Pohublá sezona Národního divadla

Sezona 2011/2012 by v Národním divadle měla proběhnout podle plánu, bez ohledu na transformaci, kterou připravuje ministerstvo kultury. To byla jedna z hlavních informací, které zazněly na tradiční tiskové konferenci, na níž šéfové ansámblů první české scény prezentují své dramaturgické záměry. Šéf opery Jiří Heřman naposled vystoupil před novináři ve své funkci, od 1. ledna příštího roku jej vystřídá slovinský režisér Rok Rappl. Heřman by však měl na dodržení svých plánů „dohlížet“ do konce sezony ve funkci šéfova zástupce. Uvidíme, jak to bude fungovat. Pohled na čtyři ohlášené nové tituly v opeře nevyvolává přílišný optimismus. Jestliže právě končící operní sezona působila skromně, pak ta následující už vypadá hubeně a neodpovídá významu Národního divadla. V nabídce jsou totiž fakticky pouze dva tituly, které lze nazvat standardně repertoárovými. A to je hodně málo. Sešlo z původně plánovaného Händelova Ariodanta s Magdalenou Koženou, která náhradou aspoň zazpívá na koncertě barokní hudby se souborem Collegium 1704 a pod taktovkou italského dirigenta Andrey Marcona. Nejambicióznějším projektem příští sezony by se tak měla stát nová inscenace Mozartova Dona Giovanniho, kterou hudebně nastuduje Tomáš Netopil a s níž se do Národního divadla vrátí proslulý i provokativní britský režisér David Pountney. Skoro se nechce věřit, že už uplynulo deset let od jeho inscenace Čertovy stěny a jedenáct let od památného provedení Julietty Bohuslava Martinů umělci z Opera North pod Pountneyho režijním vedením. Don Giovanni samozřejmě patří k „povinným“ titulům první české scény a nová produkce je nezbytná. Stávající inscenace je totiž jakýmsi „remakem remaku“ někdejší Kašlíkovy a Svobodovy inscenace, která se pod nánosy nových, nesourodých prvků v podstatě vytratila. Od Pountneyho, který v posledních letech úspěšně vede „open-air“ festival v rakouském Bregenzu, se dá přinejmenším očekávat, že bude schopen zformulovat myšlenku a dát jí jevištní tvar. Nepatřím k těm, kteří vyžadují za každou cenu českou klasiku, důležitější je vycházet z toho, pro jaká díla je první česká scéna schopna zajistit umělecký – to jest především pěvecký – potenciál. Ať už z domova, nebo ze světa. Nicméně hodně diváků určitě přivítá Dvořákova Jakobína, kterého bude rovněž dirigovat Tomáš Netopil a jehož si zrežíruje Jiří Heřman. To je možná trochu překvapivé – toto dílo bychom s jeho uměleckou filozofií asi nespojovali. Třeba ale z Jakobína sejme nános naivity a povrchní grotesky a vyhmátne i něco jiného…

Heřman bude inscenovat i Glorianu Benjamina Brittena, dílo zkomponované ke korunovaci Alžběty II., jehož hlavní hrdinkou je předchůdkyně současné britské panovnice Alžběta I. Tato Brittenova opera nebyla dosud v Česku nikdy uvedena a také ve světě se hraje málokdy. Na první českou scénu Britten dozajista patří, z tohoto pohledu jde o dramaturgicky záslužný čin. Dalo by se ovšem debatovat o tom, proč ze skladatelových oper (potažmo z těch, které v Česku dosud nezazněly) vybrat zrovna Glorianu. Otázka také je, jaký divácký zájem tato rarita vyvolá.

Čtvrtou inscenací bude nová dětská opera Čarokraj, která vzniká podle populární knížky anglického spisovatele Geralda Durrella Mluvící balík ve spolupráci mladého hudebního skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće, scénáristy Ivana Arsenjeva a bratrů Formanových, kteří v Národním divadle už inscenovali Glassovu operu Kráska a zvíře a jazzovou operu Dobře placená procházka. Operní dramatizace Durrella by měla být i zábavným průvodcem po světě opery, který má své „fantastické“ zákonitosti. Snad novinka splní svůj účel. Snaha pečovat o mladého, respektive dětského diváka je každopádně sympatická. Nic to ovšem nemění na neradostném dojmu z předloženého dramaturgického plánu. Národní divadlo se do budoucna prostě neobejde bez zásadních koncepčních změn. Nezbývá než čekat, co bude dál.

Sdílet článek: