pátek, 7. srpen 2020

Novák nejen o Kunderovi

Napsal(a) 

„Neviděl jsem už sedm let Pavla Haase / a taktak že si ho dovedu představit / stojícího kdesi mezi dveřmi a klavírem v jeho pokoji Ale země se dme / a je slyšet zvuk podobný ustavičným nohám.“

Devítisetstránková biografie Milana Kundery, kterou napsal Jan Novák a která si vykoledovala dotisk ještě před oficiálním vydáním, budí už nějaký ten pátek prudké vášně a diskuse – ale častokrát taky záslužně připomíná. V citovaném úryvku jednak skladatele Pavla Haase, zavražděného ve čtyřiačtyřicátém roce v Osvětimi, jednak Kunderu-básníka. A jakého básníka: lyrika pod vlivem prvorepublikové avantgardy, jazykově kreativního (post)surrealistu, jemuž do veršů spontánně proniká existenciální civilismus, úzkosti všedního (po)válečného dne. Trochu v rytmu Skupiny Ra. „Podivuhodným kouzelníkem“ veršovaného stalinismu, který má na drzém čele vyražené heslo „Nezradí nikdy komunisté“, se stal Kundera až později, sbírkami Člověk zahrada širá (1953), a hlavně opakovaně vydávaným Posledním májem (1955), kde hraje hlavní roli Julius Fučík.

Úvodem citovaná báseň Za skladatelem Pavlem Haasem vyšla v pátém čísle mladoboleslavského časopisu Mladé archy, ročník třetí, rok 1947. Byla to Kunderova třetí otištěná básnička. K publikaci mu pomohl starší a zkušenější bratranec Ludvík (1920–2010), který byl jedním z těch, kdo drželi surrealismus při životě během druhé světové války – právě pod praporem zmíněné Skupiny Ra. V textu pak Milan Kundera zpřítomňuje svého mrtvého učitele; Haas mu před válkou dával lekce hudební skladby. A byly to zřejmě intenzivní a podnětné lekce, protože rezonují celým dílem slavného spisovatele: nejen jeho mladickou poezií, ale taky jeho publicistikou, esejistikou, romány. Haas se natrvalo zařadil do Kunderova soukromého panteonu, stal se pro něj mýtem. V šestapadesátém roce si Kundera dokonce vzal za ženu Haasovu dceru Olgu (a do dvou let se s ní rozvedl).


„Stěhovali ho tehdy z bytu do bytu a já za ním chodil s notovým sešitem i do toho posledního podnájmu, kde už bydlil v jedné místnosti s několika jinými Židy. Odtud ho odvlekli do Terezína, odkud se nevrátil.“


Pavel Haas byl žákem Leoše Janáčka. Toho favorizoval a dlouhodobě propagoval Kunderův otec, křestním jménem taky Ludvík, teoretik i praktik vážné hudby. A propagoval nejen Janáčka, po druhé válce vracel systematicky na pódia právě Haase. A syn mu sekundoval slovem; třeba v časopise Kultura v jednašedesátém roce uvedl, že Haas „ve svém díle spojil vášnivost i moravské intonace svého učitele s chytrým vtipem a rafinovaností západoevropské hudby poznamenané jazzem“. O pár let později v rozhovoru s A. J. Liehmem pak přidal osobnější vzpomínku: „Bylo mi tehdy deset jedenáct, byla to spíš hra než studium […]. Stěhovali ho tehdy z bytu do bytu a já za ním chodil s notovým sešitem i do toho posledního podnájmu, kde už bydlil v jedné místnosti s několika jinými Židy. Odtud ho odvlekli do Terezína, odkud se nevrátil.“

Chválou na Haase nešetří ani autor Kunderovy monografie. Novák věnuje skladateli dynamický osmistránkový portrét, hutný medailon reportážního rázu, který otvírá větou: „Nevím o nadanější rodině, než byli Haasovi.“ Následuje připomínka Pavlova mladšího bratra Huga, úspěšného herce, později hollywoodského režiséra a producenta – a pak rychle zpátky k hlavnímu hrdinovi: „Bezhlavě se zamiloval do vdané lékařky, která se starala o jeho umírající maminku. Soňa Jakobsonová také pocházela z Ruska a přišla do Československa se svým manželem, slavným jazykovědcem Romanem Jakobsonem, s nímž tou dobou žila již deset let. Děti neměli. Tři roky po seznámení s Pavlem Haasem se v roce 1935 Soňa se zakladatelem strukturalismu rozvedla a vzala si za druhého muže hudebního skladatele. Koncem roku 1937 se jim narodila dcera Olga.“


„Čeká ho tvrdá práce, chvíli potrvá, než se mu podaří vrátit se k hudbě.“


Další roky se míhají rychle jako stěrače v prudkém dešti: Haasův úprk před Němci z Brna do Prahy, z Prahy do Brna, zoufalá sháňka po vízech: Írán, Rusko, Británie, Amerika – nic. Pak formální rozvod se ženou, árijkou, aby ochránil dvě malé děti. Pak předvolání do transportu: „Jede do Terezína, jede tam budovat lágr, je mezi prvními členy Aufbaukommanda, čeká ho tvrdá práce, chvíli potrvá, než se mu podaří vrátit se k hudbě.“ Po čase už ale skládá jako o život; některé skladby se dochovaly, jiné nikoli: „Jedna z uvedených skladeb, která se nezachovala, je Haasovo Requiem. Napsal ho pro svého tatínka. Pan Haas přijel do Terezína s transportem v březnu roku 1942 a v květnu 1944 tam zemřel.“ Po necelém půlroce čeká syna poslední cesta: „Pavel Haas je v Osvětimi zavražděn v den svého příjezdu, 17. října 1944. Je mu pětačtyřicet let.“

I pro taková portrétní intermezza stojí za to Novákovu biografii Milana Kundery číst.

Radim Kopáč

Literární a výtvarný kritik, publicista, editor, nakladatelský a časopisecký redaktor. Absolvoval bakalářský cyklus žurnalistika na Fakultě sociálních věd UK a magisterský cyklus mediální komunikace tamtéž. Od roku 2010 je zaměstnancem Oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. V roce 1999 spoluzaložil kulturně-společenský měsíčník na internetu Dobrá adresa, jehož byl v roce 2000 šéfredaktorem. Byl redaktorem časopisu Psí víno, kulturního magazínu Uni, literárním redaktorem kulturní redakce Českého rozhlasu Vltava a také šéfredaktorem literárního čtvrtletníku Intelektuál. Je autorem řady doslovů a předmluv, zejména k titulům ze současné české literatury. Uspořádal výbory nebo soubory děl E. Bondyho, E. Brikciuse, A. Klimenta, J. A. Pitínského nebo J. Suka. Z angličtiny přeložil knihy Sex. Jak na to a 101 hororů, které musíte vidět, než zemřete.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.