středa, 26. srpen 2020

Na poli chodí smuténka a zpívá

Napsal(a) 

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Ve věku nedožitých 92 let zemřel bývalý dramaturg Filharmonie Brno Jiří Beneš. V orchestru působil od jeho založení, jako violista odehrál vůbec první koncert Filharmonie Brno na Stadionu v roce 1956. Byl také pedagogem a publicistou. Za svoji činnost získal několik ocenění, například Cenu České hudební rady 2020 nebo Cenu města Brna 2010. Na Jiřího Beneše pro Harmonii vzpomínají jeho následovníci Vítězslav Mikeš a Jana Slimáčková.

Za Jiřím Benešem, kolegou, učitelem a kamarádem 

Před pár lety na jedné z porad managementu brněnské filharmonie kdosi k čemusi rétoricky prohodil: kdo ví, kdo tady bude sedět za čtyřicet let… Na což Jiří Beneš pohotově zareagoval: „Za čtyřicet let, to už tady z vás budu sedět jen já.“ A spiklenecky zamrkal očima.

Jirka. Náš Jirka! Všechny svou poznámkou rozesmál; bylo mu už svrchovaně přes osmdesát, ale všem připadalo, že je to opravdu jediná jistota, na kterou by si každý mohl vsadit. Vždyť ve Filharmonii Brno působil od roku 1956 jako její zakládající člen! A nikdo si nedokázal představit, že by ji jednoho dne měl opustit. Jenže teď tu Jirka není. Odešel tiše ve svých nedožitých 92 letech v noci z neděle na pondělí. A spolu s ním odešla jedna velká epocha brněnské filharmonie…

Jiřího Beneše jsem osobně poznal až při svém nástupu do Filharmonie Brno na podzim 2012. Moje zdrženlivost vyvolaná respektem, který jsem k němu choval, vzala záhy za své, když mi hned první den řekl: „Budeme si tykat. Já jsem Jirka.“ Vítal se tak s každým novým členem managementu filharmonie.

V té době docházel do Besedního domu pořád ještě skoro denně. Do své kanceláře ve druhém patře vybíhal po schodišti, bera schody po dvou. Někdejší dlouholetý violista orchestru a invenční dramaturg nadále zůstával ve své milované filharmonii, kde s erudovaností a pečlivostí sobě vlastní vykonával funkci redaktora, psal čtivé průvodní texty do programů koncertů, vystupoval v roli zaníceného vypravěče na besedách s posluchači a v neposlední řadě byl i skvělým společníkem na filharmonických večírcích. Pokorně podával pomocnou ruku svým následovníkům na pozici dramaturga, dělil se o zkušenosti, poskytoval cenné rady, povzbuzoval, chválil, dokázal však i taktně poukázat na chyby. Byl neuvěřitelně vzdělaným a chytrým člověkem, zároveň skromným a laskavým gentlemanem. Měl svou oficiální filharmonickou mailovovou adresu, ale všichni mu stejně psali na adresu soukromou, která nejlépe vystihovala jeho lásku k hudbě stejně jako smysl pro humor: před zavináčem obsahovala jednoslovné hudbajemaso.

Se svou ženou Zdenou tvořili nádherný pár, který pravidelně navštěvoval koncerty a horlivě o nich diskutoval. Chystali se i na letošní filharmonický festival na Špilberku, který proběhl v polovině srpna a pro který Jirka nachystal několik výkladových textů, jež stačil ještě zredigovat. Jenže… Do posledních chvil se sice těšil bystré mysli a ani humor ho neopouštěl, vzdor postupující chorobě; na otázky „jak se Ti daří?“ odpovídal „báááječně“ nebo „blbře“ – to když se necítil zrovna fit. Na Špilberku se ale už neukázal. A bez něj v publiku již budou i všechny další koncerty brněnských filharmoniků. …zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu.

Milý Jirko, ať je Ti teď už jen báááječně a dobře. Děkuji, že jsem Ti mohl být nablízku a učit se od Tebe. Děkuji Ti i jménem Filharmonie Brno za vše, co jsi pro ni za ta léta udělal. Budeš nám všem strašně moc chybět.

Vítězslav Mikeš

dramaturg Filharmonie Brno

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Moudrý, znalý a lidský Jiří Beneš

Jméno Jiří Beneš jsem znala z hudebního světa od dětství – violista a zakládající člen Státní filharmonie Brno a člen Moravského kvarteta. Později jako návštěvnice koncertů jsem sledovala jeho dramaturgii a průvodní slova ke koncertům. Když mě coby filharmonického dramaturga v roce 2000 posadili do stejné pracovny Besedního domu, působil na mě tento o dvě generace starší pán odtažitě a suše. Po krátké době jsem však zjistila, že je tomu naopak, a tak začala spolupráce pro mě mimořádně naučná a nesmírně obohacující. Za tři roky mého působení na místě dramaturga brněnské filharmonie jsem se co do znalostí o hudbě, kultuře a historii naučila víc než za předchozí mnohaleté působení v rozhlase a víc než za vysokoškolského studia. Jako Benešův „učeň“ jsem zblízka sledovala všechnu jeho práci pro filharmonii, pro Mezinárodní hudební festival Brno a pro mnohé muzikanty, kteří ho s prosbou o pomoc či spolupráci vyhledávali.

S Jirkou Benešem jsme se stali nerozlučnou dvojicí, filharmonici nám říkali „dramaturci“. Vedle chvil, kdy bylo práce nad hlavu (například chystání dramaturgie koncertní sezony, korektury), jsme si u dopolední a poobědní kávy nebo kvalitního černého čaje povídali. Naše debaty se týkaly hlavně hudby a hudebníků, ale i dějin, umění a společnosti. Tato posezení jsem milovala a pokaždé jsem se je snažila prodloužit (práce mohla skoro vždycky počkat). Jirka Beneš se v té době stal nejen mým učitelem, ale vlastně druhým tátou (jinak oba se z hudebního světa znali, jako hudební režisér s ním táta často spolupracoval a Jirka dokonce hrával i s mým dědečkem varhaníkem). Dostali jsme se i na osobní témata od mezilidských vztahů až po pohled na svět a víru. Mnohokrát jsme se nasmáli, ať už u starých vtipů nebo legračních muzikantských historek.

Nutno říci, že Jirka Beneš byl gentleman a vystupoval velmi decentně, ale dokázal říct i jadrné slovo. Především byl srdečný a vždy nápomocný, i ve svém volném čase. Taky jsem obdivovala, jak stále sledoval dění okolo. Nejen že se v důchodovém věku naučil pracovat s počítačem, ale na mnoho informací a novinek mě upozornil. Byl ohromně zcestovalý, znal i zapadlé vísky u nás a mnoho míst v zahraničí, která navštívil jak s filharmonií, tak s kvartetem. Rovněž byl vynikajícím bohemistou, literátem, ovládal jazyky, když ne aktivně, tak aspoň pasivně k překladům. Pozorovala jsem, v jaké výborné fyzické kondici jako sedmdesátník, pak jako osmdesátník je. Den bez pohybu, aspoň chůze nebo cvičení, byl pro něj špatným dnem.

Beneš působil nenápadně a skromně, se svými znalostmi a zkušenostmi by mohl být šéfem, ředitelem, ale byl oddaný samotné hudbě. Patřil k nejvzdělanějším, lidsky nejobdivuhodnějším a nejvzácnějším lidem, se kterými jsem se kdy setkala. Vypadalo to, že bude na světě do sta let, že stále bude ve filharmonii psát průvodní slova a další texty. Nakonec mu bylo vyměřeno „jen“ úctyhodných devadesát jedna let, téměř v síle. Stejně jako řada dalších lidí mu budu navždy vděčná za to, co mě naučil, co pro mě udělal. Jiří Beneš tady bude chybět.

Jana Slimáčková

muzikoložka, pedagožka, dramaturgyně Filharmonie Brno v letech 2000–2003


PhDr. a Mgr. Jiří Beneš

Narodil se 24. září 1928 v Komárně, v roce 1938 byl odsunut s rodiči na Moravu, v květnu 1939 do Kroměříže. Za okupace studoval reálné gymnázium (maturoval 1947) a hru na housle na hudební škole Moravana. Od roku 1947 studoval v Brně na konzervatoři a na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity (obory hudební věda – estetika), od roku 1953 JAMU. V roce 1951 nastoupil do nově zřízeného Symfonického orchestru kraje Brněnského a přešel s ním v roce 1956 do Státní filharmonie Brno, ve které pracoval jako dramaturg a redaktor.

Jako violista byl od roku 1948 členem nově založeného Moravského komorního orchestru, od roku 1951 nově zřízeného Symfonického orchestru kraje Brněnského jako zástupce prvního violisty, od roku 1956 nově vzniklé Státní filharmonie Brno. Kromě toho byl v letech 1958–1965 členem Moravského smyčcového tria a v letech 1965–1992 členem Moravského kvarteta, které na sebe v roce 1965 upozornilo vítězstvím v soutěži o Cenu Italského kvarteta v Benátkách a stalo se – zejména po své profesionalizaci při filharmonii roku 1969 – jedním z československých souborů, které cestovaly do zahraničí v období normalizační izolace. Od roku 1964 hrál příležitostně v souboru Českých komorních sólistů, v letech 1991–1993 znovu v orchestru Státní filharmonie (za dlouhodobě onemocnělého prvního violistu).

Jako muzikolog, publicista a popularizátor od roku 1948 byl moderátorem (střídavě s prof. Gracianem Černušákem) koncertů Moravského komorního orchestru a poté všechna zájezdová vystoupení Symfonického orchestru kraje Brněnského. V letech 1952–1973 psal prakticky všechna průvodní slova do tištěných programů SOKB a poté Státní filharmonie Brno. Po pauze vynucené zákazem publikování (1973–1979) pak v psaní pokračoval znovu pro komorní a varhanní cykly filharmonie a občas pro MHFB. Od roku 1994 psal a redigoval katalogy a tištěné programy Moravského podzimu a později i Velikonočního festivalu duchovní hudby, které tak dosahují úrovně odpovídající mezinárodnímu významu těchto festivalů. Od roku 2002 podobně spolupracoval s Podzimním festivalem duchovní hudby Olomouc.

Vedle toho od roku 1952 publikoval recenze v Hudebních rozhledech, od roku 1956 v Hostu do domu, průběžně v hudebním časopise Opus musicum a v denním tisku. Napsal také desítky článků, studií a glos ve sbornících týkajících se Státní filharmonie Brno, Besedního domu, brněnské konzervatoře a JAMU, vytvořil rozhlasová pásma z oblasti komorní hudby a působení Státní filharmonie, byl autorem řady bookletů k CD natáčeným brněnskými soubory a Haasovým kvartetem.

Dále byl Jiří Beneš výrazně činný jako dramaturg. V letech 1952–1965 se aktivně podílel na dramaturgii SOKB a pak Státní filharmonie jako člen umělecké rady. V letech 1965–1992 usiloval jako violista Moravského kvarteta o repertoárové odlišení souboru, který začal být považován doma i v zahraničí za specialistu na soudobou hudbu. Od roku 1992 byl dramaturgem a redaktorem Státní filharmonie Brno (nyní Filharmonie Brno). Jako dramaturg Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim v letech 1993–2008 usiloval o jeho odlišení od ostatních festivalů prostřednictvím jasného tematického vyhranění jednotlivých ročníků. V roce 1995 spolupracoval na projektu mezinárodního festivalu třinácti jihomoravských měst nazvaném (na jeho návrh) Concentus Moraviae; s festivalem trvale spolupracoval publicisticky a redakčně. Byl rovněž členem dramaturgické rady mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno.

Vedle práce s dospělým publikem se Jiří Beneš věnoval práci s mládeží. V letech 1951–1955 uváděl všechny výchovné koncerty Symfonického orchestru kraje Brněnského (několik desítek ročně) a v dalším desítiletí všechny výchovné koncerty Státní filharmonie mimo Brno, v letech 1958–1965 uváděl výchovné koncerty Moravského smyčcového tria. Benešovo úsilí vyhnout se obvyklému obehrávání běžného repertoáru a snaha vytvořit námětově ucelené didakticky cílené pořady pro přesně vymezenou věkovou kategorii dětských posluchačů vedlo k jeho jmenování do Krajské komise pro výchovné koncerty. V letech 1965–1992 v této činnosti pokračoval jako violista Moravského kvarteta. Od roku 1995 sestavoval a uváděl výchovné pořady Státní filharmonie Brno, obnovené (po šestileté přestávce) s jejím návratem do Besedního domu. Tehdy navrhl velmi úspěšný cyklus sobotních Koncertů pro rodiče s dětmi a v prvých dvou ročnících pro ně vytvořil všechny scénáře; ty psal také pro cyklus Junior, který vznikl v sezoně 1997–1998 pro dospívající mládež.

Jako pedagog působil ve violových třídách na JAMU (1968–1972) a na brněnské konzervatoři (1973–1985). V letech 2002–2003 vedl na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity seminář Drobné formy muzikologické literatury.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.