„Láska je bohem míru“ (L´Amour est le Dieu de la Paix) …Těmito slovy otevřela světově proslulá Sandrine Piau své úterní vystoupení v pražském Rudolfinu. Společně se souborem Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse vtáhla publikum vyprodané Dvořákovy síně na „Návštěvu u Krále Slunce“. Ostatně to byl také oficiální název večera, který si dal za cíl na závěr abonentního cyklu „Collegium 1704 v Rudolfinu“ znovuoživit šarm francouzské barokní hudby. Posluchači těchto koncertů si už zvykli na to, že sólisté, kteří se společně s Collegiem 1704 na těchto koncertech představují, jsou z řady naprostých světových špiček. Ostatně Francouzka Sandrine Piau svým vystoupením 28. dubna 2015 uzavřela sezonu, kterou naopak v říjnu zahájil neméně slavný americký kontratenorista Bejun Mehta. Sandrine Piau splnila veškerá očekávání vycházející z jejího renomé a přidala něco navíc – radost! Pokud byl program ve znamení „Krále Slunce“, jako sluníčko zářila především Sandrine Piau. Vychutnávala si nejen nosnou akustiku i krásu Dvořákovy síně. Radost měla i z velmi pozorného a citlivého publika, ale především ze spolupráce s Václavem Luksem a Collegiem 1704. Bylo to jejich první společné vystoupení, o kterém se dá jednoduše říci „některé umělecké duše se prostě potkají“…Radost ze společného muzicírování dokázali na vděčné posluchače dokonale přenést a publikum pomyslně vtáhnout k sobě na podium.
Jakkoliv byla Sandrine Piau skutečně zářící hvězdou večera, obdiv patří především Václavu Luksovi a Collegiu 1704. Koncert byl součástí letošních oslav 10. výročí založení souboru a program z hudby J. Ph. Rameaua, J. B. Lullyho, a F. Fancoeura svou náročností na instrumentální barevnost dával jedinečnou příležitost k potvrzení kvalit souboru. Jakoby Collegium 1704 vedle světových hvězd, se kterými pravidelně spolupracuje, koncert od koncertu vyzrávalo. Ze hry souboru je slyšet Luksova pečlivá příprava. Temperamentní dirigování předvedl například v úvodní předehře z opery Zaïs J. Ph. Rameaua, v orchestrální svitě z opery Armida J. B. Lullyho nebo ve výběru ze čtyř rozsáhlých suit Francoise Francouera. Ovšem své skutečné dirigentské umění potvrdil v mimořádně citlivém doprovodu Sandrine Piau. Bylo obdivuhodné, jaký prostor dal této skvělé pěvkyni například v árii „Je vole, Amour“ (Poletím, lásko, kam mě zavoláš) J. Ph. Rameaua. Sandrine Piau ve svých vzletných koloraturních pasážích doslova volně poletovala a bylo až neuvěřitelné, s jakou přesností ji bez jediného pohledu Václav Luks dokázal následovat. Sandrine Piau se pravidelně vyskytuje v hlavních rolích na předních operních scénách a svá koncertní vystoupení si umí dokonale zrežírovat s jistým citem pro divadlo. Impozantní byl už její nástup. Na podium přišla až poté, co se už rozezněly první takty úvodní árie a kroky ze zákulisí byly vypočítány tak, aby k Václavu Luksovi došla přesně ve chvíli svého nástupu. Vedle překrásného barevného hlasu, který dokonale a s citem pro stylovost ovládá, ale předvedla i své další kvality. Jako bývalá harfistka si na podiu v Rudolfinu s chutí zahrála několik akordů na barokní harfu coby „lyru boha Apollóna“, aby hned poté na samotný závěr koncertu předvedla své jedinečné herecké umění jako alegorická postava Bláznovství (La Folie) v árii z komické opery Platée J. Ph. Rameaua. Pečlivý pozorovatel si jistě všiml, že Sandrine Piau má z dob mnohahodinového cvičení na harfu dodnes „vypracované“ ruce i prsty – ostatně ruce „harfistky“ s oblibou zapojuje do celkového vyjádření svého zpěvu. V Praze ale na samotný závěr předvedla, že jí právě zkušenost instrumentální hráčky dala navíc rozměr, který mnoha světovým hvězdám chybí. Totiž dokonalý cit pro komorní hudbu i poslech hráčů kolem sebe. První přídavek byl Vien‘ hymen z Rameauovy opery Paladinové v doprovodu sólové barokní flétny. Partnerkou Sandrine Piau se stala skvělá Julie Braná a bylo překvapující, jak rychle se Sandrine Piau dokázala ze zářivé sólistky převtělit do ukázněné komorní pěvkyně, která se flétně plně přizpůsobuje. 
Nelze se divit, že si Sandrine Piau dvakrát užila spontánní „standing ovation“ a publikum tuto francouzskou pěveckou hvězdu nechtělo pustit z podia. Sandrine Piau do Prahy přivezla árie J. Ph. Rameau, které ji navrací do dob počátků její kariéry (už v r. 1992 vyšlo její CD s Rameauovou operou Castor & Polux, jejíž árie přednesla i v Praze). Podle svých slov se k hudbě Rameaua vrací jakoby se vracela sama k sobě. Ovšem všichni v sále cítili, že si Sandrine Piau ve Dvořákově síni chtěla zazpívat také svého nejoblíbenějšího – G. F. Händela. Mnohokrát se totiž vyjádřila, že při zpěvu Händelových árií má pocit, jakoby je tento geniální skladatel psal přímo pro její hlas…Druhý i třetí přídavek tak Sandrine Piau vděčnému publiku navrhla doslova sama. Nejprve zazněla árie z Händelovy opery Ariodante, aby se Sandrine Piau krátce poté rozloučila známou árií z opery Rinaldo – Lascia ch’io pianga. Nezapomenutelný večer, úchvatná Sandrine Piau, skvělé Collegium 1704, temperamentní i citlivý Václav Luks – a nadšené publikum. Těším se na příští sezónu.
