Rok české hudby 2014 jako příležitost

V rozhovoru, který jsme natáčeli k „Roku české hudby 2014“ s šéfdirigentem České filharmonie a čestným prezidentem „Roku“ Jiřím Bělohlávkem, zmínil pan dirigent zajímavý postřeh – český repertoár v interpretaci českého orchestru zůstává živým. Hráči reagují bez vysvětlování i na jemné okamžité nápady a impulsy dirigenta. Intuitivně cítí, co je „za notami“. Určité aspekty kultury jsou naším národním kolektivním tajemstvím. Nepřerušená kulturní tradice uchovává zvláštní a životaschopné a zároveň proměňuje, aniž by pustošila. Známe to i z folklóru: Folklór je živý, foklorismus je chvályhodný svou motivací, ale postrádá existenciální náboj sycený zakořeněním v každodenní praxi a má obvykle tendenci stát se nazdobenou „konzervou“.

Rok české hudby může vypadat jako formální politická brandingová záležitost, ale také ji můžeme uchopit jako příjemnou tvůrčí příležitost, při níž objevíme autory, díla, muzikanty a souvislosti, jejichž sílu jsme si neuvědomovali. Podtitulem programu je „tvořivost a spolupráce“ a tyto faktory nejsou přímo závislé na finančních prostředcích. Jsem osobně přesvědčena, že není třeba pořádat „více muziky za málo peněz“, ale spíš změnit úhel pohledu na běžnou praxi a nést se pro tento rok na příbuzné tematické vlně.

Roky české hudby mají v českých zemích tradici už od velkých oslav výročí Bedřich Smetany v roce 1924. Tehdy se v Praze uskutečnil i 2. ročník festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, a tak se zahraniční hosté mohli seznámit s českou hudbou. Personální záběr se postupně rozšířil. V letech zakončených čtyřkou totiž vzpomínáme výročí více než šedesáti českých skladatelů a interpretů. Kromě zmíněného Smetany také A. Dvořáka, L. Janáčka, J. Suka, také ze starší generace F. I. Tůmy, F. V. Míči, B. M. Černohorského, z mladších například K. a O. Nedbala, E. F. Buriana; z pěvecké oblasti T. Stolzové, J. Novotné nebo nezapomenutelné „Rusalky“ M. Šubrtové. Stoleté výročí si v roce 2014 připomeneme u dirigenta a skladatele Rafaela Kubelíka, skladatele Jana Kapra nebo třeba vynikajícího janáčkovského interpreta klavíristy a skladatele Josefa Páleníčka. Z dalších žánrů vzpomeňme výročí jazzové zpěvačky E. Olmerové, J. Šlitra nebo K. Kryla. Kulaté výročí uplyne i od založení řady souborů – například Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (80 let), Janáčkovy filharmonie Ostrava (60 let), Pražské komorní filharmonie (20 let) a mnoha komorních souborů, na jejichž výročí upozorňuje zejména vynikající série koncertů, kterou nabídne již od počátku roku 2014 Český spolek pro komorní hudbu.

Nejedná se ovšem pouze o jubilanty, i když nad seznamem výročí si můžeme uvědomit, jak úzký je záběr naší dramaturgické praxe a ještě užší v exportu do zahraničí, kde jako odvážný programový krok bývá hodnoceno i uvedení Sukova Asraela (v této souvislosti připomeňme sérii koncertů s českým repertoárem, kterou uskuteční Jakub Hrůša v Londýně s Philharmonia Orchestra v Royal Festival Hall, mezi nimi 15. dubna 2014 zazní právě i Sukův Asrael).

Rok české hudby 2014 jako příležitost

Zajímavý moment do tématu národní identity vnáší umělecká patronace „Roku“ párem světové proslulosti – mezzosopranistkou Magdalenou Koženou a šéfdirigentem Berlínské filharmonie Sirem Simonem Rattlem. Je to poprvé, kdy program národního charakteru u nás zaštiťuje zahraniční osobnost. Prohlubuje tak jeho perspektivu směrem nejen evropským, ale i lidským.

K tématu patří také reflexe nastavení našich filtrů vnímání. Co vyhledáváme a co naopak vytěsňujeme a proč? Jaké jsou podmínky hudebního provozu a kritéria volby repertoáru? Jak se daří českým umělcům v zahraničí a zahraničním u nás? Proč nám vadí určité, zejména zahraniční interpretace české látky? I tomu bude věnována část MTF Zlatá Praha 2014 nebo výstava Politika a hudba , kterou připravuje Národní muzeum/České muzeum hudby.

Způsob realizace bych nazvala uměním možného. V českých zemích je financování naprosté většiny uměleckých projektů závislé na veřejných zdrojích. Státní dotace dýchají v krátkém rytmu schválených státních rozpočtů a za dobu přípravy „Roku“ se vystřídali tři ministři kultury. Program, ač koncepčně připraven v roce 2011, byl schválen až na jaře 2013. Za takových podmínek není možné pojmout „Rok“ jako „super festival“ s ambiciózně připravenou dramaturgií, a to nejen z důvodů časových a finančních, ale také z důvodu nálad, které v kulturní veřejnosti dlouhodobě panují. Nadstandardní výjimečná dotace z resortu, obdobná té, kterou investovalo například Rakousko, Itálie nebo Polsko do výročí Mozarta, Verdiho nebo Chopina, by oslabila možnosti již etablovaných uměleckých událostí ze všech oborů. Z tohoto hlediska byla volba jasná podobně jako v roce 2004. „Rok“ je otevřeným síťovým projektem se státní finanční pobídkou pro nezávislé organizátory s oporou v dramaturgii organizací typu České filharmonie, Národního divadla, Pražského filharmonického sboru, Národního muzea a několika málo dalších s celkovou částkou ze státního rozpočtu cca 50 milionů. Úspěšnost je podmíněna součinností.

Ačkoli ještě nejsou uzavřena grantová řízení, a to ani na státní úrovni, už nyní registrujeme v databázi na osm set akcí, z toho tři sta v zahraničí (samozřejmě může dojít ke změnám). Jen malá část z nich bude výrazněji kryta ze zmíněného státního rozpočtu. Budou se, jako vždy, podílet města, kraje i soukromý sektor. (Zahraniční pořadatelé nečerpají z českého rozpočtu.)

Lenka Dohnalová

Projekty zařazené do „Roku“, ať z hlediska financování nebo propagační podpory, užívají společné logo trianglu se svítícím „srdcem“, které je pro propagaci české hudby používáno už od roku 2004. Malá ochutnávka: „Rok“ bude oficiálně zahájen koncertem České filharmonie s M. Koženou a dirigentem J. Bělohlávkem. Zajímavostí programu je orchestrální verze Dvořákových Písní milostných v orchestraci J. Temla. Dne 1. ledna zazní české koncerty i na dalších místech – Pražští symfonikové uvedou Slovanské tance , Filharmonie Brno připravila koncert To nejlepší z české opery mimo jiné s Adamem Plachetkou. Další koncerty s českým repertoárem se odehrají v Plzni, Ostravě a dalších městech nejen v České republice. 7. ledna proběhne celorepublikové scénické zahájení ve Stavovském divadle v Praze inscenací Národního divadla moravskoslezského Martinů Mirandoliny v režii J. Nekvasila. Z mnoha dalších projektů určitě zaujme premiéra Příhod lišky Bystroušky v režii O. Havelky v Národním divadle v Praze, Fibichova Pádu Arkuna nebo Nové země A. Háby v prosinci tamtéž. Ze soudobé hudby připomeňme třeba Bludiště seznamů M. Smolky v Ostravě. K zajímavým formátům bude patřit například Kytice Bohuslava Martinů v choreografii E. Blažíčkové, v níž vystoupí tři generace tanečníků, nebo jednodenní maratón z Dvořákových písní v Ostravě 1. května. Z Pražského jara mi přijde mimořádně zajímavý Víkend české komorní hudby, který představí jak český repertoár, tak vynikající česká tělesa. Showcase chystá také úplně poprvé festival Colours of Ostrava, který využívá prostředí adaptovaných Dolních Vítkovic. V multifunkční aule GONG se rovněž odehraje i zahajovací koncert Janáčkova máje s Janáčkovou Sinfoniettou . K „Roku“ patří i nové nahrávky – například nový komplet Dvořákových symfonií s Českou filharmonií a J. Bělohlávkem, nahrávka Dvořákova Alfreda (Arco Diva) nebo symfonií M. Kabeláče (Český rozhlas). Významnou část, zejména do zahraničí, tvoří festival České sny. Dramaturgicky navazují na oblíbený mezinárodní festival Concentus Moraviae. Výjimečným koncertem bude jistě vystoupení M. Kožené a jejích přátel 29. 6. „Rok“ oficiálně ukončí koncert pořádaný Asociací festivalů a Asociací symfonických orchestrů a sborů ČR v O2 aréně 17. prosince. Důležitou součástí jsou projekty věnované dětem, například koncert České filharmonie s dětmi ze ZUŠ na Hradčanském náměstí 13. června nebo projekt České ucho v produkci Institutu umění, který je zaměřen na rozvíjení sluchové pozornosti nejmladších. Bez toho by program ani naše soužití v dalších letech nemělo perspektivu (více na www.rokceskehudby.cz).

Sdílet článek: