středa, 7. červen 2017

Nespoutaný zvuk: nekonečné hledání příznivců klasické hudby v experimentu londýnského Barbican Centre

Napsal(a) 

Anna Meredith: The Hum, foto Mark Allan/Barbican Anna Meredith: The Humfoto: Mark Allan/Barbican

Mimořádně promyšlený a elegantní recept na věčný problém, jak přiblížit klasickou hudbu novému publiku, nabídnul druhý ročník festivalu Sound Unbound, který se konal v londýnském Barbicanu. Více než 440 interpretů se představilo během 60 koncertů v prostorách tohoto brutalistního komplexu ze sedmdesátých let, který kromě koncertního sálu čítá dvě divadla, multikino, výstavní síň, středověkou kapli, botanickou zahradu, Guildhall School of Music and Drama a několik set bytových jednotek.

Cílem víkendového maratonu bylo oprostit hudební zážitky od nepsaných pravidel. „Velmi nám záleží na tom, aby tento festival byl opravdu pro všechny,“ vysvětluje hlavní hudební dramaturg Barbicanu, Huw Humphreys.

Různí lidé chtějí prožít hudbu různými způsoby a nechtějí se zabývat tradicemi a omezeními.“ Bylo tedy dovoleno brát si do sálu nápoje, pořizovat fotografie a sdílet je na sociálních sítích, odcházet ze sálu kdykoliv v průběhu koncertu – to vše ve snaze zpřístupnit prvotřídní hudební zážitek i těm, kterým není jasné, kdy se zrovna hodí zatleskat.

Barbican Centre, foto Mark Allan/Barbican Barbican Centrefoto: Mark Allan/Barbican

„Téměř polovina návštěvníků prvního ročníku festivalu nikdy předtím nebyla v prostorách centra Barbican. A více než sedmdesát procent z nich ještě nikdy předtím nebylo na koncertu klasické hudby,” dodává Humphreys. Statistiky o tom, zdali se noví „konvertité” na koncerty vracejí, zatím nejsou k dispozici, zaplněné sály Barbicanu však hovoří nadějně. Byla by ale chyba čekat, že hudební dramaturgie celého víkendu se přizpůsobí „masám“. V jistém ohledu byla sice přístupná a lehce prvoplánová (Rhapsody in Blue, Eine kleine Nachtmusik), každý koncert ale nabídl hudební zážitek té nejvyšší umělecké kvality propojený s prvky filmu, architektury, designu nebo vzdělávání.

Už samotný koncept připomínal spíše festivalové formáty: program probíhal souběžně v několika sálech, a bylo čistě na návštěvníkovi si vytvořit vlastní festival sám sobě na míru. Nechyběla filmová hudba Johna Williamse v podání London Symphony Orchestra, Stravinského Pták ohnivák doplněný živým VJingem pod taktovkou Bena Gernona v čele BBC Symphony Orchestra nebo Handelova Vodní hudba - napsaná přímo pro Londýn - v mistrné interpretaci Academy of Ancient Music. Nápadné byly přesahy do jazzu (Alison Balsom nebo Gershwinova Rhapsody in Blue), elektroniky (Chilly Gonzales nebo Gabriel Prokofiev a jeho Nonclassical), nechybělo ani zapojení mladých interpretů: studenti z Guildhall School ukázali publiku jak zahrát Haydnovu Toy Symphony na umělé hračky pro děti, mezinárodní pop-up orchestr Street Orchestra of London zase „cestoval“ po celém objektu a kolemjdoucí překvapoval Dvořákovou Devátou či předehrou z Candide. Skvostný, i když trochu předvídatelný recitál nabídl Iestyn Davies a loutnista Thomas Dunford v přeplněné kapli St Giles-without-Cripplegate – jedné z mála zachovaných staveb z doby před velkým požárem z roku 1666. Pásmo písní Johna Dowlanda uzavřeli plynulým přechodem na Tears in Heaven – snad narážka na nedávnou recenzi BBC Music Magazine, v níž mladého amerického loutnistu nazvali Ericem Claptonem staré hudby. Loňský vítěz BBC Young Musician of the Year, osmnáctiletý Sheku Kanneh-Mason se představil spolu s bratrem Braimanem a sestrou Isatou v zádumčivém programu autorů Rachmaninova, Šostakoviče a Mendelssohna a opět připomněli, jak důležitá je sociální diverzita v klasické hudbě i mimo ní.

Huw Humphreys, foto Mark Allan/Barbican Huw Humphreysfoto: Mark Allan/Barbican

Pro publikum, které nemá pravidelný přístup ke klasické hudbě, se může velká část rituálů zdát jaksi předepsaná. Všechno je zde dané: v kolik hodin koncert začíná, v kolik končí, jak dlouhá je přestávka, pokud chcete, můžete si spočítat i to, kolik not celkem orchestr za večer zahraje. Jenomže hudba je dnes dostupná především z internetu, takže když už lidé na koncerty přijdou, chtějí především zažít něco neobyčejného, překvapení – snad i šok, “ míní Humphreys.

A neotřelými koncepty Sound Unbound opravdu nešetřil. Vybrané scény z Carmen představil projekt Silent Opera, při kterém účastníci sledovali divoký souboj Carmen a Josého přímo v obřím botanickém skleníku, zatímco jim jednotlivé arie zněly do sluchátek. Norská houslistka Mari Samuelsen přinesla ponurou nordickou hudbu Oláfúra Arnaldse či Fratres Ärvo Pärta. Jednoduchá, ale o to efektnější byla zvuková instalace The Hum britské skladatelky Anny Meredith, která ukázala, jak se prostorem přenáší zvuk skrze tucet svítivě žlutých halogenových trubek z plastu. Australan Liam Byrne představil široký repertoár pro violu da gamba - nástroj, který dnes zažívá velkou renesanci – od skladeb prominentních autorů jako Marin Marais či Monsieur de Sainte-Colombe po současná díla – například Drones and Viola, ve které Nico Muhly mísí violu da gamba s noisovou estetikou. Naprosto hypnoticky pak působila téměř hodinová skladba „Timber“ spoluzakladatele seskupení Bang on a Can Michaela Gordona, ve které se studenti Guildhall School of Music and Drama téměř na hodinu ponořili do polyrytmické estetiky hrou na dřevěná prkna. Koncert, který v přímém přenosu streamoval Boiler Room, platforma zaměřená převážně na elektronickou hudbu, se snad i díky úchvatnému interiéru plném několikametrových banánovníků a palem rychle stal virálním hitem na sociálních sítích.

 

Ukazuje se, že k tomu, aby na klasiku mířily davy nových posluchačů, nestačí statistikami zaručený repertoár ani kreativní marketingové kampaně (i když Barbican se dlouhodobě pyšní jednou z nejlepších komunikačních strategií v oboru). Především je zapotřebí kvalitní dramaturgie založená na vysoké umělecké kvalitě, odhodlání zapojit ostatní umělecké disciplíny a celkové otevřenosti s cílem včlenit do projektu co největší část hudební komunity. „Sound Unbound by nemohl existovat bez našich partnerů, a speciálně bez London Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Academy of Ancient Music a Britten Sinfonia. Je to hlavně o spolupráci ve snaze poskytnout co nejkvalitnější zážitek publiku bez ohledu na komerční strategie. Když se všichni spojí v jeden hlavní cíl, vždycky se podaří dosáhnout lepších výsledků.“ Že by inspirace pro místní poměry?

Alexandra Střelcová

Po studiích managementu kultury na londýnské Goldsmiths College pracovala v agentuře Askonas Holt, podílela se na PR a komunikaci projektu El Sistema Greece, spolupracovala mj. také s Institutem Bohuslava Martinů, souborem Collegium Marianum nebo Českým centrem v Londýně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.