úterý, 19. květen 2020

Stoletý salcburský Kdokoli

Napsal(a) 

, foto Salzburger Festspiele foto: Salzburger Festspiele

Můj pane, oběhnu hned svět,
a notně ohnu tomu hřbet,
kdo jako hovado se chová,
kdo nectí řád a Boží slova.

Už stým rokem má letos znít na salcburském náměstí Domplatz, přímo pod základy monumentální katedrály svatého Ruperta a Vergila, tenhle slib. Ve hře Jedermann, česky Kdokoli, ho dává Smrt rozhněvanému pánu Bohu a otevírá jím Hru o umírání bohatého muže. Toto univerzálně platné středověké mystérium u nás není příliš známé, ale pro Rakušany má podobný význam jako pro nás Má vlast na Pražském jaru. Hraje se především na Salcburském festivalu, každoročně se k němu upíná velká pozornost a nejinak tomu má být v létě 2020, kdy Salzburger Festspiele chystají oslavu sta let své existence.

Osud letošního ročníku tak vedle fanoušků velkých operních hvězd vyhlíží i Jedermann, o jehož oblibě svědčí mimo jiné to, že už na začátku letošního roku bylo všech čtrnáct plánovaných představení vyprodaných.

Hugo, pravnuk se starošumavskými kořeny

Na českých jevištích Kdokoli k vidění příliš často není, poprvé se u nás hrál v roce 1930 pod názvem Bohatec a smrt, ve třicátých letech potom režisér Oldřich Stibor uváděl svou inscenaci před olomouckým dómem a na Svatém Kopečku. Neexistuje dokonce ani oficiální vydání české verze, úvodní citace pochází z překladu, který vznikl před pěti lety speciálně pro inscenaci Divadla na Vinohradech a FOK (jeho autorkou je Věra Koubová).

Salcburská inscenace bývá pravidelně přehlídkou žádaných divadelníků současnosti, hlavní úlohu Jedermanna si má letos zahrát Tobias Moretti (titulní postava ze známého „devadesátkového“ seriálu Komisař Rex), režii připravuje Michael Sturminger, kterého si můžete pamatovat mimo jiné z Pražského jara 2011, kdy se spolu s Johnem Malkovichem postaral uvedením projektu s názvem Pekelná komedie o jednu z hlavních událostí festivalu.

A kdo je autorem slavného Jedermanna? U nás zůstává ve stínu svého slavnějšího kolegy Richarda Strausse, s nímž stvořil Elektru, Růžového kavalíra, nebo Ariadnu na Naxu. Hugo von Hofmannsthal, geniální libretista, ale také bohem obdařený básník a velký lyrik. Hofmannsthal se inspiroval staroanglickou moralitou z tudorovské éry, která v různých podobách prochází západní kulturou dodnes: Jedermanna / Kohokoli na vrcholu životních sil překvapí Smrt, kterou posílá Bůh, rozhněvaný tím, že lidé ztratili víru a „mamon se stal jejich vidinou“. Zámožný Kdokoli se nejdřív snaží Smrti vzdorovat, pak smlouvá o čas nebo o možnost vzít si s sebou před poslední soud někoho ze svých nejbližších. Až nakonec si uvědomí, že ke Smrti musí každý sám, jen s oporou svých Skutků a Víry.

První salcburský Jedermann v roce 1920, foto Salzburger Festspiele První salcburský Jedermann v roce 1920foto: Salzburger Festspiele

Tohle závažné téma se ale v historii festivalu objevuje v různých kontextech, Rakušané ho dokáží odlehčit nebo naopak tvrdě přiblížit našim současným mamonům a slabostem. A mezi tančícími kostlivci a karnevalem smrtek si umějí připomenout, že svůj instagramový účet si do hrobu nikdo nevezme.

Málokdo také ví, že rod von Hofmannsthalů má kořeny na Šumavě. Básníkův praděd Isaak Löw se totiž narodil v polovině 18. století v Prostiboři, v okolí pošumavského Sedmihoří. Byl iniciátorem chovu bource morušového v tehdejším mocnářství a za své zásluhy byl císařem Františkem I. povýšen do šlechtického stavu (odtud von Hofmannsthal). „Obrázek rodné pošumavské vsi prý býval ukazován ve vídeňském paláci jako začátek cesty za společenským vzestupem,“ píše Jan Mareš v Šumavských ozvěnách. Isaak Löw měl třináct dětí a vnukem jednoho z nich byl právě Hugo von Hofmannsthal mladší. Šumavské kořeny nejsou pochopitelně jediným pojítkem Hofmannsthala s českými zeměmi. Byl v živém kontaktu s česky píšícími autory, psal si s Otokarem Březinou, měl velký vliv na Karla Tomana a Pavel Eisner ho označil za „posledního korunního prince rakouského genia, lyrika, dramatika a prosaika.“

Silný vliv, který Hofmannsthal měl na svou generaci literátů, popisuje i Stefan Zweig ve své nostalgické autobiografii Svět včerejška: „Neznám takovou šíři a vzletnost myšlenek, takové proniknutí poetické substance až do nejnáhodnějšího řádku, jako v tomto velkolepém géniovi, jenž se již ve svých šestnácti a sedmnácti letech zapsal nesmazatelnými verši a dodnes nepřekonanou prózou do věčných análů německé řeči.

Dneska z jeho románů, básní a esejů známe jen malý zlomek. Chyba překladů? Nebo se snad jeho současníci tolik mýlili a Hofmannsthalovo dílo bez Straussovy hudby nemá u nás životnost? Stoletý život legendárního Jedermanna může být dobrou záminkou k novému čtení.

Festspiele 2020

Obyvatelé Salcburku mají celoročně o zábavu postaráno, kromě hor a jezer, které město obklopují ze všech stran, můžou (v běžných časech) ročně navštívit tisíce společenských událostí. Oficiální čísla mluví o 4500 kulturních akcí za rok. A na svoje město jsou patřičně hrdí, jak mi říká jeden salcburský známý během mé jarní návštěvy: „Všude najdeš nějaké místo, kde mají lidi nos nahoře, protože jsou přesvědčení, že žijí v tom nejlepším městě v zemi. V Německu je to Hamburk, v Itálii Florencie, ve Francii Paříž, u vás je to Praha a jenom u nás máme taková místa dvě. Vídeň a Salcburk.“

Jedním z hlavních důvodů jejich nosu nahoře jsou samozřejmě Salzburger Festspiele, jeden z mála světových festivalů klasické hudby, kde se stejné péči a pozornosti dostává „snobské“ hudební produkci s velkými operními hvězdami, experimentálnímu divadlu i současné hudbě a taky intenzivní edukační činnosti nebo debatám se sociální, politickou a environmentální tematikou.

Velký sál Festspielhausu, foto Andreas Kolarik Velký sál Festspielhausufoto: Andreas Kolarik

V současné době se samozřejmě všichni ptají, co bude v příštích měsících a zatímco wagnerovský festival v Bayreuthu už letošní ročník zrušil, v Salcburku jsou v plné pohotovosti a plánují možné streamy a cesty, jak století festivalu i přes současnou krizi oslavit. Rakousko začalo v průběhu dubna uvolňovat bezpečnostní opatření a pokračují tu debaty o postupném uvolňování regulí k normálnímu režimu. V době uzávěrky toho čísla stále platí plán, který oznámil kancléř Sebastian Kurz: zhruba od poloviny května mají být znovu otevřené kavárny a restaurace, zároveň vláda počítá s tím, že hromadné kulturní akce nebudou povoleny dříve než v červenci. Začátek Salzburger Festspiele je plánován na 18. července...

Prezidentka festivalu Helga Rabi-Stadler na festivalových FB stránkách oznámila, že finální rozhodnutí ohledně letošního ročníku padne 30. května: „Naší prioritou je zdraví. Zdraví našeho týmu, našich umělců a samozřejmě našich návštěvníků z celého světa.

A jaký program je v sázce? Elektra v režii Krzystofa Warlikowského, dirigent Teodor Currentzis a režisér Romeo Castelluci tady mají společně uvést Dona Giovanniho, vyprodáno hlásila už na začátku roku také Tosca v hlavní roli s Annou Netrebko. Českou účast hlásí Kouzelná flétna s Adamem Plachetkou, Boris Godunov s Pavlem Černochem v roli Grigorije.

Kromě velkých operních produkcí je v plánu Intolleranza 1960 Luigiho Nona nebo Neither Mortona Feldmana (Feldmanovi je věnován celý cyklus koncertů, světě div se, i mimo jakékoli výročí), beethovenskou „povinnost“ si Salcburk chce splnit mimo jiné kompletním provedením sonát Igorem Levitem (recenzi na jeho čerstvě vydaný komplet u Sony najdete v tomto čísle).

Za zmínku stojí tradičně skvělá edukace, od péče mladým muzikantům (veřejné masterclasses jednadevadesátileté legendy Christy Ludwig nebo slavného klavírního partnera pěvců Malcolma Martineau) po takzvané operní tábory (Opera Camps), kde si malí milovníci opery můžou každoročně během týdenního programu pod vedením profesionálních muzikantů vytvořit svou vlastní inscenaci vybraných oper a samozřejmě i Jedermanna.

Na periferii lidské zkušenosti

Příliš české hudby na Salzburger Festspiele zpravidla nezní, ale překvapivou českou stopu má letošní divadelní řada. Festival ohlásil pro letošní ročník dvě divadelní premiéry, tou první je genderově vyvážený kontrapunkt k Jedermannovi, nová hra Everywoman švýcarského dramatika Mila Rau, ta druhá nese titul Zdeněk Adamec. Příběh studenta z Humpolce, který se na začátku března 2003 upálil v Praze na Václavském náměstí pod Národním muzeem (stejně jako Jan Palach) si vybral rakouský dramatik Peter Handke, loňský držitel Nobelovy ceny za literaturu. Sebevraždu českého mladíka spisovatel vnímá jako „protest proti vládě peněz a vlivných lidí“.

Adamcův důvod k sebeupálení byl ale poměrně nejednoznačný, v dopise na rozloučenou sice odsuzoval konzumní způsob života, tehdejší politické uspořádání, všímal si ekologických problémů atd., zároveň ale psal, že jej využila jakási teroristická organizace a že má pocit, že je něčím ovládán. Není překvapivé, že právě tohle a spousta dalších nejasností okolo Zdeňka Adamce rakouského dramatika láká. Jeho experimentální tvorba je často záměrně provokativní, stírá hranice mezi realitou a fikcí – a nemá k tomu daleko ani v reálném životě.

, foto Salzburger Festspiele foto: Salzburger Festspiele

Velkou vlnu odporu sklidil od části veřejnosti i svých kolegů popíráním genocidy v Srebrenici v polovině 90. let minulého století. Takže zatímco Hugo von Hofmannsthal byl většinou svých kolegů uznáván i za své životní postoje, Handkeho například Salman Rushdie po téhle kontroverzi označil za „blba roku“ a americká teoretička Susan Sontag řekla, že na žádnou jeho knihu už nesáhne. Handke získal Nobelovu cenu za „svá vlivná díla, která s lingvistickou vynalézavostí prozkoumávají periférii a specifičnost lidské zkušenosti“. Nezbývá než počkat, zda letos uvidíme, jak se do jeho díla promítne lidská zkušenost humpoleckého rodáka.

Tam a zpátky, teď nebo později

Článek o Salcburském festivalu a ani jedna zmínka o Mozartovi, říkáte si možná. Nebojte, pokud se do Salcburku vypravíte – ať už to bude letos, nebo ve zdravějších časech – užijete si ho až dost. Určitě nesmíte minout Mozartův rodný dům, zajděte do některých z kaváren, které nesou Mozartovo jméno, ochutnejte Mozartovy koule (ale pozor, ty pravé, ručně vyráběné v modrostříbrném obalu, které koupíte pouze v cukrárně Fürst v uličce Brodgasse). A pokud se vypravíte stejně jako já vlakem, na cestě tam můžete otevřít nedávno vydané Lesní eseje Josefa Kroutvora, hluboce poetické texty z bolavého česko-rakouského pomezí, a cestou zpět si přečtěte třeba půvabnou novelku z poloviny 19. století, Mozartovu cestu do Prahy.


Tento článek je součástí Harmonie 5/20, kterou jsme pro vás mimořádně zpřístupnili zdarma.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.