čtvrtek, 18. leden 2018

Šedesát let národního festivalu 

Napsal(a) 

David Mareček a Jan Pikna při podpisu smlouvy, foto SL David Mareček a Jan Pikna při podpisu smlouvyfoto: SL

Jaká by mohla být synonyma ke slovu národní? Vlastenecký, patriotický, národnostní…? Máme Národní galerii, Národní muzeum, Národní knihovnu, několik divadel, v jejichž názvu je slovo národní, Český národní korpus, Českou národní banku. V posledních letech se za národní orchestr označuje Česká filharmonie a za národní festival Smetanova Litomyšl. A právě tyto dva umělecké subjekty, jistě špičkové úrovně, uzavřely 16. ledna 2018 čtyřletou smlouvu o partnerství. Onen národnostní atribut je sice silným signálem veřejnosti, ale důležité jsou dvě roviny tohoto svazku, jenž je ostatně vyústěním mnohaleté pravidelné spolupráce, jež nabyla na síle hlavně po návratu dirigenta Jiřího Bělohlávka z Londýna do Prahy a po převzetí uměleckého vedení České filharmonie. První rovina je vnější, v níž vládne ekonomika, marketing a image. Orchestr bude mít každý rok jistý počet koncertů, bude zajíždět do regionu a města, které mají muzikanti rádi a kde se cítí dobře. Festival může být právem pyšný, že je spojován s orchestrem světové úrovně a bude mít jistotu špičkových výkonů, za něž by se nestyděly ani BBC Proms, jejichž filozofii polyžánrovosti se Smetanova Litomyšl do určité míry přibližuje. Svorníkem mezi nimi je Česká spořitelna, která je korporátním partnerem jak filharmonii, tak festivalu. Ta se kvůli své historii označuje za div ne národní banku, takže kruh se tím elegantně uzavírá. Druhou rovinu jsem už naznačil. Na spojenectví ČF a SL budou určitě profitovat návštěvníci festivalu – vyšší kvalitou, zajímavými dirigenty i sólisty a doufám že i kreativitou dramaturgie. Aby toho nebylo málo, ředitel Smetanovy Litomyšle Jan Pikna podepsal tentýž den v Rudolfinu tříletou dohodu o rezidentuře s barytonistou Adamem Plachetkou. Umělecky a marketingově skvělý a oboustranně prospěšný počin vedení festivalu a pěvcovy agentury. Z hlediska novináře to nemohu nevnímat také jako jemný štulec festivalu Pražské jaro. Co se týká České filharmonie, tak svůj headline o „národním orchestru“ naplňuje v krocích vskutku pragmaticky a důsledně. Je v podstatě hlavním orchestrem Pražského jara, rezidenčním orchestrem Dvořákovy Prahy, nyní partnerem Smetanovy Litomyšle, coby vůdčího mimopražského hudebního festivalu, a je též váženým hostem v Brně a v Ostravě; pokud vím, chystají se rezidentury i v cizině.

Onoho 16. ledna byl v (Litomyšli věnovanému) Rudolfinu ještě představen v Dvořákově  síni jubilejní 60. ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Byl prezentován podrobně a hlavně díky uměleckému řediteli a dramaturgovi Vojtěchu Stříteskému vtipně. Nemá smysl zde převyprávět program více než 30 projektů (odkazuji na smetanovalitomysl.cz), takže upozorním jen na to, co mě napoprvé zaujalo a co si HARMONIE doufám nenechá ujít.

Smetanova Litomyšl si sice vyměnila v logu slovo operní za národní, nicméně opeře se věnuje ze všech našich festivalů nejvíce – letos to bude osm inscenací, dokonce jedna novodobá premiéra pozdně barokního díla Antonia Caldary a jedna soudobá, poněkud provokativní novinka. Při zahájení Českou filharmonií budou určitě všichni vzpomínat na Jiřího Bělohlávka, jenž měl koncert dirigovat. Konzervativně slavnostní programová osa – Smetana, Suk, Janáček – je dobrou volbou. Další den bude jeden z nejvíce očekávaných, opět spjatý se jménem Jiřího Bělohlávka: premiéra kantáty Český poutník na libreto Vojtěcha Stříteského na slova našich bardů – Hrubína, Ortena,  Sládka, Kainara, Hlaváčka, Hory a Seiferta. O čtyři části se podělili čtyři skladatelé -  Jan Kučera, Jan Ryant Dřízal, Jiří Gemrot a  Sylvie Bodorová. Někoho bude zajímat duchovně hudební obsah, jiného jak harmonické bude souznění komponistů, jak silný bude etický apel kantáty, jaké bude provedení, v němž Adam Plachetka poprvé vystoupí v roli rezidenčního umělce festivalu. Určitě doporučuji si poslechnout mexického tenoristu Javiera Camarenu, jehož zpěvní projev mi přijde jako jiskřící koktejl Calleji, Vargase, Flóreze, Lanzy a Gigliho. Nevím, jak dlouho mu to vydrží, ale v současné době patří mezi belcantovou elitu. Koho láká tanec v zámeckém prostředí, nemůže pominout dárek pražského Národního divadla Litomyšli – Balet Gala 60, zejména pak kvůli geniální choreografii Ohada Naharina: decadance. Poprvé zazní na festivalu Bachova Velká mše h moll, za niž se postavilo sdružení Collegium Marianum a hostující dirigent Rudolf Lutz.

Adam Plachetka, foto SL Adam Plachetkafoto: SL

Jedním z pilířů Smetanovy Litomyšle je zámek Nové Hrady, kde se odehrávají zajímavé operní projekty starší hudby. Prezident festivalu Pavel Kysilka říká, že „jde o unikátní kombinaci úžasného prostředí, jehož majitelé, manželé Kučerovi, této spolupráci nesmírně fandí“. Letos bude bonbonkem pastorální opera Antonia Caldary L´Amor non hà legge (Láska nezná hranic) a Ensemble Damian a Tomáš Hanzlík by měli být zárukou kvalitního provedení. Cyklus Faustus 1 započne operou Faust a Markétka Charlese Gounoda - Janáčkova opera z Brna. (Dalším opusem cyklu bude tento rok Boitův Mefistofeles, jak jej vidí pražské Národní divadlo.) Co by to bylo za Smetanovu Litomyšl, kdyby ve výroční rok chyběla Smetanova Libuše (Národní divadlo Praha). Možná to nebude tak mystické, jako v 80. letech s Gabrielou Beňačkovou, ale jistě všichni udělají maximum, aby mělo jubileum svou patetickou korunu. Magickým duchovním zážitkem by mělo být světelným designem podpořené provedení Requiem Alfreda Schnittkeho a Salve Regina Arvo Pärta - Ensemble Inégal, dosud známý hlavně jako špičkový interpret hlavně hudby Jana Dismase Zelenky. Mám tušení, že to bude mimořádné…  Finále (Velké) bude natolik otevřenou tečkou s překvapením, že je zatím stejně tajné jako nová „olympijská“ podoba české státní hymny.

Smetanova Litomyšl má několik nadstandardů, které v takovém rozsahu u jiných českých festivalů nevidím. Snaží se oživit festivalovými aktivitami celé historické centrum. Vloni to byly až překvapivě úspěšné doprovodné programy Festivalových zahrad, jinými slovy nabídka aktivního odpočinku s uměním v Klášterních zahradách – hudební projekce, profesionální i amatérské muzicírování, besedy s „celebritami“, hry, soutěže nebo jen piknik z hudební tapetou. Opět budu citovat Pavla Kysilku: „Nenásilnou formou tím lidé získávají vztah k něčemu, o čem si mohli myslet, že je nemusí zaujmout.“ Zahrady budou oživeny hudbou i letos, nicméně v centru se uskuteční promenádní koncerty a tradiční jarmark. Výjimečným projektem bude 26. 6. setkání několika set zpěváčků. Neumím si představit, jak se na pódium Zámeckého nádvoří vejdou spojené dětské sbory Pardubického kraje plus hosté (pražský Kühnův dětský sbor a brněnská Kantiléna) a Komorní filharmonie Pardubice, ale management to jistě dokáže. Unikátní a dnes již nedílnou součástí festivalu je Smetanova výtvarná Litomyšl, jejímž hlavním pořadatelem a donátorem je Bohemian Heritage Fund (o ní však jindy a jinde).

Autogramiáda knihy Počátky festivalu Smetanova Litomyšl, foto SL Autogramiáda knihy Počátky festivalu Smetanova Litomyšlfoto: SL

Na závěr připomínám zajímavý ediční počin. Festival vydal k 60. výročí knihu Počátky festivalu Smetanova Litomyšl. Autoři Martin Boštík a Stanislav Vosyka napsali po důkladném studiu pramenů čtivou studii plnou dosud málo známých fotografií a ikonografického materiálu, z níž beze vší pochybnosti vyplývá, že otcem-zakladatelem festivalu nebyl komunistický ministr a fanatický smetanovec Zdeněk Nejedlý, ale v podstatě nultý ročník se uskutečnil díky Českému svazu výkonných umělců, České filharmonii a Rafaelu Kubelkovi už v roce 1946. (Geniální dirigent byl jen o měsíc dříve iniciátorem prvního ročníku festivalu Pražské jaro.)  Případné zájemce o zakoupení knihy odkazuji na tým Smetanovy Litomyšle.

Jakkoliv bych mohl (za sebe!) polemizovat s některými dramaturgickými počiny 60. ročníku (Jaromír Nohavica a Janáčkova filharmonie, oratorium Paula McCartneyho Ecce Cor Meum, Evangelium podle houslí L. P. 2018), bude to určitě velkolepé hudební panorama. Ambiciózní adjektivum „národní“ tedy Smetanově Litomyšli náleží právem.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.