pondělí, 21. říjen 2019

Recital vzhůru nohama

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Na pódium v Rudolfinu přichází Jiří Suchý a cosi maluje na tabuli. Stejně jako před pětapadesáti lety, vzhůru nohama. Až když tabuli obrátí, vidíme, co napsal. Recital, slovo cizího původu (na rozdíl, jak vysvětluje, od slova estráda, které je sice také cizí, ale trošku méně.) Uskutečnil tak svému partnerovi Jiřímu Šlitrovi jeho dávný sen. („Stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu. Tam je vždycky dobře utřený piano.“) Nestor českého humoru, básník, hudebník a výtvarník v sobotu 19. října opět ohromil publikum v Rudolfinu nezničitelnou vitalitou na prahu své devadesátky.

Je to – teď už – one man šou, ale Jiří Šlitr je v pořadu přítomen, a možná se i kdesi tam nahoře usmíval. Měl by proč, vzpomínkový večer na původní pořad Recital v režii Michala Cabana (a pod hlavičkou Strun podzimu) je prodchnut kouzlem semaforské poetiky šedesátých let, má vtip i spád. Na černobílé šachovnici se zadní projekcí, uspořádané symetricky kolem středu, se rozehrává kabaretní show, jejíž ambicí je nejen co nejvěrněji evokovat letitý originál, ale především i dnes pobavit. Tomu vydatně pomáhají originální klipy TV pořadu, i semaforské fotky, které organicky vstupují do živé produkce. Aktualizace se přirozeně tu a tam objeví, (Nemůže bejt každej Gigli – dnes tedy Pavarotti), ale duch Semaforu je hmatatelně přítomen. Není divu, je-li garantem Jiří Suchý. Nejen že nás sobotním večerem provázel se stále postřehnutelným šarmem, ale dokonce tentokrát ani nezapomínal text. Asi se dobře připravil, Rudolfinum koneckonců nejsou Dejvice.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Semaforský kvintet hudebníků – piano, basa, bicí, doplněné tenorsaxem a kytarou – rozeznívá aranže ve stylu, jenž tak výrazně ustavil idiom semaforského džezu v době, kdy pomyslnou taktovku přebíral po zemřelém Šlitrovi Ferdinand Havlík, kapelník divadla na dalších třicet let. Vedle Terezy a dalších šlágrů šedesátek zazněly i písně, jež složil sám Suchý (Pramínek vlasů), dokonce i „operní árie“ (Nevyplacený blues z opery Dobře placená procházka). V závěru se na pódiu objeví i Jitka Molavcová, jež převzala štafetu po Šlitrovi a je Suchému až dosud uměleckou partnerkou. Když dozní píseň Jó, to jsem ještě žil, z jejich poslední hry Jonáš a dr. Matrace (1969), Rudolfinum se otřásá burácivým potleskem. Jiří Suchý je stále tu. Přejme si, aby nás ještě dlouho obdarovával.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.