Jan Martiníkfoto: Petra Hajská
Pod hlavičkou „Romantické večery v Rudolfinu“ se odehrál 13. dubna 2019 v Sukově síni neobyčejně zajímavý písňový recitál, jenž řadím v této sezoně mezi nejlepší. Předesílám, že v pozadí stála agentura ArteVisio, jež dle internetu zastupuje například Iva Kahánka, který je spiritus agens tohoto komorního cyklu, Belfiato Quintet, Cappellu Marianu a dokonce asi nějakým způsobem i Pavel Haas Quartet. Koncert, stejně jako i další Romantické večery, podpořil pražský magistrát. Navenek to dokonce vypadalo, jakoby byla do organizace koncertu zapojena Česká filharmonie (viz tisk vstupenek). Tolik technické informace.
Podstatný však byl obsah koncertu. Basbarytonista Jan Martiník nabídl za spolupráce klavíristy Davida Marečka všechny Dvořákovy Biblické písně a výběr z kruciálního písňového cyklu Franze Schuberta Zimní cesta.
David Mareček a Jan Martiníkfoto: Petra Hajská
Biblické písně byly vskutku biblické. Vždycky, když je od pana Martiníka slyším, napadne mě, že je ideálním žalmistou. Jeho Biblické byly nepatetickou modlitbou. Sukova síň je sice akusticky podstatně skromnější nežli sousední Dvořákova síň, ale i takovýto omezující prostor naplnil vroucím přednesem. Některé písně pak byly doslova slastné (Skrýše má, Hospodin jest můj pastýř, Slyš, ó Bože, Popatřiž na mne). Citlivý byl i doprovod. Na rozdíl od Schuberta, který byl naprosto vyvážený, jsem měl však u Dvořáka pocit, že na pódiu měl být místo křídla Fazioli zvukově měkčí Bösendorfer, možná i Bechstein.
Před provedením Schuberta došlo k milému pozastavení, když byla nahrávka Zimní cesty (již vydal vloni Supraphon) dua Martiník – Mareček verbálně pokřtěna Annou Fejerovou, životní souputnicí Jiřího Bělohlávka, který měl být původním kmotrem.
Anna Fejerová, David Mareček a Jan Martiníkfoto: Petra Hajská
Co říci k Schubertovi? Těžko bych nacházel slova, která by byla jiná nežli hodnocení mé kolegyně Michaely Vostřelové: „…Opojnost Martiníkova technicky dokonalého hlasu a dechu tady nemá konkurenci, působí dojmem nekonečně rozpínavé veličiny, co do rozsahu, dynamiky i objemu. Nepotřebuje ve Winterreise hledat nové úhly pohledu jako výše zmínění kolegové, vymezovat se vůči předchůdcům, lišit se. Ve většině písní si dává načas, s vnitřní trpělivostí a v důvěře ve váhu slova se plnokrevně a často až starosvětsky pokládá do vokálů, poctivě modeluje každé slovo…, na druhou stranu dokáže přiostřit tempo i výraz, ale ne na úkor kultivovaného tónu…“ (Připomínám také výborný trialog, jenž vyšel v Harmonii 11/2018).
Za sebe jen pár vět. Pan Martiník je podobný typ písňového interpreta jako třeba Magdalena Kožená nebo Ian Bostridge – zpěv podřizuje obsahu básní, při dokonalé pěvecké technice a citlivém vedení melodie. Přitom je velmi velmi přesvědčivý a umí si posluchače nenápadně podmanit. David Mareček mu byl důstojným partnerem a v každé písni bylo jasné, že mají jednotný názor, jak společně cítí i nejmenší hudební molekulu. (Mimochodem některé písně byly klavírně hodně ošidné a přitom elegantně zvládnuté, například Die Post.) Ve výběru nechyběly pro milovníky zpěvu dobře známé kousky – Gute Nacht, Der Lindenbaum a na závěr samozřejmě Der Leiermann. Kdybych měl přece jen vyjmenovat aspoň pět písní, které mě zcela uchvátily, byly by to Gefror´ne Tränen, Auf dem Fluse (pro mě vrchol výběru), Der Stürmische Morgen, Der Wegweiser a jistě i nádherně pulsující Frühlingstraum.
Kdybych mohl letmo srovnávat, určitě bych nahrávku (i toto provedení) Zimní cesty pana Martiníka nadřadil nad kreace Bära, Gerhahera, Quasthoffa, ba i Hampsona. Když jsem odcházel z koncertu, nemohl jsem se zbavit myšlenky, že by měl Jan Martiník nahrát Spanilou mlynářku.
