pátek, 2. červen 2017

Requiescat in pace. Po Jiřím Bělohlávkovi zůstává prázdno

Napsal(a) 

 , foto archiv ČF foto: archiv ČF

(24. 2. 1946 - 31. 5. 2017)

Vstoupit dvakrát do téže řeky prý nelze. Jiřímu Bělohlávkovi se to podařilo. Poštěstilo se mu ještě jednou vést Českou filharmonii, napodruhé v lepší konstelaci.

Bylo to krásné - přízní osudu se v roce 2012 mohl po dvou desetiletích logicky vrátit na post šéfdirigenta, který mu předtím nebylo dopřáno zastávat dostatečně dlouho a který k němu patřil právem. Vrátil se zkušenější a zralý. Jako osobnost s cenným mezinárodním renomé. Krutostí stejného osudu nemohl však svou misi ani tentokrát přirozeně završit a naplnit – na konci páté sezony, se smlouvou na několik dalších, podlehl těžké nemoci.

Česká filharmonie utrpěla nenahraditelnou ztrátu, když její šéfdirigent v jedenasedmdesáti nepřekvapivě, protože už viditelně fyzicky poznamenán, ale přesto neočekávaně a nečekaně brzy odešel. Dokázal v posledních letech orchestru dát nové cíle, přinesl mu novou motivaci a prestiž, pomohl mu stabilizovat se. Dal mu k dispozici všechen svůj um, náročnost a opravdovost, svou pověst a své vize. Otevřeny nyní náhle zůstávají všechny plány na koncerty, zahraniční zájezdy a prestižní nahrávky. Nikdo podobný v záloze není. Nemohl být, ani neexistuje.

Černý prapor na průčelí Rudolfina a svíčky na jeho schodech, stejně jako okamžitý masivní mediální ohlas a tisíce sdílení a komentářů na sociálních sítích, začaly hned první červnový den dávat najevo, že odešla ctěná a milovaná osobnost, umělec už vpravdě národní, kdyby toto slovní spojení nebylo tak zprofanované komunistickou deformací. Nenahraditelnou ztrátu jsme utrpěli všichni.

Ve filharmonii zůstane v paměti Jiří Bělohlávek vedle Talicha, Kubelíka, Ančerla a Neumanna a spolu s nimi - i přes tragickou neuzavřenost svého vkladu – mezi těmi nejdůležitějšími.   

Některé jiné kapitoly v životě Jiřího Bělohlávka jsou ale přece jen napsány se šťastnějším zakončením než ta se jménem České filharmonie. Roku 1994 založil, vypiplal k dokonalosti a krásných jedenáct let vedl Pražskou komorní filharmonii, zázrak a skvost v dějinách české hudební kultury. Dvanáct roků, po které předtím od roku 1977 vedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, zůstanou jednou provždy jedněmi z nejdůležitějších v historii tělesa, hned po zásadním vkladu Václava Smetáčka. A léta, po která Jiří, jak mu tam říkali, nejprve pohostinsky obohacoval a poté šest let jako šéf do roku 2012 vedl Symfonický orchestr BBC, označují nyní v Londýně za zlatou éru.

 

Právě v britské metropoli Jiří Bělohlávek vyzrál, ve svém projevu zvroucněl, rozvinul schopnost nadhledu a ochotu k humoru. Bezprecedentně třikrát tam dirigoval kultovní závěrečný festivalový večer Last Night of the Proms. Koncertně uvedl několik našich národních oper. Včetně Dalibora, jehož se mu nepodařilo prosadit, ani s pomocí Renée Flemingové, v Metropolitní opeře. Stal se v Anglii vyslancem české hudby, který však i sám dbal na to, aby zároveň prokazoval a dosvědčoval stejně silnou schopnost dirigovat také světový repertoár. 

Miloval Martinů, zejména Čtvrtá a Šestá symfonie měly s ním desítky provedení. Smetanovu Mou vlast uvedl o mnoho víc než stokrát. Nezapomenutelně s konzervatoristy při zahájení Pražského jara v roce 2011. Také ovšem v německé metropoli s Berlínskými filharmoniky. Líbil se mu Brahms. Zdůrazňoval důležitost hudby vídeňských klasiků pro očišťování zvukové kultury orchestrů. Po návratu k filharmonii pořídil pro Deccu krásný dvořákovský symfonický komplet. Nádherně kdysi natočil s Dagmar Peckovou Mahlera. Na konci dubna se setkal v Mnichově s Magdalenou Koženou u Biblických písní. Poslední abonentní koncert s Českou filharmonií, který dirigoval, patřil Mahlerově Páté symfonii. 

Vzpomínky pisatele tohoto zamyšlení coby posluchače sahají až do sedmdesátých let, kdy Jiří Bělohlávek jako černovlasý čerstvý třicátník začal dirigovat orchestr FOK. Vzpomínky novináře a kritika sahají pak k prvním interview do osmdesátých let, dotýkají se nesčetných koncertů, sahají do počátku devadesátých let, kdy se filharmonici rozhodli pro Gerda Albrechta a kdy se dosavadní šéf vnitřně zraněn sám vzdálil, i do dalších let, kdy jako setrvalá zůstávala pisatelova představa, že takhle to nemůže zůstat, že se přece jednou musí ještě Jiří Bělohlávek do filharmonie vrátit… Sahají do počátků PKF, ale také k Tristanovi v Glyndebourne, k Rusalce v New Yorku a Juliettě v Londýně, sahají na Proms, do Berlína… I do okamžiku, kdy David Mareček oznámil záměr získat Jiřího Bělohlávka zpět k filharmonii. Týkají se prezidentského období u Pražského jara. A velmi intenzivně se týkají posledních dvou velkých rozhovorů pro Harmonii, kdy už bylo jasné, že se objevila zrádná nemoc. Jsou to vzpomínky vděčné za všechnu vyslechnutou hudbu i za slova natočená do diktafonu. Končí u dva týdny starého poděkování za pozdrav do nemocnice a u slov: Těším se, až se zase vrhnu do koncertů…

Ale ještě jedna kapitola je v životě Jiřího Bělohlávka napsána se šťastným koncem: jmenuje se jeho žáci. Patří k nim zejména Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus a Marko Ivanović, všichni už s viditelnými úspěchy pracující na svých vlastních velkých úkolech.

Jiří Bělohlávek odešel příliš brzy, ale zůstává za ním nesmazatelná stopa a intenzivní vzpomínka - na náročného, ale noblesního umělce, na neokázalou, zdrženlivou, velmi silnou osobnost, na profesionála, který nekompromisně a s čistými úmysly sledoval umělecké cíle, na člověka, který s nečekaným fatálním zdravotním handicapem bojoval poslední dva tři roky znovu a znovu s taktovkou v ruce, až do poslední chvíle. Až do května, kdy už musel své filharmonii odříci koncert na Pražském jaru a Mou vlast v Drážďanech.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.