úterý, 21. červenec 2015

Odkaz Václava Snítila

Napsal(a) 

Ve věku 87 let se uzavřel život houslisty Václava Snítila. Jeho pracovní, pedagogický a umělecký přínos české klasické hudební scéně a několika generacím milovníků hudby, při němž zprostředkovával a rozvíjel nejdůležitější domácí tradice, patří v celé druhé polovině 20. století v tuzemsku k zásadním.

Václav Snítil (1. 3. 1928 – 19. 7. 2015) byl nejen dlouholetým a skvělým komorním hráčem, ale současně také uznávaným sólistou. Stal se úspěšným a oblíbeným vysokoškolským pedagogem. Spolu s Josefem Sukem byl posledním žákem legendárního houslového virtuosa Jaroslava Kociana, a tak bylo logické, že rád působil po léta jako předseda poroty Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. „Že jsem se věnoval houslím jako svému povolání, zavinil Jaroslav Kocian. Nikdy jsem ale nezalitoval, že jsem se hudbě upsal. Kdybych se znovu narodil, zase bych nemohl dělat nic jiného než muziku,“ říkával.

Jako sekundista Vlachova kvarteta procestoval Václav Snítil v letech 1950 až 1975 celý svět. Působil také ve Smetanově triu a v souboru staré hudby Ars rediviva a nakonec vedl České noneto. V Praze na hudební fakultě AMU vychoval několik desítek houslistů, mezi nimi i Václava Hudečka, Bohuslava Matouška, Jaroslava Svěceného a Pavla Šporcla. Sám nikdy nebyl celebritou, světská sláva nebyla jeho cílem. Prožil nenápadný život zasvěcený hudbě, ale přece jen s pocitem, že jako sólista není plně využíván a doceňován. Preferováni byli jiní. Vždyť také s režimem spolupracoval jen v tom, že chtěl odvádět co nejlépe svou práci. Když mu přišel dopis ze Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, na který měl odpovědět obvyklými frázemi o tom, jakým způsobem rozpracuje závěry sjezdu, odpověděl tehdy jinak, než asi čekali - že se cítí být ve vrcholné umělecké formě a že by tedy především měl rád dostatek koncertních příležitostí. 

Snítil byl bezesporu vedle Josefa Suka nejvýraznějším českým houslistou 60. a 70. let. Faktem je, že se bohužel pořadatelé festivalu Pražské jaro, který byl tehdy chápán jako výstavní skříň českého interpretačního umění, dlouho báli svěřovat českým houslistům vyjma Suka hlavní houslové koncerty. Snítil nicméně v roce 1963 hrál Dvořákův koncert a v roce 1970 výborně provedl s Českou filharmonií a Zubinem Mehtou Beethovenův koncert. Beethovena si zopakoval znovu o osm let později. V 80. letech pak měl na Pražském jaru ještě recitál. Josef Suk, pravnuk Antonína Dvořáka, absolvoval během čtyř desítek let na festivalu vystoupení nespočet; měl v programu jakoby zvykové právo na recitál, bylo mu určeno spoluvytvářet charakter a identitu této mezinárodní přehlídky. Historie Pražských jar je asi nejmarkantnějším příkladem rozdílnosti pozic, jak se vyvinuly v druhé polovině 20. století v případě dvou bývalých spolužáků, dvou houslistů, kteří každý jiným způsobem zásadně ovlivnili české interpretační umění.

Se jménem Václava Snítila byla spjata vynikající interpretace houslových koncertů a komorních děl soudobých autorů - Bárty, Kalabise, Krejčího, Sommera, Srnky a dalších. Natočil však také s Janem Panenkou komplet Mozartových houslových sonát, uvedl v české premiéře Schumannův Houslový koncert, výrazně hrál Hartmannovu skladbu Concerto funebre, nahrál vynikajícím způsobem Sukovu Fantazii g moll pro housle a orchestr… a v neposlední řadě se věnoval drobným virtuózním skladbám Jana Kubelíka a Jaroslava Kociana. Václav Holzknecht před mnoha lety odhadl tehdy mladého houslistu už velice přesně: „Snítil dovede hrát skladby různého slohu s jistotou a nezmýlí se ani na nejnovějších věcech, které samy ještě hledají svůj výraz. Je to případ komorního virtuosa, který má řemeslo v malíčku, ale nezaměřuje se na běžné efekty, nýbrž ho zajímá umění.“

Ve Václavu Snítilovi, poctivém, náročném a pracovitém umělci, odešel jeden z posledních příslušníků generace nezasažené moderními komerčními tlaky, které jinak k naší době už patří s naprostou samozřejmostí; člověk nekompromisně opravdových názorů na umění, život a svět, opravdových a pevných lidských postojů, týkajících se práce i rodinného života - odpovědnosti interpreta vůči autorovi i publiku, stejně jako manželské věrnosti či vztahu k dětem.

„Housle umožňují vyjádřit i ten nejsubtilnější záchvěv duše. Zahrát na ně mi působí rozkoš. Skláním se před nimi s úctou. Vždy jsem věděl, že musím cvičit a pracovat, abych byl nástroje hoden,“ vyznával se Václav Snítil. Stal se však znalcem hudební tvorby v celé šíři, zdaleka ne jen houslové. Byl rovněž manželem, tatínkem a dědečkem. Hudebními profesionály jsou obě děti manželů Snítilových - dirigent Jan a klavíristka Helena Veisová. A staly se jimi i dvě z vnoučat, violoncellista Šimon Veis a violistka Barbora Hilpo.

Bohuslav Matoušek Bohuslav Matoušek

 Bohuslav Matoušek vzpomíná na profesora Snítila

Skoro se mi nechce uvěřit, že to již brzy bude padesát let, co jsem se poprvé setkal s panem profesorem Snítilem. Byl jsem tehdy studentem prvního ročníku HAMU v Praze ve třídě prof. Jaroslava Pekelského. Tehdy ještě docent Václav Snítil byl jeho asistentem. Laskavý a stále usměvavý pán mě již tehdy zaujal svojí úžasnou energií a optimismem.

Blíže jsme se poznali v době, kdy po odchodu prof. Pekelského do důchodu mě v posledním ročníku převzal pod svá ochranná křídla právě prof. Snítil. Každé setkání s ním byla pro mě velká událost, na hodiny jsem se vždy pečlivě připravoval, a tak kromě krásné atmosféry na hodině jsem často obdržel od pana profesora pochvalu, což pro mě byla odměna největší. Byl ke svým studentům přísný, ale také velmi spravedlivý.  Světový rozhled, který získal za svých mnoha koncertních cest přenášel  i na studenty, kterým svěřoval bez rozpaků ty největší  taje umění houslové hry.

Jeho uznání mě provázelo po celý můj hudební život. Ještě vloni, kdy jsem byl na stanici Vltava hostem pořadu Telefonotéka,  neváhal zavolat do živého vysílání, aby mi pochválil moji nahrávku Beethovenova houslového koncertu, kterou náhodou v předcházejících dnech v rozhlase slyšel.

Je mi líto, že již nebude příležitost se s ním znovu setkat, byl to krásný člověk s velkým srdcem a s krásnými vlastnostmi, které dnešní generaci často scházejí. Zůstane navždy v mém srdci.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.