pondělí, 26. leden 2015

Skrytá síla české hudby

Napsal(a) 

Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie v Carnegie Hall, foto Chris Lee Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie v Carnegie Hallfoto: Chris Lee

Na pár koncertů vzpomínám celý život. Jedním z nich byl poslední večer Claudia Abbada jako šéfa Berlínských filharmoniků. Shodou okolností byl orchestr na turné ve Vídni a hrál Mahlerovu Sedmou symfonii. Přiznám se, že jako student jsem tehdy netušil, že tato symfonie měla premiéru v roce 1908 v Praze, ale v tu chvíli to bylo úplně jedno. Onen večer měl v sobě velikost, nostalgii, sílu, smutek a především hloubku jedinečného okamžiku. Slovy ho popsat nelze, ale všichni v sále to cítili. Na konci koncertu se z publika snášela záplava květin na orchestr i dirigenta a každá žena z orchestru měla pro Claudia Abbada připravenou růži. Maestro si odnášel krásnou kytici a my jsme byli svědky dojemného a půvabného gesta obdivu, úcty a lásky.

Druhým večerem, který mi utkvěl v paměti i v srdci, byl poslední koncert Alfreda BrendelaVídeňskými filharmoniky. Opět se konal v Musikvereinu a Brendel na něm hrál Mozartův Klavírní koncert Es dur, KV 271. Dirigoval sir Charles Mackerras, díky jehož laskavosti a velkorysosti jsem se na koncert vůbec dostal. Brendel byl na pódiu uvolněný a šťastný jako nikdy předtím. Hudebníci se dotýkali hvězd a publikum bylo dojaté. Mnoho lidí plakalo a těžko říct, kolik v tom pláči bylo smutku, že už Alfreda Brendela neuslyší hrát, a kolik radosti, že mohli být přítomni tak nebesky přirozenému hudebnímu tvoření.

Třetím večerem, jehož nálada se mi okamžitě vybaví, byla Last Night of the Proms v roce 2012 s Jiřím BělohlávkemSymfonickým orchestrem BBC. Zažít pospolitost šesti tisíc lidí v obrovské Royal Albert Hall je samo o sobě velikým zážitkem. Naprosto jedinečná je však atmosféra, která spontánními reakcemi publika připomíná sportovní utkání, soustředěným poslechem se podobá komornímu koncertu a společným zpěvem vyvolává pocit největšího sboru na světě. Přesto, že osobnosti intrepretů, duch místa a neopakovatelnost těch okamžiků tvoří dokonalé prostředí pro výjimečný zážitek, síla, která ho způsobuje, je ve všech případech čistě hudební.

Ve Washington National Cathedral, foto Tibor Szivalsi Ve Washington National Cathedralfoto: Tibor Szivalsi

Na všech zmíněných koncertech jsem si uvědomoval, více než kdy jindy, že hudba má moc, kterou nám ukazuje i při každodenní práci či naslouchání, ale ve výjimečných konstelacích ji projeví s takovou intenzitou, že nám bere dech. Znovu jsem ten pocit zažil na koncertu České filharmonieJiřím BělohlávkemJean-Yvesem Thibaudetem 16. listopadu minulého roku v Carnegie Hall. Pocit výjimečnosti tu byl dvojí. Tím prvním byl prostý fakt, že se nám podařilo do Carnegie Hall po deseti letech s orchestrem vrátit. V jednom nedělním odpoledni se zhmotnila skoro čtyřletá práce managementu, orchestrálních hráčů, šéfdirigenta i řady pomocníků a podporovatelů z celého světa. Druhý důvod, proč byl tento koncert tak výjimečný, byla síla české hudby. Dvořákovu Novosvětskou symfonii i Janáčkova Tarase Bulbu slýcháme na českých pódiích často. Konstelace, která náhle způsobí, že dobře známé dílo vnímáte jinak, se dostaví s vědomím, že krásu téhle hudby chápe zahraniční publikum úplně stejně jako to naše. Nemusíte nic vysvětlovat, nepotřebujete žádný odborný úvod a nepotřebovali byste dokonce ani tištěný program. Není podstatné, že orchestr hrál na konci dva přídavky. Není podstatné, jestli Novosvětská vyšla ten den lépe než jindy. Není podstatné, kolik minut se tleskalo a zda publikum stálo.

Jeden z Čechů, kteří se koncertu v Carnegie Hall zúčastnili, mi bezprostředně po skon­čení řekl, že by si přál, aby na takový koncert mohl vzít alespoň sto mladých lidí z České republiky, aby zažili, jakou sílu má česká hudba ve světě. A jeden pan poslanec mi sdělil, že nemá moc příležitostí být při zahraničních cestách opravdu hrdý na svou zemi a že koncert v Carnegie Hall byl jedním z nejhez­čích takových okamžiků. Co tedy je opravdu podstatné? Podle mne je to prožitek české hudby v novém prostředí a situaci. Takový prožitek je výjimečnou zkušeností pro hráče orchestru i pro posluchače v hledišti. Jeden takový koncert vydá za mnoho desítek hodin schůzek, prezentací a pracného pře­svědčování, že kultura není zbytečná.

Petr Havlín, Josef Špaček, Josef Špaček starší a Lukáš Valášek, foto Tibor Szivalsi Petr Havlín, Josef Špaček, Josef Špaček starší a Lukáš Valášekfoto: Tibor Szivalsi

Ještě silněji se tento aspekt projevil druhý den ve Washingtonu. Na výročí Sametové revoluce hrála Česká filharmonie ve wa­shingtonské katedrále. Koncert pořádala Prague Freedom Foundation a byl věnován památce prezidenta Václava Havla, jehož bustu odhalili o dva dny později v americkém kongresu. Byla to pocta, jíž se Václavu Havlovi dostalo teprve jako čtvrtému cizinci na světě. Koncert v katedrále nebyl standardním vystoupením. Atmosféra připomínala spíše slavnost než běžný koncertní večer a stavba programu tomu odpovídala. V publiku zasedla řada čestných hostů z USA i České republiky, hrála se Smeta­nova Vltava a Dvořákova Novosvětská symfonie a před koncertem měl proslov český premiér Bohuslav Sobotka, předseda Poslanec­ké sněmovny Jan Hamáček, několik amerických hostů a bývalá ministryně za­hraničí USA s českými kořeny Madeleine Albright. Ve všech proslovech se mluvilo, kromě vzpomínek na Václava Havla a sametovou revoluci, o síle hudby. Bohuslav Sobotka vzpomenul na Dvořákovo přijetí v USA, Jan Hamáček připomněl vystavení autografu Novosvětské symfonie v New Yorku a Madeleine Albrightová přirovnala Českou filharmonii ke korunním klenotům české kultury.

Důkazem, jak umí hudba promlouvat a strhnout, byl o pár dní dříve i koncert v Annapolis, kde Novosvětská symfonie zvedla ze sedadel několik stovek studentů americké Námořní akademie, kterým škola zařadila hudební vystoupení do učebního programu! Několik se jich po koncertě vydalo poblahopřát Josefu Špačkovi k sólovému výkonu v Sukově Fantazii. Slova obdivu a upřímný zájem byly stejně pozoruhodné jako zjištění, že řada budoucích elitních námořníků hraje na hudební nástroj. A ještě jedna věc byla v Annapolis zajímavá. Námořní základna, na níž jsme vystupovali, nedisponuje koncertním sálem. Orchestr byl místo toho uveden do sportovní haly, která po většinu roku slouží basketbalu. Proměna na koncertní sál byla však vyřešena s úžasnou profesionalitou. Čtyřstranný půdorys hlediště byl zúžen na půlkruh pomocí závěsů tak bezvadně, že vytvářel iluzi skutečného koncertního sálu. Jedinou připomínkou sportovního využití byly plastové sedačky připevněné k betonovému podkladu, což v novém kontextu působilo docela vtipně. Nejlepším prvkem koncertní úpravy však byla akustická mušle obklopující pódium. Díky ní se podařilo akustiku zlepšit natolik, že působila jako standardní koncertní sál se suššími akustickými podmínkami. Nebylo třeba nic uměle přizvučovat, kvalitativně byl přitom sál podobný například brněnskému Janá­čkovu divadlu.

Markéta Dvořáková, Antonín Dvořák III., Jiří Bělohlávek s Cenou A. Dvořáka, Karel Komárek, Marek Vrabec a Daniel Herman, foto Tibor Szivalsi Markéta Dvořáková, Antonín Dvořák III., Jiří Bělohlávek s Cenou A. Dvořáka, Karel Komárek, Marek Vrabec a Daniel Hermanfoto: Tibor Szivalsi

Den před naším koncertem v Carnegie Hall debutoval jiný český umělec Jakub HrůšaFiladelfským orchestrem, s nímž v jejich domovské Verizon Hall provedl mimo jiné Janáčkovu Žárlivost a Dvořákovu Osmou symfonii. Orchestr hrál s velkým elánem a zájmem. Byl to samozřejmě úplně jiný Dvořák, než jak ho známe z domova. Viděný a vedený českýma očima, ale cítěný a prožitý americkými hudebníky. Střet dvou kulturních světů nebyl v tomhle případě vůbec na škodu. Americká přesnost, čistota a nasazení dali Dvořákovi silnou hudební energii. Česká interpretační tradice přitom neutrpěla díky osobnosti dirigenta. Bylo zajímavé sledovat živé rozhovory hudebníků s Jakubem Hrůšou po skončení koncertu. Jejich znalosti, ponoření do problematiky i nelí­čený zájem o českou hudbu byly dalším kamínkem do mozaiky, jak může naše hudba působit za hranicemi České republiky.

Původně měl být tento článek o americkém turné České filharmonie. Po návratu domů se mi však zdálo důležitější upozornit na fakt, který je sice zjevný, ale při každodenní práci na něj často úplně zapomínáme. Že totiž máme v české hudbě skutečný poklad, jehož sílu a dosah doceníme až při pohledu z druhé strany. Je s podivem, že sílu, s níž naše hudba působí na posluchače, si plně uvědomíme až v „nedomácím” nasvícení. Teprve ve chvíli, kdy vidíme a zažíváme nadšené německé, anglické, americké, japonské, čínské či jakékoli jiné cizí publikum, nám dochází, že pracujeme s hudebním pokladem, který promlouvá ke svým posluchačům s ohromující intenzitou. Přál bych si, abychom dokázali toto vědomí přetavit do jednání s politickými představiteli naší země, do schůzek s obchodními partnery, kteří mohou podpořit české orchestry, divadla, festivaly nebo hudební školy na všech stupních. Přál bych si, aby se nám podařilo přenést přirozené sebevědomí, s nímž si česká hudba získává posluchače po celém světě, do každodenní práce. Aby – slovy Václava Havla – „blbá nálada”, které všichni občas propadáme při marné snaze zlepšit podmínky našich umělců či učitelů hudby, ustoupila společnému tvoření a zdravému sebevědomí. Sebevědomí, které nepramení jen z bohaté kulturní historie, ale z neméně bohaté současnosti. Přeji Vám šťastný nový rok 2015 naplněný radostí z hudby a hodně sil do každodenní práce, která, jak věřím, opravdu má smysl.

(MgA. David Mareček, Ph.D., je generálním ředitelem České filharmonie.)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.