středa, 29. červenec 2015

Neindisponovaně indisponovaný Pavel Černoch a velká Velká

Napsal(a) 

Pavel Černoch Pavel Černoch

Od internetu se očekává, že bude strašně aktuální a strašně kontaktní. První nebylo možné kvůli mojí dovolené splnit, na druhé jsem poněkud alergický. Nuže píši s delším časovým odstupem o dvou diametrálně odlišných akcích.

16. července jsem navštívil hudební salon ve Ville Pellé v Praze-Dejvicích. Generál Maurice Pellé, který dokonce po 1. světové válce velel československému Hlavnímu štábu branné moci a po němž je vila pojmenována, by měl z přívalu decibelů v malém, přeplněném sálku radost. Tentokrát pořadatel (Prague Music Performance) zvolil místo decentní komorní hudby operní recitál, a to nevšední úrovně. Hlavní osobností byl totiž tenorista Pavel Černoch, jenž dostává ve světě stále exkluzivnější nabídky (Opera de Paris, Opernhaus Stuttgart, Glyndebourne Festival, Bayerische Staatsoper München…). Jeho účast byla sice ohrožena po příletu indispozicí, ale nakonec nenechal pořadatele v úzkých - zpíval a zpíval skvěle. Indispozice a únava byly nakonec slyšet jen málo, nejvíce v opatrnějších pianech a mezza voce. Nicméně během koncertu se prozpíval k mimořádnému výkonu. Nejdříve nasadil vysokou laťku Donem José z Carmen, potom se posunul o stupeň výš v árii z Verdiho Simona Boccanegry, nejdřív dramatické, posléze nádherně ariózní, posluchačskou korunou pak byl výstup Prince z Rusalky. Vrcholem celého koncertu však byl Verdi!

Luca Marcossi, Pavel Černoch, Andris Ludvigs, Andrei Mikulchyk Luca Marcossi, Pavel Černoch, Andris Ludvigs, Andrei Mikulchyk
Připraveným záskokem za pana Černocha měl být Lotyš Andris Ludvigs, majitel tmavšího, dramatičtějšího, kovovějšího tenoru. Nakonec se přece jen salonu Villy Pellé představil a pozoruhodně dobře zazpíval Cavaradossiho árii E lucevan le stelle z Pucciniho Tosky. Bude zajímavé sledovat jeho mezinárodní kariéru. (Kupodivu nezpíval tak čistě a kantabilně jako jeho český kolega.)

(Bas)barytonista Andrei Mikulchyk bohužel vysoké laťky svých kolegů nedosáhl. Pěkně zazpíval Verdiho píseň Non t´accostare all´urna, Leporellova árie Madamina z Dona Giovanniho však měla daleko do světové třídy. Měl jsem silný pocit, že zatím nepronikl do tajemství interpretace Mozartovy hudby.

Klavírista Luca Marcossi doprovázel coby zkušený operní praktik velmi dobře, jakmile se však pustil do sól, projevily se jeho limity. Variace z Bizetovy Carmen nebo improvizace na árii z Dvořákovy Rusalky nelze hrát kapelnicky. Částečně jej omlouvá kvalita klavíru, ale v minulosti například  Jan Bartoš dokázal dostat z tohoto nástroje i to, co v něm zdánlivě nebylo… Večer měl velmi příjemnou atmosféru a když se v závěrečné italské canzonettě spojily hlasy všech čtyř pěvců, přehlušili vše kolem. Byl to sice program pro posluchače atraktivní, ale musím dodat, že do tohoto prostoru nevhodný! Pavla Černocha bych raději slyšel ve Ville Pellé, prostoru se zajímavým geniem loci, v recitálu písňovém a s kvalitním  klavírním partnerem, kterých není v Čechách málo.

17. července jsem už byl o několik set kilometrů východněji na moravském Slovácku. Ve Velké nad Veličkou se konaly Horňácké slavnosti. Jestliže páteční večerní program Byli hudci, byli…, se vzpomínkami na horňácké cigánské muzikanty byl ovlivněn přívalem deště, sobotní pořad Była vojna turecká aneb vojny v písních vyzpívané, jenž připomněl nájezdy nejen Turků, ale i Kuruců, Hunů a nelehký život v rakouskouherské monarchii, od 17. do 20. století, měl přízeň nebes a skvělou úroveň. Na rozdíl od čapkovského dortu ve Strážnici to byl kompaktní, více než dvouhodinový prokomponovaný program věnovaný  hudebnímu a zvykovému genofondu horňáckého regionu. Opět musím dodat – za špičkový koncert České filharmonie zaplatíte 1000 korun, za operní recitál „hvězdy“ 4000 korun, za elitu horňácké kultury  s charismatickými moravskými osobnostmi (Martin Hrbáč, Martin Prachař, Miroslav Kolacia, Petr Mička, Petr Pavlinec a další) 150 korun. Muzicírování po skončení oficiálního programu  trvalo do pozdních nočních hodin…  

Nechápu, proč se ještě nenašel promotér, jenž by například do Prahy dovezl výkvět moravské lidové hudebnosti! Určitě by se našlo hodně lidí, kteří by rádi zaplatili za celodenní defilé nejlepších muzik, zpěváků a tanečníků. Jako bonus by pak mohla v Rudolfinu třeba Martina Janková nabídnout písně Leoše Janáčka, jež tento rok natočila pro Supraphon…

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.