie: flétnový koncert Gubajduliny – písňový cyklus Mahlera, houslové concerto Schnittkeho – Šastakovičova symfonie, Most Arnošta Parsche – zvukomalby Beethovena a Debussyho, tance Jana Nováka – Prokofjevův balet, pařížské ozvěny Martinů, Roussela a Stravinského, od neoromantiky Vaskse po Sibeliovo vidění příběhu Pelléa a Mélisandy, od vídeňské klasiky Beethovena po českou moderní klasiku Kabeláče, utrpení Panny Orleásnké – tentokrát ale ne podle Honeggera, ale legendární němý film Dreyera s novou hudbou Kutavičiuse. Osobnosti, jako například Avishai Cohen Trio, Roman Válek a jeho „autentické“ vidění vánoční mše Ryby i Schreiera, houslistka Alina Pogostkina, varhanice Kateřina Chroboková, cellista Raphael Wallfisch, pianista Ivo Kahánek, Hradišťan s „mozartovými dětmi“… A na program novoročního koncertu dali vedle jistot (Čajkovského houslový koncert a Patetická) Cestu Miloše Šťedroně... Vysloveně experimentální je cyklus Brno Contemporary Orchestra, který Filharmonie Brno zaštítila (Obst, Andriessen, Štochl, Harvey, Scelsi, Saariaho…). Dalším sympatickým rozhodnutím je otevření prostoru pro cykly Czech Ensemble Baroque a hlavně Českého filharmonického sboru. (Snad se podobně jednou zachová po letech i  Česká filharmonie v případě Pražského filharmonického sboru.) Sezona ukáže, jestli budou s nabídkou Filharmonie Brno spokojeni nejen brněnští radní, hlavně pak náměstek pro kulturu, vystudovaný muzikolog Matěj Hollan, ale i Brňané. Kdo neriskuje, nevyhraje…

Janáčkova filharmonie Ostrava. Severomoravský orchestr si drží vysokou dramaturgickou laťku z posledních dvou let. Očekávání vzbuzuje uvedení violového koncertu Artura Pantaléona, Šostakovičova druhého houslového koncertu, symfonické básně The Passing Marka Johna McEnroea, sousedství Mahlerovy Páté symfonie a Koncertu pro bicí a orchestr Josepha Schwantnera, Blochovy Proklamace a Sukovy První symfonie, Smartphonie s Benjaminem Brittenem, Proroctví Bohuslava Martinů ad.

Janáčkova filharmonie Ostrava Janáčkova filharmonie Ostrava

Filharmonie Hradec Králové. Hraje v barvách přeneseně i zvukem. Vyspělé publikum asi umožňuje vedení orchestru nasadit na české poměry netradiční programy, jako třeba Salonen – Saariaho – J. L. Adams (dirigent Radek Baborák) nebo Pärt – Glass – Brahms (Andreas Sebastian Weiser, Glassův houslový koncert si zahraje Josef Špaček). Odvaha je však vyvážena modrou řadou Mezi proudy (Pink Floyd Classic, hudba z počítačových her, další verze zpracování filmové hudby ad.) a muzikálovou sérií. Červená řada bohužel vzdala poctu Soně Červené pouze v září. Další koncerty budou recitály stávajících nebo blednoucích operních div.  Spolehlivým esem v rukávu je listopadový mini festival soudobé hudby Hudební fórum, kterým Hradec Králové vždy spolehlivě u náročnějšího publika boduje.

U sezonní nabídky některých dalších orchestrů se zastavím jen krátce. Jihočeská  filharmonie České Budějovice proměnila design, komunikaci s veřejností a do určité míry i dramaturgii a akcenty. Především přestala mít mindrák z jiných, hlavně pražských orchestrů a jde svou cestou. Příkladem jsou tři projekty: jazzové úpravy hudby Martinů, písně Kurta Weilla v pojetí Dagmar Peckové a koncertní verze muzikálu Balada pro banditu. Severočeská filharmonie patří k méně odvážným tělesům, ale i v její nabídce naleznete zajímavé tituly – Hindemith: baletní suita Nobilissima visione, Schubert/Mahler: Smrt a dívka nebo pořad Salome s písněmi Karla Kryla, upravenými pro harfu, klavír, kytaru a orchestr. Moravská filharmonie Olomouc slaví svoje výročí důstojně a na některé tituly rád upozorňuji už teď – světová premiéra dvojkoncertu pro basklarinet, klavír a orchestr Alter-ego od Ivo Medka, lisztovský koncert v lednu, Schulhoffův první klavírní koncert. Nabídka Plzeňské filharmonie téměř nepřekvapí. (Výjimkou by mohl být březnový večer Bohuslava Martinů – Špalíček, The Chap-Book, listopadové uvedení téměř neznámého 4. houslového koncertu Jana Kubelíka a slavnostní hudba k poctě 700 let města Plzně Omeggi od Jiřího Temla.) Zato překvapí jmény sólistů, kteří avizují nadprůměrnou úroveň – Lilya Zilberstein, Sergej Nakarjakov, Julian Banse, Bohuslav Matoušek nebo Ivo Kahánek.

Orchestry České republiky se každý po svém snaží dokázat, že jejich existence je pro daný region či pro metropoli nezbytná a snaží se dobýt místo na slunci. Jsou závislé buďto na státu, na kraji, městě, rozhlasu či sponzorech. Hlavně však jejich existence odvisí od zájmu veřejnosti. Čas ukáže, jak je stálá, kdo vytrvá a kdo skončí.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.