středa, 13. září 2017

Posluchač nesmí vnímat, jak je to složité. Rekviem na Dvořákově Praze

Napsal(a) 

Jakub Hrůša, Ailyn Pérez, Michael Spyres, Lukáš Vasilek a David Mareček, foto DP Jakub Hrůša, Ailyn Pérez, Michael Spyres, Lukáš Vasilek a David Marečekfoto: DP

Po dvou hutných zkouškách a před dvojím provedením Rekviem Antonína Dvořáka se dirigent Jakub Hrůša, sbormistr Lukáš Vasilek a tři ze čtyř pěvců – Ailyn Pérez, Jan Martiník a Michael Spyres - sešli v Západním salonku Rudolfina s novináři. Těm nejprve objasnili souvislosti programový ředitel festivalu Marek Vrabec a generální ředitel České filharmonie David Mareček: „Dva večery jsou Dvořákovu Rekviem věnovány proto, že jeho provedení se natáčí pro firmu Decca, která jej na různých nosičích vydá v roce 2019. Jedná se o jeden z vrcholů dosavadní spolupráce mezi Dvořákovou Prahou a jejím rezidenčním orchestrem, kterým je naše první symfonické těleso. A zároveň rozvíjí úspěšnou snahu festivalu o mezinárodní ohlas, k němuž přispívá například přenos vybraných večerů televizní stanicí ARTE.“

První dotaz pak logicky směřoval na dámu. Americkou sopranistku hispánského původu, jejíž album Poeme d´un jour, obsahující i objevný repertoár španělské provenience, vzbudilo nedávno značný ohlas: „Prý máte ráda zkoušky, protože pozorujete kolegy při práci a leccos se od nich přiučíte?“ Ailyn Pérez to potvrzuje: „Zvlášť tady, v intimním prostoru Rudolfina, které je pro provedení Rekviem ideální, si spolupráci s dirigentem, sborem i orchestrem vysloveně užívám. Věřím, že i moji pěvečtí kolegové cítí občas husí kůži a mrazení v zádech...“

Jiří Vejvoda, Jan Martiník, Marek Vrabec, Jakub Hrůša, Ailyn Pérez, Michael Spyres, Lukáš Vasilek a David Mareček, foto DP Jiří Vejvoda, Jan Martiník, Marek Vrabec, Jakub Hrůša, Ailyn Pérez, Michael Spyres, Lukáš Vasilek a David Marečekfoto: DP

Jan Martiník, jehož bas zní nenásilně na jevišti i na tiskovce, kdysi prohlásil, že „hudba je něco mezi nebem a zemí a pokud se její provedení vydaří, divák si odnáší domů jedinečný prožitek.“ Na tiskové konferenci 12. září 2017 svou myšlenku rozvíjí: „Ano, je to tak, ale s jednou důležitou výhradou. Není možné a snad ani nutné, aby se tento zázrak vydařil pokaždé. Jistěže se o to budeme snažit i zde, ale výsledek se nedá nikdy dopředu zaručit. Možná to tak má i být, protože klenot, vzácný šperk se nemůže třpytit pořád...“

„A Dvořákovo Rekviem takovým klenotem opravdu je,“ navazuje na oba interprety dirigent Jakub Hrůša. „Jednak se provádí méně častěji než Mistrova Stabat Mater, neboť, řekl bych, působí ještě křehčeji, delikátněji, vzácněji. A navíc je osobitě intimní, jímavé, a proto se skvěle hodí právě sem do Dvořákovy síně, které osobně říkám polochrám. Víc než do velkých moderních sálů třeba v Anglii, se kterými mám osobní zkušenost a kde toto dílo, konkrétně v Birminghamu, zaznělo roku 1891 poprvé.“ Hrůšovo zaujetí Dvořákovým Rekviem je ryzí a prosakuje jím dirigentova bohatá čeština, kterou si na cestách světem tříbí neustálou četbou – jak sám říká, „někdy si čtu i za chůze.“

Jakub Hrůša, Ailyn Pérez a Michael Spyres, foto DP Jakub Hrůša, Ailyn Pérez a Michael Spyresfoto: DP

Zajímavý vhled vnesl do pohledu na toto Rekviem a Dvořákovu tvorbu obecně americký tenorista Michael Spyres: „Pro mě, a nejen pro mě, je Antonín Dvořák předchůdcem a svého druhu spoluzakladatelem jazzu. Jeho názvuky se dají ve Dvořákově díle vystopovat desítky let předtím, než se jazz v Americe rozvinul naplno. A ostatně pan dirigent Hrůša pobaveně přiznal, že i v určité pasáži Rekviem, pokud by se zahrála jinak, by se jazzová rovina dala objevit… Dále je tu ještě vliv lidových písní, u Dvořáka tak patrný. Tuším, že zrovna z jeho úst padl výrok, že tisíc umělých písní se nevyrovná jedné lidové. Někdy se člověk při studiu jeho hudby podiví, jaký nečekaný obrat tam náhle zazní, ale pak si řeknete, aha, to je asi ten vliv lidové písně na jeho umění.“

„Podílet se na tak významném provedení Dvořákova Rekviem je pro Pražský filharmonický sbor jedinečnou příležitostí,“ svěřil se sbormistr Lukáš Vasilek a přiznal, že se ovšem nejedná o jednoduchou záležitost. „Sbor se musí vyrovnat jak s extrémně tichými pasážemi, tak s těmi, kde zní sám bez orchestrálního doprovodu. Pravdou je, že na to snad máme z našich koncertů v rámci cyklu a cappella jistý trénink, ale toto dílo je úplně jinak složité a náročné. Což ovšem divák, posluchač nesmí z našeho výkonu poznat...“

„Být ve městě, kde Antonín Dvořák žil i tvořil, je pro nás všechny velká čest,“ vzala si na závěr slovo Ailyn Pérez, „a jsme za tohle pozvání festivalu opravdu vděčni.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.