pondělí, 17. prosinec 2018

Přemýšlení o jubileu

Napsal(a) 

Vedle velkých výročí typu Leoše Janáčka připomněl rok 2018 i kulatá výročí řady žijících českých skladatelů. Za všechny uvedu Luboše Sluku, Petra Fialu, Petra Wajsara, Jana Málka, Emila Viklického, Vlastislava Matouška, Josefa Marka či Petra Řezníčka. Ti a další mají za sebou více či méně zajímavé životní dílo. Já se však chci letmo zastavit u jiného tvůrce, jenž stojí skromně stranou a jenž je navíc autodidakt, Pravoslava Kohouta (nar. 27. 11. 1943). Desátého prosince zaštítila Společnost českých skladatelů (člen Asociace hudebních umělců a vědců) autorský koncert k jeho narozeninám, jenž se konal v hlavním sále Kaiserštejnského paláce v Praze. Nemá sice ideální akustiku, ale protože zněla jen komorní hudba, tak to nevadilo. Z reprezentativního vzorku šesti kompozic Pravoslava Kohouta jsem byl nejvíce okouzlen vtipným dechovým kvintetem Obrázky z pohádky, houslovým duem Fragmenty a především smyčcovým kvartetem Reflexe, jenž dle mého mínění patří mezi nejzajímavější díla české kvartetní literatury tohoto století a zasloužilo by si profesionální nahrávku od špičkového ansámblu.

Čtenáři možná ví, že Pravoslav Kohout je i občasným spolupracovníkem Harmonie. Na rozdíl od řady hudebních „dětí“ překročil šíří svých aktivit stín svého otce, violoncellisty legendárního Smetanova kvarteta. Před svým úrazem byl mimořádně talentovaným houslistou a zakladatelem a primáriem Kocianova kvarteta, později pedagogem, karikaturistou a tvůrcem koláží, a ještě později skladatelem, upřímným glosátorem a kritikem. V psaní má kromě odborné kompetence noblesu a vtip – obojí  řadě dnešních hudebních publicistů chybí. Nicméně veřejně deklaruji svou zaujatost. Je mi ctí, že je Pravoslav Kohout mým přítelem.

Od mých 13 let jsem byl okouzlen Naukou úcty k životu Alberta Schweitzera. Nedávno jsem se radostně prokousával jeho knihou Johann Sebastian Bach. I když jsem ve skrytu duše nemístně troufalý, že bych si s ním rád vypil šálek čaje, nebyl bych hoden mu ani vyčistit boty. Nemohu říct, že je Pravoslav Kohout geniální jako Johann Sebastian, ale jeho hudba mi dává smysl, na rozdíl od tvůrčího pinožení mnoha skladatelů různých generací, kteří se tím „živí“.

Na závěr této glosy nabízím citaci z knihy Alberta Schweitzera, která se na letošního jubilanta hodí: „Především byl upřímný a neschopný jakékoli nespravedlnosti… Pokud mohl Bach (Kohout) někomu prokázat službu, vždy vyhověl… S dobromyslností se družila blahodárná skromnost. Muž, jenž vůči svým nadřízeným vystupoval s pýchou, která je nutně musela urážet, nedal jinak nikomu pocítit svoji převahu. Jeho skromnost nebyla onou pokryteckou a domýšlivou, jakou se slavné osobnosti někdy s oblibou ráčí zdobit, aby světu i v tomto ohledu ukázaly svou velikost, nýbrž opravdovou a zdravou skromností, která povznáší nad jalové sebevědomí vlastní ceny… I vůči domýšlivým umělcům zůstával přívětivý a nedával na sobě nic znát.“ I když to asi někdy šlo ztuha…☺

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.