sobota, 31. prosinec 2016

Rozmarná silvestrovská fantazie Jakuba Hrůši

Napsal(a) 

Milí přátelé,

obracím se na Vás tentokrát zcela netradičně s rozmarnou silvestrovskou idylou, přiznávám, že ještě lehce spící, v dumce, ba lehké elegii z toho, jaké posvícení nám přinesl uplynulý rok. Je Silvestr, sotva skončila krásná zimní noc a milá sousedská nálada mi zde v přírodě přináší vzpomínky z dětství. Až by se mi chtělo pobrukovat třeba ovčákovu starou píseň nedělní Ráno raníčko, pleju obilíčko“ nebo jiná česká říkadla či písničky pro děti („Kráčím, kráčím mezi vrchy“)... jen kdyby na kolem se vinoucích polích ještě aspoň nějaký ten špalíček obilí zbyl; je tam však jen sníh. Invence pro nějaké ty čtyři dětské písně a říkadla mi nikdy nechyběla. Uplynulé veselé Vánoce v tomto ohledu přinesly obzvláštní žně: byla nálada a zazněla ledasjaká malá milostná koleda... Vždycky si na svátky řekneme: „Zastavme sa, zapějme nějaké ty vánoční arabesky, vždyť Štědrý den je vpravdě den dobročinnosti, kdy mají zaznívat pastorely (Francouz by řekl bergerettes), nokturna, i čirý laik se může oddávat ariettám a vokalízám, leckdo třeba jen jedním prstem přejíždět po klapkách nástroje, pořádat hry, miniaturní suity, preludovat snadné etudy a serenády, ne-li přímo nějaký ten koncert, nechat ruce, ať sní svůj sváteční hudební snář. My například s ženou každoročně hrajeme mé neumělé skici a kusy bez názvu. Nepředstírám, že jde o sonáty, kvartety nebo symfonie, ba ani sonatiny či sinfonietty, jsou to prostě písně, vánoční hry o Marii v tónech. Vzpomínáme při nich na naše promenády v okolních polích a hájích, vím, prostý hájíček jen tak někoho neohromí, nebereme to taky extra vážně, žádné domácí „polní mše“ neprovozujeme. Jsou to prosté písničky na jednu stránku, občas na dvě stránky, jednoduché, nesymfonické fantazie, ukolébávající berceuse (malé ukolébavky pěstujeme zejména teď po narození dcerušky často) nebo zazní třeba barkarola, někdy i pouhá improvizace. Zkrátka nějaké ty tři čtyři písničky k Vánocům. Jak milý čas, kouzelné noci, poločas míjející půlnoci nechá zmizet všechny stíny, lidé se v teple domovů přestanou chovat jako loutky, neřeší již, kdo je na světě nejmocnější, starají se o tvar měsíce a drží vigilie. Předčítáme si doma také úryvky z Písma, často pasáže o Izaiášově proroctví či o Moabově břemeni, zpíváme Ave Maria, nabízíme rodinné „offertorium“ milému Pánu Bohu. A u nás se k tomu ještě tradičně sepisuje celoroční přání mamince. Tato tradice vznikla kdysi, prý již prvního listopadu 1912

 , Foto CBM Polička foto: CBM Polička

Nejinak tomu bylo letos, hráli a pěli jsme o tom, čím lidé žijí, tři zpěvy zrána, tři prosté písně posvátné kolem poledního, třeba Panenka Maria po světě chodila, dále Hymnus k svatému Jakubu (ten mám já osobně moc rád), pak, v nostalgičtějších chvílích nějaké to adagio (vzpomínky), to se rádi díváme z oken do zahrady na ptačí hody u malé budky na větvi a na to, jak hezky padlo jíní na pole a zakrylo záhonky, kde v létě kvetou růže, a oddalujeme odjezd z domova, aby ty naše české a slovenské písně nemusely vystřídat třeba písně čínské, lidové (třeba slovácké) tance a obyčeje nenahradily písně na ruskou poezii, negerská poezie nebo „Nipponari“ a my nemuseli říct: „To všechno naše zbylo už jen ve vzpomínce“... Milujeme písničky v národním slohu. Opravdu to celé nechci přecenit, jsou to všechno často skutečně jen bagately, přinášející potřebné intermezzo v klokotu celého roku, ale nakonec přece: není to krásné?

Co se „hudbování“ týče, nejraději hrávám v duu se svou ženou, vytáhne housličky, já na klavír zahraji nějakou tu předehru, někdy nasadím scherzo a poškádlím ji a hraji jako ohnivý muž, ne à la impromptu, jak jsme se domluvili, nýbrž jako bychom měli předvádět zbojnické písně. Ona se zlobí a naoko hraje svou vzpouru, a je to pak následně takový komický film v miniatuře, instruktivní duo pro nervózní, rozšafná burleska: moje Klárka začne naoko pochybovat o smyslu naší ženitby, jakoby zahazuje všechny naše překrásné zážitky, mizí veškerý sen o minulosti, vzpomínky na podivuhodný let tam či onam, pohádky našich společných dní, nejeden romantický večer na mořském pobřeží, třeba pátý den za páté luny La Jolle v Kalifornii nebo na nábřeží Malaquais či v řeckých letoviscích, návštěvy uměleckých galerií, společné obdivování fresek Piera della Francesca, Böcklinova obrazu „Villa na moři“ či skalních rytin ve Val Camonice, rozšafné předčítání Apollinairových básní, hodování plodů moře, jež v některých zemích jedí i prostí dělníci a jež zbožňujeme; namísto toho se připomínají všemožné vrtkavosti života, nesplněná každoroční tři přání, dojde na slzy i na nože, dotkneme se jakéhosi pomyslného „black-bottom“ našeho dlouholetého vztahu. Tuhle jsme zase prováděli takovouhle kuchyňskou revue, byli jsme jak nějací voják a tanečnice naruby, Klárka byla jako krásný motýl, který jenom dupal. Jenže já pak potutelně řekl: „Hele, natáčí se!“ A jak moje žena zpozorovala, že by mohla být zvěčněna na videozáznamu, přestala být hned takový škrtič atmosféry a spád její řeči, jež burácela málem jako „Thunderbolt P-47“, přestal připomínat toccatu lidové poezie“ a nastoupily sladší canzoni a madrigalové stance. Pro vnějšího pozorovatele učiněné „concerto da camera“, znějící jako pravá „sinfonietta giocosa“.

 , Foto CBM Polička foto: CBM Polička

Takováto scherza a divertimenta ­– nebo jednou dokonce osm preludií, z toho jedno preludium ve formě scherza, tance či aspoň taneční črty (milujeme zvláště tango, které však nesmí být příliš pomalé, žádné andante, aspoň tak allegretto), dále saltarello, habaneru, valse (ale jako capriccio), foxtrot (například naše tři oblíbené: „One-step“, „Pro červenou sedmu“ a „Na růžku“, poslední kus narozený v dílně poličského rodáka), z českých polky (ty naopak ať víří jako pravé rytmické etudy, teprve pak je to ta skutečná vřava), mazurky, valčíky, furiant, vzniká tak vpravdě celá česká rapsodie – spolu v rodině hráváme často. Dojde i na pochod, nejlépe pravý vojenský. Časem jsem váhající rodinu přesvědčil i o tom, že pro tanec se hodí i taková jazzová suita. Občas na ně přeskočí jiskra a sami se dožadují, abychom provozovali nějaký ten „le jazz“, aspoň pár vět, zejména blues. Najdou se i tací, co mají rádi spíš filmovou hudbu.

 , Foto CBM Polička foto: CBM Polička

Hráváme též takovou soutěž, říkáme jí „Šest osob hledá autora“ (sextet ve složení: my dva s ženou, a obě dvojice našich rodičů; někdy se omluvím a hraje pouze kvintet, někdy se naopak rozrosteme až na nonet): pustíme pár krátkých skladeb a jedno trio soutěžících hraje proti druhému; jsou to takové hádanky v oblasti (nejen) české hudební a filmové tvorby. Ten, kdo vyhraje, pak drží vítězný pochod jako nějaký orientální velmož či bůh ze starého eposu, jako Gilgameš či Istar, je to takový slavnostní pochod za doprovodu kytary, na kterou naopak hraje poražený. Ten pak musí provádět nesmyslné kousky jako politické zdravice, tance se závoji, pozdrav sokolstvu a sletu (po vzoru slavnostního všesokolského sletu 1932, který doma dobře známe), imitovat bukinisty, pronášet žalobu proti neznámému, zahrát, že je Mirandolina, Ariadna, Mariken z Nimègue (ano, to je ta známá „nevěrnice Marijka“) či kněžna Libuše s krkem labutě (já jsem k tomu jednou použil zpěvu Smetanovy ouvertury) a tak dále, podle toho, co si vítěz vymyslí. Byly časy, kdy jsme prováděli větší dobrodružství, v přírodě například noční výstup na horu za pomocí pouhých tří světel, hledání petrklíče na skále, otvírání poklopů studánek bez pomocí rukou, inkantace dýmu z bramborové nati (jako v oné staré legendě), obzvláštní „romancí“ pro poraženého bylo popíjení šťávy z pampelišek, předvádění scénky z Mikeše, kreslířské znázornění utonulé, herecká etuda Tintagilovy smrti nebo Oidipova osudu či dějového vyústění balady o deštníku slečny Vilmy... zkrátka fantazii se meze nekladou. Koneckonců, s tím, kdo nerozezná rozdíl mezi partiturou a partitou, říká ve vážné hudbě „písničky“, a ne „skladby“, Parisův místo Paridův soud nebo mluví o Svatební košili místo o Svatebních košilích, jež jsou podle něj navíc Goethovým textem, není přece slitování. Ano, to vše patří do těchto soutěží, jež jsme poprvé vůbec začali jednou hrát v takzvaném „městě živé vody“ – Mariánských Lázních.

 , Foto CBM Polička foto: CBM Polička

To vše se odehrává zejména právě v zimě, ale mám upřímně rád i všechny ostatní části roku, improvizace na jaře v zahradě, předčítání bajek při procházkách v malé letní, často z radosti až taneční suitě, kdy pozorujeme motýly, v borových lesících všemožné ptáčky zpěváčky (a ve fantazii třeba i rajky), za tmy pak v noci slunovratu průvod koček po zahradních zídkách nebo o něco méně ochotně „komárovu svatbu“; slyšíme pak dva sbory, sbor kočičí „mužské“ strany i strany „ženské“. Právě o Vánocích si uvědomuji víc než jindy, jak jsem rád, že si nepřejeme „šťastné a veselé“ či „happy birthday“ v roce 1941 nebo 1942, ale v době míru. Že naše životy mohou aspoň občas připomínat variaci na Rossiniho téma a že na lístcích do památníků našich životů nefigurují osudy třeba takových Lidic. Paraboly s podobnými tragédiemi, doslova velikonočními pašijemi se najdou v každém čase, ale přece jen máme to privilegium, že žijeme v době, kdy si lze trápit hlavu nad tím, jak dát šach králem, a ne co vložit do úst. Celý rok je pro nás milým rondem pracovních a odpočinkových obyčejů, než se naděješ, tak se občas odehraje nějaký ten nepříjemný melodram (třeba letos bylo do sestřina památníku psáno leccos složitějšího), ale žádné smuteční pochody za zemřelé našich krajů neabsolvujeme, nejsme v područí anděla smrti, v uších nám vytrvale nezní chanson triste. Převládají romance nad baladami. Lze bez uzardění recitovat ritornely a skládat ricercari či concerta grossa, oddávat se zpěvu a hudbě ve čtvrtkách a osminkách, sousedskému poklidu, s klidným srdcem malým Evám nebo Beatkám v noci předčítat pohádku o Zlatovlásce nebo ty Andersenovy či zpívat píseň o hubičkách, zahleděný hoch může ke své první lásce Lucii, Haničce či třebas Juliettě „beze slov“ volat víc než dvakrát Jaškovu nebo Alexandrovu zpěvánku Líbej, milá, líbej, štěstí to dost!“ či starosvětštěji „Noc každou tebe, drahá, zřím“, ona (pokud to není opuštěná milá) zase může v klidu žít své dívčí sny a těšit se na milence slovy „Svítaj, Bože, svítaj“, on se může chystat, jak poví „Vdejte mne, matičko“, nebo si naopak do nešťastného sešitku romanticky vkládat náladové kresby o modrých očích ty píšeš mi“, „konec všemu“, „mrtvá láska“, „ach, ozvi se, mluv ke mně dál“ nebo „umírá duše“. Dospívající studenti se mohou bavit francouzskými a španělskými (a třeba i starošpanělskými) texty, smát se nad nesmyslnými říkadly (jako „V zahradě na hřadě“) a profánními popěvky („Mám staré párky rád“ místo správného „parky“), hrát commedie dell’arte a lechtivé veselohry divadlech o třech pannách za světlé noci před i za bránou cenzury či splétat kytice fragmentů hororových příběhů o strašidelném vlaku na mostě a hrůzném hlasu lesa. Všechny tyto výdobytky si pořádně uvědomíme, teprve až budem staří...

Proto bych Vám chtěl, moji milí čtenáři, předtím, než si pomyslně zuji střevíček roku 2016, popřát, aby váš rok nový byl hřejivý, „pastelový“ a aby Vás v něm trvale i nadále doprovázeli oni nepostradatelní „tři jezdci“ – víra, naděje a láska – a abyste měli na rtech ustavičně vlahé jarní písně či jiné lyrické skladby plné radosti.

A aby žilo dílo Bohuslava Martinů!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.