úterý, 16. duben 2019

Romantický Jan Martiník

Napsal(a) 

Jan Martiník, foto Petra Hajská Jan Martiníkfoto: Petra Hajská

Pod hlavičkou „Romantické večery v Rudolfinu“ se odehrál 13. dubna 2019 v Sukově síni neobyčejně zajímavý písňový recitál, jenž řadím v této sezoně mezi nejlepší. Předesílám, že v pozadí stála agentura ArteVisio, jež dle internetu zastupuje například Iva Kahánka, který je spiritus agens tohoto komorního cyklu, Belfiato Quintet, Cappellu Marianu a dokonce asi nějakým způsobem i Pavel Haas Quartet. Koncert, stejně jako i další Romantické večery, podpořil pražský magistrát. Navenek to dokonce vypadalo, jakoby byla do organizace koncertu zapojena Česká filharmonie (viz tisk vstupenek). Tolik technické informace.

Podstatný však byl obsah koncertu. Basbarytonista Jan Martiník nabídl za spolupráce klavíristy Davida Marečka všechny Dvořákovy Biblické písně a výběr z kruciálního písňového cyklu Franze Schuberta Zimní cesta.

David Mareček a Jan Martiník, foto Petra Hajská David Mareček a Jan Martiníkfoto: Petra Hajská

Biblické písně byly vskutku biblické. Vždycky, když je od pana Martiníka slyším, napadne mě, že je ideálním žalmistou. Jeho Biblické byly nepatetickou modlitbou. Sukova síň je sice akusticky podstatně skromnější nežli sousední Dvořákova síň, ale i takovýto omezující prostor naplnil vroucím přednesem. Některé písně pak byly doslova slastné (Skrýše má, Hospodin jest můj pastýř, Slyš, ó Bože, Popatřiž na mne). Citlivý byl i doprovod. Na rozdíl od Schuberta, který byl naprosto vyvážený, jsem měl však u Dvořáka pocit, že na pódiu měl být místo křídla Fazioli zvukově měkčí Bösendorfer, možná i Bechstein.

Před provedením Schuberta došlo k milému pozastavení, když byla nahrávka Zimní cesty (již vydal vloni Supraphon) dua Martiník – Mareček verbálně pokřtěna Annou Fejerovou, životní souputnicí Jiřího Bělohlávka, který měl být původním kmotrem.

Anna Fejerová, David Mareček a Jan Martiník, foto Petra Hajská Anna Fejerová, David Mareček a Jan Martiníkfoto: Petra Hajská

Co říci k Schubertovi? Těžko bych nacházel slova, která by byla jiná nežli hodnocení mé kolegyně Michaely Vostřelové: „…Opojnost Martiníkova technicky dokonalého hlasu a dechu tady nemá konkurenci, působí dojmem nekonečně rozpínavé veličiny, co do rozsahu, dynamiky i objemu. Nepotřebuje ve Winterreise  hledat nové úhly pohledu jako výše zmínění kolegové, vymezovat se vůči předchůdcům, lišit se. Ve většině písní si dává načas, s vnitřní trpělivostí a v důvěře ve váhu slova se plnokrevně a často až starosvětsky pokládá do vokálů, poctivě modeluje každé slovo…, na druhou stranu dokáže přiostřit tempo i výraz, ale ne na úkor kultivovaného tónu…“ (Připomínám také výborný trialog, jenž vyšel v Harmonii 11/2018).

Za sebe jen pár vět. Pan Martiník je podobný typ písňového interpreta jako třeba Magdalena Kožená nebo Ian Bostridge – zpěv podřizuje obsahu básní, při dokonalé pěvecké technice a citlivém vedení melodie. Přitom je velmi velmi přesvědčivý a umí si posluchače nenápadně podmanit. David Mareček mu byl důstojným partnerem a v každé písni bylo jasné, že mají jednotný názor, jak společně cítí i nejmenší hudební molekulu. (Mimochodem některé písně byly klavírně hodně ošidné a přitom elegantně zvládnuté, například Die Post.) Ve výběru nechyběly pro milovníky zpěvu dobře známé kousky – Gute Nacht, Der Lindenbaum a na závěr samozřejmě Der Leiermann. Kdybych měl přece jen vyjmenovat aspoň pět písní, které mě zcela uchvátily, byly by to Gefror´ne Tränen, Auf dem Fluse (pro mě vrchol výběru), Der Stürmische Morgen, Der Wegweiser a jistě i nádherně pulsující Frühlingstraum.

Kdybych mohl letmo srovnávat, určitě bych nahrávku (i toto provedení) Zimní cesty pana Martiníka nadřadil nad kreace Bära, Gerhahera, Quasthoffa, ba i Hampsona. Když jsem odcházel z koncertu, nemohl jsem se zbavit myšlenky, že by měl Jan Martiník nahrát Spanilou mlynářku.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.