středa, 10. duben 2019

Romská cesta

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

„Romské osady na východním Slovensku patří k nejzoufalejším místům. Když jsem tam byla poprvé, nemohla jsem tři měsíce spát. Pořád jsem před sebou viděla oči dětí, které tam žijí,“ říká Ida Kelarová. „Když se do takové osady narodíte, jste v podstatě odsouzení na doživotí k bídnému životu. Chudoba a beznaděj je tam nezměrná.“ (Z výstavy k Mezinárodnímu dni Romů 2019 v pražském Rudolfinu)

Mezinárodní den Romů 8. dubna 2019 se slavil mimo jiné i v pražském Rudolfinu, a to díky spolupráci České filharmonie s romským sborem Čhavorenge, jehož hybatelem a duší je Ida Kelarová. Zpěváci Čhavorenge jsou už více než šest let součástí pozoruhodného projektu pořádaného právě Českou filharmonií, jenž přesahuje typ vzdělávacích nebo komunitních programů, které jsou přirozenou součástí každého renomovaného symfonického orchestru (případně i operního domu). Vzdělávat děti a mládež je jednak in, jednak je to snaha o záchranu hudby. Jenže věnovat se romským dětem není jen druh kulturního prohlášení, je to také politická zpráva. Diskriminace Romů je totiž rozšířená napříč východní Evropou. V éře nacionalistických politiků jsou snadným terčem pro ty, kteří chtějí rozdělovat společnost.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Zkuste si představit, že jste kdesi na rumunském venkově. Na slavnosti, kde je pečené prase, spousta slivovice, a místní kapelu, tvořenou houslemi, harmonikou a cimbálem, podporují hudebníci České filharmonie. A pak jsou tu děti z Čhavorenge, sboru nesrovnatelného s jakýmkoli jiným. Děti zpívají silně a naplno, hudba a jazyk tryskají z lidové tradice, která staví na neskrývané vášni a oslovující přímočarosti, za kterou se nikdo nestydí.“ Tak začíná reportáž Jamese Naughtieho pro BBC Music Magazine o prvním velkém zahraničním turné Čhavorenge a flharmoniků do Rumunska a Bulharska v létě 2018.

Je srpen 2015. Filharmonici a Čhavorenge přijíždějí do romské osady Lenartov. Její obyvatelé se shromáždili na prašném plácku mezi chatrčkami. V nedělním dopoledni praží slunce. Hudebníci usedají na židličky, na kterých mají připravené dečky, aby se jim pohodlněji sedělo. Pak někdo udá rytmus a najednou osadu rozezní Dvořákův Slovanský tanec. Romové stojí kolem filharmoniků v kruhu a poslouchají. Po skončení tleskají a dupají, až se zvedá prach. Je to scéna, která se na takovém místě ještě nikdy neodehrála. A pro všechny jeden z nejsilnějších zážitků, jak se mohou nekonečně vzdálené světy potkat a propojit. Během dne se objevuje i místní kapela. To už je v dnešní době vzácnost. „Když byl na světě ještě můj táta,“ vzpomíná Ida Kelarová, „Romové i v osadách hráli a zpívali třeba tři dny a tři noci. To už dnes není. Mnozí nemají co jíst, a tak nástroje dávno prodali. Jejich děti už nemají přirozený talent a muzikálnost, jak se vždy říkalo. A co je ještě horší: nemají ani sny, mnohé vůbec nevědí, co je to mít sen. Z druhé strany jsou to ale děti otevřené, tvárné, a s těmi vlastnostmi u nich pracujeme.“ Filharmonici po pár dnech přiznávají, že objevují něco, co vůbec nečekali. „Mysleli jsme, že náš úkol je podpořit děti tím, že jim přivezeme svoji kulturu. Ale přitom jsme to my, kdo se od nich taky učí: spontánnost, radost z hudby a to jejich upřímné srdce.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

V základu všeho je myšlenka Idy Kelarové a její starost o budoucnost romských dětí. „Chybí jim pocit, že jsou ve společnosti vítané. Jejich cesta ven ze začarovaného kruhu osad a ghet do světa, kde si mohou věřit a mohou něco dokázat, je jedna z nejtěžších. Čhavorenge, to je prostředí, které děti motivuje, aby se nevzdávaly svých snů a cílů a aby šly za naplněním svého životního příběhu.“ Byl by podle ní omyl myslet si, že jejich spolupráce je jednostranná. Otázka, jak jít za naplněním svého životního příběhu, se prý naléhavě týká nás všech. „Je to i o naší otevřenosti, o naší upřímnosti, o hledání nás samých,“ říká ředitel České filharmonie David Mareček a dodává: „Věříme, že společně pomáháme tomu, aby bylo mezi lidmi méně předsudků, bariér a neporozumění. Česká filharmonie to považuje za důležitou součást svého poslání, protože i jí jde, slovy Idy Kelarové, o to -  měnit svět.“

Když se řekne sbor, představíme si pár desítek zpěváků, kteří jsou z jednoho místa, mají svoji zkušebnu a v ní se pravidelně scházejí. Existence Čhavorenge je zcela jiná. Členů má sice několik desítek, jenže oni také z několika desítek různých míst Česka a Slovenska pocházejí: z Košic, Liptovského Mikuláše, Bratislavy, Vsetína, Vysokého Mýta, Chrudimi, Ústí nad Labem atd. Nejvzdálenější zpěváky dělí skoro 800 kilometrů. Sbor se setkává několikrát do roka, mezitím se o sebe jeho členové musejí postarat a podporu dostávají „dálkově“. Koncerty a zájezdy jsou pro děti z Čhavorenge odměna za to, že na sobě pracují, plní závazky (hlavně dobré známky ve škole) a celkově jdou za náročnějšími cíli. Zpěv a tanec, to je jen část činnosti tohoto sboru. Poslání Čhavorenge je pomáhat dětem a mladým lidem hledat svoje místo, hledat kus sebe, svojí kultury i osobní identity. A být vzorem pro další generace. Ida Kelarová říká, že právě vzory romským dětem chybí. A také dobré vedení. Pokud ho však mají, není nic, čeho by nemohly dosáhnout. Dobré vedení v první řadě znamená, že o každém z dětí se ví, na každém záleží a nic, co může ohrožovat celek, se nikdy nenechává jen tak být. Když někdo udělá chybu, musí být připraven nést důsledky – v tom smyslu, že si chybu přizná, porozumí jí a má možnost se omluvit. Nejde o to děti trestat nebo ponižovat, ale přivést je k větší zodpovědnosti. Kdosi to před časem výstižně charakterizoval tak, že jsou sbormistři, kteří chtějí mít špičkový sbor, ale jednotlivé děti a jejich osudy je vůbec nezajímají. Paní Kelarová jistě chce mít výborný sbor, ale hlavním smyslem celé práce je ukázat dětem jiný způsob myšlení, a podpořit je v cestě za ním. Víc než škola zpěvu je Čhavorenge škola života.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Je 7. duben 2019. Generálkou před uvedením další večer, který přenášela Česká televize, je romský koncert ve Dvořákově síni Rudolfina. Nabitý sál, včetně mě, s napětím čeká, co pro ně Ida Kelarová (plus Česká filharmonie a realizační tým) připravila. Podpůrným tělesem je slušně hrající Česká studentská filharmonie, pečlivě připravená dirigentem Markem Ivanovićem. První polovina koncertu patří romským kapelám a sólistům. Avizovaná je tradiční romská tvorba. Tu skutečně syrovou, původní hudbu jsem sice slyšel jinde, mimo jiné na Horňáckých slavnostech, ale přesto to bylo neobyčejně zajímavé a poučné. Nejdřív zahrál band Ivana Heráka. Výborný primáš, i když coby houslový virtuos nezastínil Robyho Lakatose ze Strun podzimu 2002. Herák Band vystřídala skupina akordeonisty Lela Niky se stejnojmenným synem (akordeonistou). Jejich houslista Miladin Merzan byl hodně nevýrazný (možná jen neměl svůj den). Nejpůvodnější bylo hostování rumunské kapely Taraf de Caliu se svérázným primášem Gheorghe „Caliu“ Angelem. (Neodpustil si i  jeho poněkud pouťový kousek s houslovou nití.) Rumunská hudební niť pokračovala „dokomponováním“ Rumunských lidových tanců Bély Bartóka. Střídání Bartókovy partitury a quasi improvizacemi daných melodií Herákovou kapelou bylo pro tento projekt osvěžující. Bohužel to bylo nejslabší číslo koncertu, neboť se projevily mantinely orchestru.

Duxem druhé části byla Ida Kelarová a  třiatřicetičlenný sbor Čhavorenge. Celou dobu participoval Desiderius Dužda, jehož přínos zpěváka-sólisty jsem vydržel, jeho roli kytaristy jsem nepochopil, protože byl v tu chvíli na pódiu zbytečný. Naštěstí nezaškatulkovaný sbor zpíval s totálním nasazením, bez falešné, povrchní emoce a musel snad každého přesvědčit. Připadlo mi, že na varhanní empoře se vlní několik desítek lehce obroušených diamantů a přál si, nechť aspoň pár z nich dostane v životě šanci, aby je nějaká škola či učitel vybrousili do plného lesku. Někteří totiž mají v sobě nejen obrovskou muzikalitu a citovost, ale i pěvecký talent.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Zaznělo 13 písní Desideria Duždy, jež aranžovali pánové Josef Fečo, Martin Hybler, Vít Chudý a Tomáš Kačo. Sympatické bylo, že paní Kelarová, jež často gesty dirigentovi pomáhala vést „své“ děti, dala prostor k spontánnímu sólovému projevu tu šestici malých dětí, jindy čtveřici dospívajících slečen. Nemohly chybět známé písně Hej Romale, při jejíž vášnivé melodii zpívalo celé Rudolfinum, Na šunav a především hlavní popový hit pana Duždy – Šun Devloro (Vyslyš Bože), jež se blíží hitům Andrey Bocelliho. Je však hlavně kusem životního příběhu Idy Kelarové. Nemohu opomenout skvělé pěvecké sólo Oty Bundy v písni Bašahavas gilavahas, čímž zcela zastínil rozporuplný výkon pana Duždy. Na část písňové série si Čhavorenge přizval další sbory, romské i neromské: romské děti z Chrudimska a Vysokomýtska (úspěšný projekt práce s dětmi z vyloučených lokalit, který pro mě nepochopitelně skončil), neromské děti ze sborů Hradišťánek, Pueri Gaudentes, SONG z Masarykova gymnázia Vsetín a Pěvecký sbor ZUŠ Varnsdorf. Moderace se na přijatelné úrovni zhostil Tomáš Bystrý.

Koncert měl rámec a obsah, jaký lze v Rudolfinu zažít jen výjimečně. A nad vším byla charismatická, magická, neuvěřitelně (možná naivně, ale sympaticky) pozitivní a nefalšovaně nadšená Ida Kelarová. (Koncert předjímal 7. i 8. dubna doprovodný program – výstava fotek, cimbálovka, nabídka romské literatury, autorská čtení.) Na závěr oslavy Dne Romů zazněla jejich hymna – Dželem, dželem v citlivém aranžmá Marka Ivanoviće. Šun Devloro bylo naprosto mimořádné!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.