středa, 20. listopad 2019

Nesmrtelná Minghellova Butterfly z Metropolitní opery

Napsal(a) 

, foto Metropolitan Opera foto: Metropolitan Opera
Aerofilms pokračují v přímých přenosech z Metropolitní opery do kin. Tentokrát jsme viděli inscenaci Pucciniho opery Madame Butterfly, kterou vytvořil se svými spolupracovníky na podzim roku 2005 pro English National Opera v Londýně jako svůj operní debut anglický filmový režisér Anthony Minghella. V následujícím roce získala inscenace Olivierovu cenu za nejlepší novou operní inscenaci (Best New Opera Production). Pro filmové diváky připomeňme, že tento režisér získal v roce 1997 Oscara za režii Anglického pacienta. 

Minghella ovšem natočil daleko více filmů a některé z nich známe i u nás - například Talentovaného pana Ripleyho nebo Návrat do Cold Mountain. Do Pucciniho Butterfly se vžil až neuvěřitelně. Možná, že si ji přizpůsobil vlastnímu filmařskému vidění, když se scénografem Michaelem Levinem vybudovali širokou a nepříliš hlubokou, temnou scénografii, na níž se neslyšně a jako by bez pomoci pohybovalo asi deset plošných bělavých paravánů. Jejich účelem bylo průběžně proměňovat půdorys inscenace. Minghellovou stálou spolupracovnicí je také jeho manželka, choreografka Carolyn Choa (narozená v Hong Kongu), jež se podílela i na Madame Butterly. V kostýmech čteme rukopis newyorského návrháře Hana Fenga

Geniálním režijním nápadem je propojení filmařského inscenačního stylu s tradičním japonským divadlem bunraku. Hned při předehře klečí dva „neviditelní“ herci po stranách jeviště před oponou, kterou pomocí zavěšených ozdobných šňůr jako by zvednou. Jsou důležitou složkou inscenace, pomáhají postavám a mají i svou specifickou choreografii. Oblečeni do typických černých úborů s čepičkami opatřenými průhlednými černými závoji, které kryjí obličej, splývají téměř s okolím. Scénografie zkracuje hloubku jeviště skrytým širokým nástupním schodištěm, po němž stoupají směrem k divákům všechny jednající postavy. Nad jevištěm je zavěšeno velké zrcadlo, které odráží dění na scéně. Obdélníková hrací plocha i zadní prospekt připomínají filmové plátno.

 

Jako první přichází středem jeviště tančící japonská dívka (alter ego Čo-Čo-San). Její postava má v pase připevněno několik dlouhatánských červených šál, jejichž pohyb usměrňují „herci“ bunraku. Vrcholem jejich práce je příchod jimi ovládané loutky zhruba tříletého syna Čo-Čo-San v životní velikosti (loutku vedou, jak je zvykem, tři vodiči - členové Blind Summit Theatre z Londýna). Její pohyb a výraz je neuvěřitelně působivý. Režisér tím zároveň podtrhl myšlenku, že bezbranný chlapeček je pouhou loutkou v rukou svých rodičů.

, foto Metropolitan Opera foto: Metropolitan Opera

Prostá i rafinovaná Minghellova inscenace je dokonalým uměleckým dílem, které do detailu souzní s Pucciniho operou. Nutno dodat, že ten, kdo obnovil inscenaci, pracoval zcela v intencích velkého režiséra a odvedl vynikající práci. Anthony Minghella zemřel 18. března 2008 v pouhých čtyřiapadesáti letech. Madame Butterfly v této podobě byla věnována jemu, a také tenoristovi Marcelovi Giordanimu, který zpíval Pinkertona a zemřel před měsícem jako šestapadesátiletý. Jeho roli převzal italský tenorista Andrea Care, jenž stál na jevišti Met poprvé. Jeho výkon byl obdivuhodný a jistě během repríz roli ještě dále herecky zdokonalí. Čínská zpěvačka Hui He je přesvědčivou představitelkou Čo-Čo-San, pro niž má bezproblémový zpěvní projev i stejně kvalitní pohybově-herecký výraz. Konzula Sharplesse ztvárnil brazilský barytonista Paulo Szot  – mimochodem před lety obdivovaný muzikálový herec, který roku 2008 získal několik významných ocenění. Byl neobyčejně sympatickou, herecky a mimicky srozumitelnou postavou, u níž bylo jasně čitelné, že jeho náklonnost patří Čo-Čo-San a ne bezohlednému Pinkertonovi. Kdo mne však okouzlil nejvíce, byla Elisabeth DeShong jako Suzuki s nádherným jednolitým altem temné barvy. Oddaná, hluboce nešťastná přítelkyně Čo-Čo-San, jejíž svět se díky tragickému vývoji událostí nezadržitelně rozpadá.

Výborný orchestr Met řídil Pier Giorgio Morandi, ještě před deseti lety sólový hobojista orchestru milánské La Scaly. Jeho Butterfly byla plná muzikálních jemností i dramatických protikladů. Naplnil ji emocemi a zároveň ji dokázal stupňovat v souladu s děním na jevišti. Celkový dojem z inscenace byl ohromující. Když vezme operní dílo do svých rukou geniální režisér, který má spoustu stylotvorné invence a dokáže si vybrat  spolupracovníky k obrazu svému, pak se výsledek zcela jistě dostaví. Madame Butterfly je koprodukovaná Metropolitní operou, Anglickou národní operou a Litevskou národní operou a její život zdaleka nekončí. Už v příštím roce ji znovu nastuduje Anglická národní opera. Pucciniho Butterfly se za režijního vedení Anthonyho Minghelly dočkala kongeniální interpretace, která opravdu nestárne.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.