středa, 20. říjen 2021

Odešla královna bel canta

Napsal(a) 

Edita Gruberová, foto Antoni Bofill Edita Gruberováfoto: Antoni Bofill

Z Curychu přišla nečekaná, smutná zpráva. Ve věku 74 let tam zemřela Edita Gruberová. Příčina smrti nebyla uvedena.

Po Joan Sutherlandové či Montserrat Caballé tak svět opery přišel o další legendu. Příběh Gruberové je příběhem o vzestupu ze vskutku skromných začátků do naprostých výšin, za nímž je velká houževnatost a pracovitost. O Gruberové se hovořilo jako o královně bel canta, ona sama se však nikdy nepokoušela napodobovat slavné předchůdkyně, a už vůbec ne Marii Callas. A možná právě proto se jí podařilo vybudovat si vlastní hlasové charisma.

Rodačka z Rači debutovala po studiu na konzervatoři roku 1968 v Bratislavě jako Rosina v Lazebníku sevillském. Pětiletý stipendijní pobyt v Sovětském svazu, který měla zahájit koncem srpna téhož roku, už ze známých důvodů nenastoupila, místo toho přijala angažmá v Banské Bystrici. To mimo jiné obnášelo i trmácení se po zájezdech a vystupování v kulturních domech či kinech bez vyhovujícího zázemí. Z dobových ohlasů, které cituje ve své knize životopisec Gruberové Niel Rishoi (roku 2005 vyšla ve slovenském překladu), lze vytušit, že talent a potenciál mladé pěvkyně už tehdy nezůstal bez povšimnutí.

S pomocí pracovnice Slovenské filharmonie se Editě podařilo předzpívat ve Vídeňské státní opeře, kde jí nabídli angažmá. Doma si tím ovšem „zavařila“, neboť se zahraniční, navíc západní institucí jednala na vlastní pěst, nepožádala o souhlas stát. Bylo jí jasné, že se musí rozhodnout – a rozhodla se pro Vídeň. V březnu 1971 přejela s matkou autobusem hranici jen s pár nejnutnějšími věcmi naposledy, navíc nedlouho před narozením své první dcery. O něco málo později ji do emigrace následoval i manžel.

Na galakoncertu u příležitosti 50. znovuotevření Vídeňské opery, 5. listopadu 2005, foto Axel Zeininger Na galakoncertu u příležitosti 50. znovuotevření Vídeňské opery, 5. listopadu 2005foto: Axel Zeininger

Začátky byly těžké, musela sama živit čtyřčlennou rodinu. Zpívala sice Královnu noci, Olympii, dokonce i Zerbinettu, ale celkově převažovaly menší role. O to víc sedávala v hledišti a učila se od kolegů. Zlom přišel s novou inscenací Straussovy Ariadny na Naxu v nastudování Karla Böhma, v níž byla do krkolomné úlohy Zerbinetty původně obsazena jiná zpěvačka. Gruberová si však vymohla předzpívání u slavného i obávaného dirigenta, jenž se se Straussem ještě znal a dokonce i přátelil. A Böhm se rozhodl pro Gruberovou.

Při premiéře v listopadu 1976 se konečně zrodila světová hvězda. O dva roky později zpívala svoji další velkou roli, Donizettiho Lucii z Lammermooru (jako Edgardo se ve své první vídeňské premiéře představil Peter Dvorský), následovalo množství závazků v Evropě i zámoří. Od roku 1986 měla Gruberová úzký profesní vztah s Curyšskou operou, a ve Švýcarsku se i usadila.

Dirigent Karl Böhm už nechtěl dělat Ariadnu s žádnou jinou představitelkou Zerbinetty. A tím nevědomky způsobil incident s úřady totalitního Československa, kde měla Vídeňská státní opera roku 1979 hostovat právě s Ariadnou. Pro komunisty byla ovšem Gruberová stále vlastizrádkyní. Nakonec však rakouská strana prosadila svou a Gruberová dostala vstupní vízum. V Praze se určitě moc dobře necítila, nicméně pamětníci na tuto událost, jež se odehrála v hluboké normalizaci, vzpomínají jako na jakýsi triumf vzdoru…

Jaký vlastně byl hlas Gruberové? Neměl kulatost a smyslnou plnost, zvláště zpočátku mohl působit až tvrdě, ostatně rané nahrávky naznačují, že hledat cestu od mechanicko-abstraktní virtuozity k vyjádření obsahu prostřednictvím virtuózních figur ji stálo nemalé úsilí. Nicméně na koloraturní sopranistku měl její hlas poměrně silný volumen, který postupně ještě nabýval na objemu. Jak v recenzi, dostupné v elektronickém archivu Metropolitní opery, konstatoval kritik po jejím vystoupení v roli Violety v Met roku 1989: „Dokáže zpívat velmi jemně, ale její hlas přesto zaplní hlediště a vznáší se nad ansámblem i orchestrem...“

Jako Zerbinetta ve vídeňské inscenaci Ariadny na Naxu, foto Axel Zeininger Jako Zerbinetta ve vídeňské inscenaci Ariadny na Naxufoto: Axel Zeininger

Gruberová uměla hlasem vykreslit bohaté dynamické nuance, její legato bylo dokonalé a do vyšší polohy včetně nejvyšších tónů byla schopna nenásilně vložit ohromnou zvukovou energii. Tím vším po svém ozvláštňovala italské bel canto, z něhož kromě Lucie zpívala ještě Aminu v Belliniho Náměsíčné či Julii v Kapuletech a Montecích, k nimž později přiřadila ještě „tudorovské královny“ od Donizettiho, to jest hlavní hrdinky z oper Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devereux. Zasloužila se i o uvedení některých méně známých belcantových oper jako třeba Beatrice di Tenda nebo La straniera. A o její uvážlivosti svědčí, že k interpretaci Belliniho Normy poprvé přistoupila až roku 2003, a to koncertně v Tokiu. Koncertním provedením oper od jisté doby dávala přednost, ostatně k režisérům bývala dost kritická, zvlášť pokud přicházeli s moderními, či spíše s módními aktualizacemi. Na jevišti naposled vystoupila roku 2019 v Mnichově jako Elisabetta v opeře Roberto Devereux, k plánovanému poloscénickému uvedení tohoto titulu v Košicích na podzim 2020 už nedošlo kvůli koronavirové pandemii.

Vývoj jejího hlasu i interpretace si může každý ověřit na množství nahrávek, vydaných ať už světovými nahrávacími společnostmi či labelem Nightingale, který založila s klavíristou Friedrichem Haiderem, jenž byl nějakou dobu i jejím životním partnerem. Soukromí si jinak střežila, své problémy nevynášela ven. Nicméně zářná kariéra měla i svou odvrácenou stranu. První manžel, Štefan Klimo, jenž se v emigraci nedokázal prosadit a trpěl depresemi, krátce po rozvodu roku 1983 spáchal sebevraždu. O rok později zemřela i matka Gruberové, bez jejíž pomoci s výchovou dětí by pěvkyně nemohla dělat světovou kariéru. Ponor do tvrdé práce na pěveckých partech byl nejspíš i svého druhu psychickou terapií…

Jako Anna Bolena v hamburské inscenaci s dirigentem Frankem Beermannem v roce 1999, foto Kay Nietfeld Jako Anna Bolena v hamburské inscenaci s dirigentem Frankem Beermannem v roce 1999foto: Kay Nietfeld

Autorka tohoto textu Gruberovou poprvé naživo uslyšela až po sametové revoluci, na jejím písňovém recitálu v září 1991 v Národním divadle. Byl to zážitek, ale ještě větší následoval v září 1997 v Bratislavě, kde na koncertě Gruberová excelovala ve svých parádních operních kouscích. Její dechová technika, kdy tóny doslova pluly prostorem jako na létajícím koberci, byla každopádně ohromující. A navíc tu byl i její komediální talent, který mohla uplatnit třeba v árii Cunigundy z Bernsteinova Candida. Do Česka se pak ještě příležitostně vracela, hlavně na Pražské jaro, a to v letech 2006 a 2008 a 2012. Naposledy tu zpívala roku 2016 v rámci sezony Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK při příležitosti předsednictví Slovenska v Radě Evropské unie. Přiznávám, že zvláště při koncertě roku 2012 jsem si kladla otázku, zda přece jen velká diva nepropásla tu správnou chvíli, kdy mohla odejít na absolutním vrcholu… Ale o čtyři roky později mne Gruberová přesvědčila, že legendy prostě někdy mají vlastní kritéria, před nimiž nezbývá než se sklonit – zvlášť když tentokrát zpívala pouze italské bel canto, na němž mohla demonstrovat, co dokáže skálopevná technika a celoživotní pracovní disciplína.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.