středa, 16. říjen 2013

Operní provokatér Gerard Mortier dostal padáka

Napsal(a) 

Gerard Mortier, foto Javier del Real Gerard Mortierfoto: Javier del Real

Vyhazov z madridského Teatro Real asi nejzajímavějšího operního ředitele naší doby, Belgičana Gerarda Mortiera, zapůsobil v hudebním světě jako bomba. Mortier, ověnčený profesním životopisem jako málokterý jiný intendant se znovu - po kolikáté už - přesvědčil, že politická moc je mnohem větší než umělecká. V roce 2008 Mortier při příležitosti svých pětašedesátin prohlásil: „Musím se ještě naučit mít k moci odstup.“ K moci vlastní, ale i k politické, se nenaučil. Téměř hodinová výpověď byla o to bolestnější, že u Gerarda Mortiera byla na jaře nalezena rakovina a on byl v době oznámení na pooperační kůře chemoterapie v Německu a svoje náhlé odvolání se dozvěděl z medií. Tento rok sedmdesátiletý Mortier je bezpochyby kontroverzní osobnost, ale zároveň i osobnost, která dost podstatně ovlivnila vývoj opery v naší společnosti za posledních 30 let. Vždy se velmi zajímal o mladé posluchače a na svých různých postech také skutečně mladé lidi dostal do operních domů, což lze i statisticky doložit. Například v Paříži zvýšil návštěvnost na 92%, přestože uvedl 35% děl z 20. století. Zasloužil se také o demokratizaci opery, i když ne všechny inscenace a volba repertoáru tomu zcela odpovídaly. První velký úspěch zaznamenal již v 80. letech v Bruselu s Mozartovou La finta giardiniera v režii tehdy ještě ne příliš známými Karl-Ernesta a Ursel Herrmannových. Později změnil tradiční dramaturgii Salcburských slavností z dob Karajanových a na Ruhr Triennale instaloval pozoruhodný umělecký projekt Španěla Agustina Ibarolla 101 totems. V Paříži na sebe upozornil inscenací Tristana a Isoldy v režii svého přítele Petera Sellarse a tak bychom mohli uvést desítky zdařilých nápadů Gerarda Mortiera. Spoluprací s režiséry jako Chéreau, Bondy, Sellars nebo Herrmannovci  spoluvytvořil nový estetický přístup k interpretaci operních děl. Vychoval rovněž řadu mladších kolegů, zejména Belgičanů, například Serge Dornyho (momentálně intendant v Lyonské opeře, od příštího roku jmenován do stejné funkce v drážďanské Semperoper) nebo Petera De Caluweho (intendant v bruselské opeře, nedávno skončil druhý, po Markusi Hinterhäuserovi, při výběru nového šéfa Salzburger Festspiele od roku 2017).

Legendární  basbarytonista José van Dam o Mortierovi řekl: „Znovu vynalezl funkci operního intendanta a sám vynaloží tolik práce jako celý tým v jiných operních domech.“ Mortier zaznamenal i neúspěchy, k nimž se řadí nejen odstoupení ještě před jmenováním v městské opeře v New Yorku, ale i stavba megalomanského hudebního centra v jeho rodném Gentu. Také je znám svým přístupem k čerpání dotací, většinou končil v deficitu. Nelze se divit, na newyorskou premiéru Messiaenova Saint-François d'Assise plánoval 40 zkoušek jen pro samotný orchestr. „Mám po celém světě řadu přátel a nepřátel,“  říká o sobě Mortier. Když končil v Salcburku, nechali jeho odpůrci vytisknout v místních novinách inzerci na celou stranu -  oznámení o jeho úmrtí. Mortier má vyhraněný postoj k budoucnosti opery, se kterým ne každý souhlasí. Také jeho odvážné umělecké plány nebyly vždy přijímány s nadšením, hlavně tam kde byli zvyklí na tradiční operní repertoár (Salcburk, New York, Madrid).

„Čím jsem starší, tím méně jsem přístupný uzavírat kompromisy,“  říká dále o sobě. To nejlépe ilustruje konec jeho (zatím) poslední intendantské funkce. „Madrid musí hrát evropskou operní ligu,“  prohlásil triumfálně na úvod svého působení v Madridu, avšak jeho reformy šly pro španělský státní aparát příliš daleko. Pověstnou kapkou se stal rozhovor v předním španělském listu El Pais,  kde Mortier prý řekl, že odejde, když se mu jeho nástupce nebude líbit. Mortier se důrazně bránil: „Nemám nic proti španělskému kandidátovi, ale protestuji proti proceduře. Ve Španělsku je silná politická manipulace. To se nelíbilo ministru kultury, protože ve Španělsku teprve hledají, co skutečná demokracie představuje. Je to poprvé, že jsem byl na hodinu odvolán. Ministr je absolutní nula, domnívá se, že když pod něho pracovně spadám, že jsem jeho otrok. Tím jsem v těch třech létech v Madridu nikdy nebyl! Mému nástupci Joanu Mataboschemu chtěli přidělit hudebního ředitele Pedra Halfftera jen proto, že je synem skladatele Cristobala Halfftera. To jen ukazuje, jak to zde funguje.“

Mortier měl smlouvu do roku 2016 a chtěl již od příštího roku svého nástupce v roli asistenta připravit. Vytipoval si možné kandidáty na svou funkci: Viktor Schoner (Mnichov), Bernd Loebe (Frankfurt), Serge Dorny (Lyon), Alexander Neff (Toronto), John Berry (Londýn) a Pierre Audi (Amsterodam). Mortier míní, ministr mění -  bude to s platností ihned Španěl Joan Matabosch (dosud intendant opery v Barceloně). „Možná že na madridském ministerstvu doufají, že rychle umřu, avšak moje chuť k práci mě pomáhá zákeřnou nemoc překonat,“  dodává Gerard Mortier.

„Kauza Mortier v Madridu“  má další pokračování. Těsně před uzávěrkou bylo sděleno, že Gerard Mortier zůstane v Madridu jako umělecký poradce a plánované inscenace zůstanou na programu. Mortier tvrdí,  že „některé produkce režisérů, kteří chtějí pracovat jen se mnou, budou staženy“.  Týká se to Traviaty Boba Wilsona a Dona Carla  Petera Sellarse. Uvidíme.                 

Gerard Mortier se narodil v roce 1943 jako syn pekaře ve vlámském Gentu. Je doktorem práv a sdělovacích věd a v Gentu pracoval v hudebním Flanderském festivalu. Vždy prohlašoval, že na stejném místě by měl zůstat maximálně deset let, aby se nedostal do stereotypu. Této teorie se také vždy držel. Mortier je členem Akademie der Künste v Berlíně a čestným doktorem univerzit v Antverpách a Salcburku. Mluví plynule čtyřmi světovými jazyky, což mu ulehčuje působení v různých zemích. Za své umělecké zásluhy byl v Belgii povýšen do šlechtického stavu. Jeho operní dráha je výjimečná, styl se učil v 70. letech zejména v Německu, byl uměleckým šéfem oper v Düsseldorfu, Hamburku, Frankfurtu a Paříži. Velkou kariéru nastartoval v Bruselu, ostatně výčet oper a festivalů kde se stal ředitelem (intendantem) mluví sám za sebe: Královská opera v Bruselu (od 1981 do 1991). Zde se uvedl řadou Mozartových a Janáčkových oper a sem si přivedl dirigenta Sylvaina Cambrelinga a režiséry Karl-Ernst a Ursel Herrmannovi.  Salzburger Festspiele (1992-2001). V Salcburku převzal umělecké vedení po Herbertu von Karajanovi a dost podstatně změnil dramaturgii festivalu. Ruhr Triennale (2002-2004). Do tehdy nového odvážně pojatého hudebního projektu dostal mnoho mladých posluchačů. Opéra National de Paris (2004-2009). Vedení v prvním operním domě ve Francii převzal od Huguese Gala a ukončil odchodem do důchodu. New York City Opera. V Newyorské městské opeře měl být od 2009 do 2015. Měl velké plány jak tento dům zdemokratizovat. New York Times ho tehdy nazval klíčovou postavou a „jedním z nejpřednějších operních provokatérů“. Již v listopadu 2008 ale odstoupil, když byl drasticky snížen rozpočet opery (ze slíbených 60 milionů dolarů na 30 milionů). Pro porovnání, Metropolitan Opera tehdy měla rozpočet 260 milionů dolarů. Teatro Real Madrid (2010-2013). V královské opeře v Madridu měl zůstat do roku 2016. I sem si pozval velké umělecké osobnosti, na příklad předního rakouského filmového režiséra Michaela Hanekeho.
       

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.