středa, 17. červen 2020

Před sto lety se narodil mistr houslař Přemysl Otakar Špidlen

Napsal(a) 

 , foto archiv rodiny Špidlenů foto: archiv rodiny Špidlenů

Přesně sto let uplynulo od narození Přemysla Otakara Špidlena, mistra houslaře, třetího z generace slavného houslařského rodu. Založil jej František Špidlen (1867 – 1916), pokračovatelem byl Otakar František Špidlen (1896 – 1958) a Přemysl Otakar se postaral i o dalšího nástupce, Jana Baptistu. I ten má syna houslaře.

Mezi světovou houslařskou elitu se Přemysl Otakar (18. června 1920 – 6. ledna 2010) dostal díky vlastnostem, jichž musí mít každý příslušník tohoto cechu míru natřesenou a vrchovatou. Mimořádný sluch, schopný rozlišovat mikrorozdíly ve zvuku, od počátečního poklepu na přířezy javorů a smrků, z nichž budou vypiplány desky budoucího zázraku lidského ducha, chemické znalosti nejvýhodnějších směsí složek laku, který tyto desky ochrání před vnějšími vlivy, dopřeje jim co největší svobodu vibrace a vytvoří z nástroje výtvarný artefakt, jemuž se budou obdivovat všechny další generace. Dále manuální přesnost na úrovni zubařů a dokonalý zrak, schopný detekovat setiny milimetru. K tomu je výhodné přidat geny předchozích generací, jejich know how, sofistikovaný vercajk, to vše korunované nekonečnou trpělivostí a houževnatostí. Ke všem uvedeným vlastnostem se druží dlouhodobá vizuální paměť („tyhle housle jsem opravoval před 10 lety“) a znalost odborné literatury, díky níž je dobrý houslař schopen většinou na první pohled určit zemi původu, houslařskou školu, často i méně slavného autora, u těch největších pak i jejich vývojové periody. To vše od doby vzniku konečného tvaru houslí (cca 1530) až do konce svého života. Všemi těmito kvalitami Přemysl Špidlen disponoval.

Houslaře jeho formátu zajímají cedulky, vlepené na zadní desku nástroje, jen okrajově. Jednak jich je mnoho nepravdivých, jednak jsou výška klenutí, tvar růžků obou desek, kružba šneku hlavice houslí, forma efových otvorů ve svrchní desce a další drobnosti, oku laika téměř neviditelné, nezfalšovatelným podpisem autora víc, než jakýsi kousek papíru, podléhající zkáze ze všech na houslích použitých materiálů nejrychleji.

S významným americkým restaurátorem houslí Hansem Weisshaarem, foto spidlen.com S významným americkým restaurátorem houslí Hansem Weisshaaremfoto: spidlen.com

Jakékoli umístění na houslařské soutěži je sice velkým vítězstvím, neboť je přiřčeno porotou kolegů, rozeznávajících všechny výše uvedené parametry ještě přísněji, než soutěžící, ale je to jen počátek dalšího vývoje. Každý z vítězů jakékoli soutěže musí prokazovat svou vysokou úroveň dnes a denně na každém dalším nástroji – nebo koncertě. Přesto je třeba zmínit Zlatou medaili, kterou Přemysl Otakar získal na soutěži smyčcových kvartet v belgickém Liege v letech 1960 a 1963 nebo 1. cenu na soutěži Henryka Wieniawského v Poznani 1962.

Po únoru 1948 byl každý soukromník považován za buržoazní element a podle toho s ním vládnoucí třída zacházela. Poté, co se podařilo obhájit houslařské řemeslo jako umění založením Kruhu umělců houslařů (1958), na němž měl Špidlen lví podíl, mohl se tento „cech“ rozvíjet, byť s potížemi.

Houslař ale vyrábí své výtvory proto, aby se na ně hrálo! V padesátých letech se Přemysl spřátelil s tehdy vycházejícími hvězdami, houslistou Josefem Sukem a Smetanovým kvartetem, kteří začali být v zahraničí brzy po válce považováni za čelné reprezentanty české kultury. Tím se ovšem dostali do konkurence světových hvězd, jichž se válka nedotkla tolik jako nás. I ze Sovětského svazu jezdila do Prahy řada vynikajících instrumentalistů, vybavených nástroji ze Státní sbírky, vzniklé z nástrojů zabavených po roce 1917 ruským šlechticům. To bylo jedno z mála pozitiv sovětské kulturní politiky, neboť tyto nástroje byly půjčovány mladým talentům, vítězům mezinárodních soutěží především, kteří dlouho nemohli o vlastním kvalitním nástroji ani snít.

Když se komukoli, ať z Východu či Západu, něco na smyčcovém nástroji v Praze porouchalo, šel ke Špidlenovi, jehož pověst fachmana již od konce války rapidně rostla. Ten se touto péčí dostal do kontaktu s prvotřídními nástroji nejproslulejších výrobců - což pro něj byla škola par excellence.

Josef Suk brzy získal znamenitý nástroj. Smetanovci na tom byli o mnoho hůř, hráli sice na to nejlepší, co jim náhoda vtiskla do ruky, ale ve srovnání s mezinárodní konkurencí silně zaostávali. Kápo Smetanovců, cellista Antonín Kohout, se proto jednoho dne Špidlena dotázal, jestli by si troufl vyrobit přímo pro ně nástroje, které by byly jako kvartet zvukově kompatibilní. Špidlen výzvu přijal a 11. ledna 1961 zazněl v Praze první koncert na „Špidlen Quartet“. Bylo to čin výhodný pro obě strany: Smetanovci dokumentovali své kvality na nástrojích, hodných jejich umění, jméno Špidlen pronikalo do světa a mnozí pořadatelé byli také zvědaví na zvuk smyčcového kvarteta od jednoho houslaře. Při srovnávání zvuku s nástroji konkurenčních souborů vítězily Špidlenky mnohdy přesvědčivěji, než bylo „kolegům“ milé… V propagačních materiálech byla tato skutečnost patřičně zdůrazňována, takže proslulost muzikantů i houslaře rostly.

Později, když ministerstvo kultury zakoupilo čtyři italské nástroje přímo pro Smetanovce, už nebylo potřeba nic propagovat. Špidlen i Smetanovo kvarteto se stali nedílnou součástí světové kultury.

S manželi Sukovými a Rafaelem Kubelíkem, foto spidlen.com S manželi Sukovými a Rafaelem Kubelíkemfoto: spidlen.com

Na počátku 60. let český stát zakoupil pro Státní sbírku hudebních nástrojů housle Camposelice od Antonia Stradivariho z roku 1710, na které dříve koncertoval slavný český virtuos Váša Příhoda. Jako pokračovatel české houslové školy na ně měl hrát Josef Suk. Ten ale nebyl se zvukem houslí spokojený. Přemysl Špidlen se pokusil o co nejlepší seřízení nástroje, leč výsledek nebyl stále pro Sukův způsob hry optimální. Nakonec Špidlen sám zhotovil pro Suka přesnou kopii těchto Stradivárek, která zněla lépe a na kterou Suk odehrál nespočet koncertů. Zvuk Stradivárek (made in Spidlen) byl mnoha znalci vysoko oceňován všude ve světě. (Originál Stradivárek byl později vyměněn za jiné Stradivárky z roku 1729, zvané „Libon”. Ty jsou ve Státní sbírce dodnes.)

Osud byl mistru houslaři nakloněn - poté, co jeho první žena emigrovala s dvěma dcerami v roce 1968 do Švýcarska, Špidlen se podruhé oženil a z partnerství s Veronikou Skalovou vzešel syn Jan Baptista, který pokračuje čtvrtou generací v rodinné tradici. I on má syna, momentálně končícího  houslařskou školu v Anglii. Jak vzácné!

Jan Baptista dnes už také patří ke světové špičce. Nejen díky možnostem učednické praxe u slavných houslařů v zahraničí, ale zcela jistě i díky přísnému vedení svého otce, který jej sice za mlada podporoval v jeho sportovních sklonech – na lyže jezdili spolu – v řemesle byl ale nesmlouvavě přísný a nic mu neodpustil. Dávné učitelské heslo má pravdu: Ohýbejme stromek, dokud je mladý. Bude dobře růst…

Skloňme se v hluboké úctě, obdivu a vděčnosti za brázdu, kterou Přemysl Otakar Špidlen ve světové kultuře vyoral, a važme si námahy, kterou každé vyniknutí nad průměr stojí. Jak u umělců, tak u houslařů.

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.