neděle, 3. září 2017

Nejmladší finalistka vyhrála Cestiho soutěž

Napsal(a) 

Emily D’Angelo, foto FB Emily D’Angelo Emily D’Angelofoto: FB Emily D’Angelo

Osmou Cesti Competition pro interprety barokních oper v rakouském Innsbrucku vyhrála teprve 22letá Kanaďanka Emily D’Angelo, druhou cenu získala Francouzka Eleonore Pancrazi a třetí se umístila Italka Giulia Bolcato. Publikum bylo tentokrát zajedno s porotou a dalo svou cenu vítězné Kanaďance.

To nejdůležitější bylo napsáno a krátká zpráva by se mohla uzavřít. Jenže pro budoucí pěvecké interprety staré hudby znamená soutěž v sále místní konzervatoře mnohem víc. Soutěž, pojmenovaná po italském skladateli Pietru Antoniovi Cestim, který kdysi v tyrolském hlavním městě žil a pracoval, je jedna z mála, pořádaná každoročně. A umělecký ředitel festivalu Alessandro De Marchi se v roce 2010 trefil do černého, když přišel s myšlenkou uspořádat v rámci festivalu pěveckou soutěž. O konkurz je velký zájem, v prvním ročníku soutěžilo 57 uchazečů, tento rok bylo do tříkolové soutěže přihlášeno více než 170 mladých adeptů z 39 zemí a jejich počet každým rokem stoupá. Není se čemu divit, soutěž jim může otevřít dveře operních domů, v devítičlenné mezinárodní porotě byli zejména operní ředitelé, intendanti festivalů a vedoucí koncertních agentur. Někteří vítězové předešlých ročníků, jako Emöke Baráth nebo Rupert Charlesworth, si již vybudovali slušnou kariéru.

Dvanáct finalistů si muselo vybrat fragment z opery Apollo e Dafne Francesca Cavalliho e dále si mohli zvolit árii nebo scénu z oper Händela, Hasse, Porpory, Vinciho, Vivaldiho a Monteverdiho. Asi nikoho nepřekvapí, že dvě třetiny finalistů si zvolili árii z Händelových oper. Doprovázel je barokní orchestr Academia della Chimera pod vedením Massimiliana Toniho. Přestože orchestr spolu hraje teprve druhý rok, byl jeho výkon na profesionální úrovni a bude muset být zařazen do skupiny předních evropských barokních orchestrů.

Do finále postoupili čtyři uchazeči z Itálie a po jednom z Německa, Kanady, Belgie, Švýcarska, Francie, Finska, Polska a Portugalska, čtyři muži a osm žen. Jediná česká účastnice se do posledního kola neprobojovala. Potvrdil se i trend posledních let, převaha sopránů je stále citelná a svoje stálé zastoupení si vydobyli kontratenoři, tentokrát vybrala porota dva do finále a oba výborní, ale přihlášených bylo osmnáct. Úzkým profilem jsou nadále tenorové, kontraalty a částečně i basisté. Všeobecná úroveň prakticky všech finalistů byla opravdu vysoká.

Vítězná kanadská mezzosopranistka italského původu Emily D’Angelo debutovala v Evropě teprve minulou sezónu, ale zvítězila již v několika menších soutěžích a je o ní zájem v Metropolital Opeře. Angela je opravdový talent, technicky, hudebně a na svůj věk i fyzicky je vyspělá se skvělou dramatickou vybaveností. Francouzská mezzosopranistka Eleonore Pancrazi se narodila na Korsice, studovala v Paříži a má už jisté zkušenosti s francouzskými operami. Ve finále na sebe upozornila báječnými recitativy Cleofidy Johanna Adolpha Hasse.

Konečně třetí, italská sopranistka Giulia Bolcato, byla trochu překvapením, ani ne tak výkonem jako (nad)hodnocením jury. Naopak se zdálo, že porota zapomněla na mužské finalisty, v každém případě na italského kontratenora Riccarda Angela Strana s nádherně znělým hlasem a hereckým talentem. Strano může být angažován ihned a kdekoliv.

Většinu finalistů a stejný orchestr si s trochou strpení můžeme poslechnout znovu, příští rok programuje innsbrucký festival operu Gli Amori d’Apollo e di Dafne Francesca Cavalliho.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.