středa, 7. březen 2018

O režisérské sezoně v Brně a proč se těšit na Lidský hlas

Napsal(a) 

David Radok, foto Jiří Sláma David Radokfoto: Jiří Sláma

Nástup tandemu IvanovićHeřman do vedení brněnské opery na začátku roku 2015 přinesl na první pohled především dramaturgické změny. Pozornost se přesunula na méně známá díla zavedených skladatelů a větší péči se dostalo i hudbě posledních let a desetiletí. Zdá se ale, že sezona 2018/2019 se odehraje spíš ve znamení silných režisérských vizí než dramaturgicky odvážných kroků.

Nd Brno včera na tiskové konferenci ohlásilo čtyři premiérové tituly, mezi nimiž poprvé po třech letech chybí vyloženě soudobá opera, kterou Brno úspěšně uvádělo v každé sezoně (Adés: Powder Her Face, Saariaho: L'amour de loin, Nejtek: Pravidla slušného chování v moderní společnosti). „Nejčerstvějšími“ kusy tak budou dvě díla 20. století, které v rámci jednoho večera propojí jméno režiséra Davida Radoka. Hudba Francise Poulenka na českých pódiích nezní příliš často, v posledních dvou desetiletích to byly například Dialogy Karmelitek v Opavě nebo Olomouci a dvě krátké opery –  Prsy Tiresiovy a Lidský hlas – uvedla pražská Státní opera před jedenácti lety. Poslední jmenované dílko, čtyřicetiminutovou jednoaktovku pro soprán zkomponovanou v roce 1958 podle hry Jeana Cocteaua, si vybral Radok pro příští brněnskou sezonu. „Přivádí vás k šílenství vypadávající telefonní spojení? Představte si, že se to děje během hovoru s milencem, který se s vámi rozešel. Absurdní až surrealistická situace, kdy zoufalá ženy přemýšlí nad sebevraždou a zároveň je hovor neustále přerušován, tvoří obsah monodramatu Francise Poulenca Lidský hlas,“ jak uvádí ND Brno v tiskové zprávě. Nejde tady ale jen o třičtvrtěhodinový hysterický výkřik zhrzené ženy v atraktivním hávu Poulenkovy hudby. Na Lidský hlas můžeme nahlížet jako na psychologickou studii o strachu z odmítnutí a ztráty nebo o závislosti na druhé osobě. Koncentrace veškerého dramatického potenciálu do jediné vokální linky s sebou samozřejmě nese velké nároky na hlavní představitelku a musím říct, že mě jméno brněnské představitelky Poulenkovy „telefonistky“ ohromně potěšilo. Někteří z vás možná znají výbornou švédskou koloraturní sopranistku Kerstin Avemo, která sbírá na mezinárodní scéně úspěchy nejen díky tomu, co předvádí s hlasem, ale podle mého především díky svému absolutnímu herectví. Pro Poulenkovo monodrama skvělá volba. Lidský hlas doplní Martinů Tři fragmenty z Juliette, opět s Avemo v hlavní roli. Troufám si říct, že jméno Davida Radoka (spolu s Marko Ivanovićem u dirigentského pultu) je zárukou mimořádné inscenace. Poznamenejte si datum 14. června 2019.

Kerstin Avemo, foto Peter Knutson Kerstin Avemofoto: Peter Knutson

Stejně jako pražská opera, i ta brněnská se rozhodla příští sezonu zahájit Smetanovou Libuší (7. 9. 2018). Sto let od založení Československa tak fanoušci opery můžou oslavit porovnáváním dvou inscenací: pražské dvojici Jan Burian – Jaroslav Kyzlink budou konkurovat brněnští Jiří Heřman – Robert Kružík. Pojem „konkurovat“ používám samozřejmě s nadsázkou, o soupeření tu nejde, ale bude určitě zajímavé na tomtéž díle sledovat, jak moc jsou první dvě české scény invenční, nezatížené minulými výklady, odvážné v nakládání s jedním ze základních kamenů české hudby a jaké mají pěvecké zázemí. Jiří Heřman velké rituální divadlo režírovat umí, i Libuše tedy vzbuzuje pozitivní zvědavost, ale stejně jako v případě další premiéry, a sice Janáčkových Příhod lišky Bystroušky (17. 11. 2018) bude Heřman spolupracovat se svými osvědčenými kolegy výtvarníky (Tomáš Rusín, Zuzana Rusínová-Štefunková, Dragan Stojčevski, Alexandra Grusková). Dlouhodobé fungující spolupráce česká opera rozhodně potřebuje, ale stejně tak by jí možná někdy neuškodil moment překvapení a vystoupení ze zajetých kolejí. Ale nepředbíhejme. Třeba je moje idea o očekávatelných rysech těchto dvou inscenací naprosto mylná.

Po úspěšné premiéře Pikové dámy má ředitel brněnského ND Martin Glaser určitě dobrou motivaci k práci na své další operní inscenaci, kterou bude Verdiho Don Carlos (2. 2. 2019), dílo „které je nejen výjimečným intimním dramatem zakázané lásky uprostřed politických intrik, ale dílem s je­dinečnými sborovými scénami, napsanými právě pro náš vynikající sbor," jak se píše v tiskové zprávě. Brněnský sbor skutečně dlouhodobě podává skvělé výkony, už jen kvůli němu stojí za to si na Dona Carlose počkat. Tedy na viděnou v Brně!

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.