úterý, 6. červen 2023

Připomínka zlaté doby českého divadla

Napsal(a) 

Odhalení pamětní desky v Praze 5 - Na Hřebenkách, foto MČ Praha 5 Odhalení pamětní desky v Praze 5 - Na Hřebenkáchfoto: MČ Praha 5

Někteří historici a politici mají skon označovat léta 1948 až 1989 dobou temna. V každé době nesvobody jsou však semínka volného myšlení, odporu, naděje a tvůrčího vzmachu. Jejich ohniskem je většinou umění. Kolik silných, inspirujících osobností nabídla v této těžké době hudba, divadlo, film, literatura, svět výtvarného umění. Zcela jistě k nim patřili manželé Marie Glázrová a Eduard Haken, mistrovsky ovládající herectví a zpěv.

Eduard Haken Eduard Haken

Několik desetiletí žili a tvořili v pátém pražském obvodu Na Hřebenkách ve Švédské ulici čp. 107/39. 16. května 2023 spatřila veřejnost na tomto půvabném domě poprvé pamětní desku, jejíž autorem je sochař Petr Císařovský. Složit hold těmto proslulým umělcům přišel mimo jiné starosta Prahy 5 Jaroslav Pašmik, generální ředitel Národního divadla Jan Burian a ředitel mezinárodního festivalu Pražské jaro Pavel Trojan. Hlavní osobou při odhalení desky byla samozřejmě dcera Marie Hakenová Ulrichová.

Pamětní deska znázorňuje siluety manželů Hakenových. Autor toho díla sochař Petr Císařovský zvolil vrstvení dvou kovových materiálů v kombinaci matného, broušeného a leštěného nerezu s cortenem: „Pamětní desku jsem navrhl se záměrem, aby každý měl možnost rozvinout svou vlastní vzpomínku na oba umělce, a tu představu vložil do jejich siluet. Paní Marii Glázrovou jsem obdivoval jako představitelku mistrně ztvárněných rolí dramatických i krevnatě lidových postav. Nezaměnitelný bas pana Eduarda Hakena mám v paměti především v roli Vodníka ve Dvořákově Rusalce. Myslím, že nejsem sám, kdo na obě tyto mimořádné osobnosti české kultury dodnes vzpomíná s úctou a respektem,“ řekl Císařovský.

Eduard Haken, basista se snadno rozeznatelným hlasem velkého diapasonu byl vždy přesvědčivý. Do historie se zapsal interpretací hlavně Smetanových a Dvořákových oper. Jeho operní postavy měly lidskost i komiku, čímž získaly nový rozměr. Od srpna 1941 získal Eduard Haken stálé angažmá v Národním divadle, kde strávil padesát let a také zde poznal herečku a budoucí manželku Marii Glázrovou.

Marie Glázrová byla žena s tajemnou tváří a sytě melodickým hlasem. Vynikla na divadelních prknech, jako filmová herečka i rozhlasová recitátorka. V divadle zaujala rolí Mahuleny, Zuzany Vojířové, Maryši a Hippodamie. Ve filmu ztvárnila celou řadu rolí, ale do paměti diváků se vryla především jako Jenůfa v Její pastorkyni a Rozina ve filmu Rozina sebranec.

Marie Glázrová Marie Glázrová

Její život byl silně spjatý s osobou Eduarda Hakena, jehož umělecký vývoj ovlivňovala. Pomáhala mu především v jevištním uchopení operních postav. Sám Haken se k ní vyjádřil slovy: „Moje paní udělala mnoho pro mou pěveckou kariéru, zejména jako přísná kritička.“ A dodal: „Udělala však mnoho především pro můj šťastný osobní život. Dala mi dceru, je skvělou mámou, skromnou manželkou. Vždy jsme byli k sobě ohleduplní a respektovali jsme svoje zájmy.“

Marie Glázrová a Eduard Haken jsou osobnosti Prahy 5, které v novodobé historii měli pro naši městskou část v oblasti kultury nevyčíslitelný přínos. Profesionální přístup, do detailu pečlivě nastudované role a v neposlední řadě zužitkování talentu, kterým byli oba bezesporu obdarováni se promítli na naší umělecké scéně. Vystupovali na prknech nejzvučnějších divadelních a operních stánků nejen v tehdejším Československu, ale i na světových podiích,“ uvedl radní pro kulturu Štěpán Rattay a dodal: „Měl jsem tu příležitost se o obou umělcích bavit i s jejich dcerou, s naší dlouholetou kolegyní zastupitelkou Marií Ulrichovou Hakenovou, a pochopil jsem, že oba umělci měli velmi silné pouto nejen k Praze 5, kde strávili převážnou část svého života, ale i k sobě samým.

K tomu všemu se redakce Harmonie připojuje a doporučuje výlet Na Hřebenka a vzpomínku na dva svým způsobem těžko nahraditelné umělce.

Jaroslav Pašmik, Jan Burian, Petr Císařovský, Marie Hakenová Ulrichová a Štěpán Rattay, foto MČ Praha 5 Jaroslav Pašmik, Jan Burian, Petr Císařovský, Marie Hakenová Ulrichová a Štěpán Rattayfoto: MČ Praha 5

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.