sobota, 6. září 2014

Pár řádek disonantní aleatoriky. Col legno.

Napsal(a) 

Rád říkám a dokládám, že naše základní umělecké školství je dnes nejkvalitnějším, nejkoncepčnějším, nejmasovějším a nejšířeji pojatým systémem základního uměleckého vzdělávání i v globálním srovnávání podobných institucí. Jsem také přesvědčen, že z tohoto pohledu předčí všechny ostatní segmenty našeho školství. Naposledy to prokázal profesionálně zodpovědný přístup zástupců Základních uměleckých škol (ZUŠ) k aktivní přípravě a tvorbě Rámcově vzdělávacího programu (RVP), a následně i ostatních pedagogů k vlastním efektivním variantám Školního vzdělávacího programu (ŠVP). Nedávno jsem se přesvědčil, že i postoj Ministerstva školství (MŠMT) a jeho „sesterských“ odvětví již svědčí o pochopení i ocenění dlouho dokládaného obecného významu sítě ZUŠ a zodpovědné kvality jejích odborníků. Přesto, a ne vlastní vinou, strádá základní umělecké vzdělávání významným nedostatkem, který zatím řeší pouze úsilím, zodpovědností a obětavostí svých pedagogů. Třístupňové umělecké vzdělávání, jehož je ZUŠ základnou, lze srovnat se symfonickým orchestrem. Čím dokonalejší je jedna sekce, tím více bude rušivější nedokonalost jiné. Dokud všechny skupiny nástrojů nejsou stejně dobré, nedbají na souhru a vzájemně neladí, tak skvělá skupina moc výkon neovlivní. Pak záleží na přístupu a způsobu řešení šéfdirigenta. Umělecké vzdělávání v tomto smyslu je dosud nesourodým orchestrem. Postrádá potřebnou koordinaci, provázanost a návaznost jednotlivých stupňů a segmentů. Ač konzervatoří máme 19, žádná z nich se nezabývá skutečně plnohodnotnou a efektivní přípravou budoucích pedagogů uměleckých oborů na ZUŠ. 

Předměty tohoto zaměření, samy v nedostatečné obsažnosti, jsou studenty brány velice povrchně – pokud vůbec. Není vytvářena prestižní kariérní představa špičkového pedagoga, jenž svým významem a uměním je rovnocenným kolegou (a předpokladem!) špičkového sólisty. V současné otevřené konkurenci (EU, Asie ap.) jen menší část absolventů bude schopna slušně se uživit výhradně provozováním hudby – i proto, že možnosti různých „KMČ“ (=seskupení „Kdo má čas“) vzhledem ke stále dokonalejší a levnější výrobě spotřební hudby elektronikou budou stále menší (TV, film, reklama ap.). Většina absolventů dříve či později bude hledat (a již hledá) uplatnění a pravidelné zajištění existence i v práci učitele. Avšak i průměrně schopný konzervatorista zatím většinou sní o „slavné“ kariéře sólisty, úporně dře těžké klády a v konečném výsledku pokořen Paganinim se až na výjimky cítí frustrován a zklamán. A s tímto pocitem jde učit. Bohužel, tradiční atmosféra a „hodnotový žebříček“ konzervatoří včetně náplně jejich studijního repertoáru toto podporují a udržují. Ve tvorbě studijního programu chybí diferencovaný přístup zohledňující nestejné dispozice a cíle odlišných skupin studentů – toto by nakonec mohl umožnit i nový RVP konzervatoří. Skvělý či geniální pedagog nemusí být z různých důvodů (zdravotních, psychických ap.) aktivním interpretem (Ševčík, Jankilevič, Dounis, Janžurová, K. P. Sádlo, M. Škampa atp.), stejně jako naopak (raději neuvádím).

V konkursech o místo houslového pedagoga jsem potkával obstojně hrající uchazeče, kteří však neuměli odpovědět na většinu odborných otázek z oblasti metodiky nástroje a příslušné instruktivní literatury. Přitom i na současných konzervatořích působí vynikající znalci a píší skvělé práce (např. prof. J. Foltýn). Tyto a další studie (Flesch, Auer, Dounis, Micka, Mostras, atd.) by měly být povinnou a zkoušenou součástí seriózně pojatého předmětu elementární metodiky nástroje, včetně znalosti příslušných aplikací v řešení individuálních dispozic žáka ZUŠ. Zatím tento problém je řešen nesystémově, závisí téměř výlučně na osobnosti, znalostech a ochotě pedagoga i studenta. Myslím, že by konzervatořím a jejich absolventům prospěla např. i možnost získání bakalářského titulu v oblasti odborné pedagogiky, byť tato představa budí rozličné vášně. Toto vidím jako problém i na uměleckých VŠ – ale například pražská HAMU již prý chystá své řešení. Nepochopitelná je však dosavadní koncepce výtvarných VŠ: ve své náplni kdysi odstranili předměty umožňující pedagogickou aprobaci. Jejich absolventi, byť sebeschopnější, nemohou se na ZUŠ uplatnit, pokud nepodstoupí dodatečnou štrapáci  dálkového studia pedagogické fakulty. Toto pokládám za nesmyslné a kontraproduktivní. Navíc obsah některých předmětů je koncipován spíše pro pedagogy obecného základního školství. I tak mám z povinného sumáře látky pocit, že je složena spíše než dle potřeby studujících, tak dle potřeby úvazkových hodin vyučujících...  Pro budoucího pedagoga ZUŠ to znamená „šprtání“ množství zbytečného a v praxi nepotřebného balastu, zatím co odbornější specifika znalostí a práce daného oboru chybí… Tímto nekorektním způsobem bych rád způsobil nejen nevoli, ale i smysluplné a přínosné hádání.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.