pondělí, 11. listopad 2019

Na odchod dvou velkých muzikantů

Napsal(a) 

Kvarteto na prvním pracovním soustředění v Jizerských horách (1956), foto archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com) Kvarteto na prvním pracovním soustředění v Jizerských horách (1956)foto: archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com)
Smrtka si někdy pohrává s lidskými osudy svérázným způsobem. Houslista Břetislav Novotný a violoncellista Zdeněk Koníček spoluzakládali smyčcové kvarteto jako dva největší přátelé. Letos v těchto podzimních dnech zemřeli v rozmezí dvou týdnů jako dva sobě zcela cizí lidé.

V roce 1955 jako členové Symfonického orchestru hlavního města Prahy přizvali ke spolupráci další dva členy orchestru a začali pracovat na kvartetní souhře. Sekundista a violista se do roku 1961 změnili, ale od tohoto data až do sovětské okupace 1968 patřilo Pražské kvarteto (později Kvarteto města Prahy) mezi čtyři smyčcová kvarteta mladé generace, nesoucí tradici slavného Českého kvarteta z počátku 20. století do jeho druhé poloviny. Smetanovci, Vlachovci, Janáčkovci a Pražské kvarteto byli – volky nevolky – jak výkladní skříní Československa, tak – s hrdostí – důkazem, že i v malé zemi může vzniknout vysoce kvalitní kultura.

Zdeněk Koníček – z Vídně až do Kanady a nakonec zpátky domů

Zdeněk Koníček (1918 – 2019) zastával svým šarmem a znalostí cizích řečí úlohu styčného důstojníka s pořadateli a agenturami na celém světě. Díky jeho úsilí vyjelo kvarteto v roce 1965 na turné po pěti kontinentech, které si zopakovalo o dva roky později. Invaze v roce 1968 zastihla členy kvarteta v různých zemích. Schůzku si dali ve Vídni. Tam se violista Jaroslav Karlovský a čelista Zdeněk Koníček rozhodli nevrátit se do okupovaného Československa a využít zahraničních nabídek. Doplnili se na kompletní sestavu (se Stefanem Czapárym, také bývalým členem FOK a Rudolfem Kalupem) na České kvarteto – Czech Quartet (na rozdíl od historického Českého kvarteta, které působilo pod názvem Bohemian Quartet) a stali se rezidenčním kvartetem na univerzitě v Hamiltonu, v kanadské provincii Ontario. Kromě vystoupení kvartetních byli zváni na kurzy, do porot a vedli třídy komorní a sólové hry na univerzitě. 

První cesta Kvarteta města Prahy po světě. Christchurch, Nový Zéland (Zdeněk Koníček druhý zleva), foto archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com) První cesta Kvarteta města Prahy po světě. Christchurch, Nový Zéland (Zdeněk Koníček druhý zleva)foto: archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com)
Jaroslav Karlovský později zamířil do Austrálie, ale po čase se vrátil do Kanady, kde našel nové působiště na University of Victoria B.C. Koníček zůstal v Hamiltonu, na McMaster University, hrál jako koncertní mistr Hamilton Philharmony Orchestra a stýkal se s českými muzikanty, především s Karlem Ančerlem, šéfujícím orchestru v Torontu. Pedagogicky působil ve svazku univerzity až do 65 let, což je věk, který je v mnoha zemích považován za hranici odchodu do důchodu. Je to nesmysl, v souvislosti s prodlužujícím se průměrným věkem je mnohý muzikant v těchto letech na vrcholu svých sil a má ze svých zkušeností co rozdávat. I Koníčkovi bylo po jeho pensionování nabídnuto působení na University of Western Ontario v Londonu, kde konzultoval s adepty studia sólové hry na violoncello do svých 85 let. To už bylo po sametové revoluci, tak se mohl vrátit se ženou do Prahy a až do svého skonu 1. října tohoto roku si užívali pražského kulturního dění. Tělo sice zvolna chátralo, později se už obtížně pohyboval, duch ale zůstával stále svěží. Mrzelo ho jen, že nikdy nedošlo ke smíření s Břetislavem Novotným, které si tolik přál. Teď už je rozsoudil Nejvyšší Pán, nechme to na něm. Na nás je nezapomenout na dobrého člověka a vynikajícího muzikanta, Zdeňka Koníčka.

Břetislav Novotný a sláva české kvartetní tvorby v době nesvobody

Břetislav Novotný (1924 – 2019) začal studovat hru na housle poměrně pozdě, v devíti letech. Když chtěl jít na konzervatoř, psal se rok 1943 a jeho ročník byl odvelen v rámci totálního nasazení (Totaleinsatz) do továrny. Na hudební školu mohl tedy nastoupit až po válce, to už mu bylo 21 let. Naštěstí se dostal do třídy význačného metodika, profesora Bedřicha Voldana, který měl vědecky vypracovaný systém studia houslí. Ne na každého zabíral, ale v případě již intelektuálně vyzrálého Novotného byl plně úspěšný. Mladý houslista věděl, že manko z pozdního začátku musí vyrovnat množstvím cvičebních hodin. Hrál proto často deset hodin čistého času, což se mu vrátilo tím, že jeho kariéra stoupala strmě. Brzy po absolutoriu pražské konzervatoře nastoupil jako koncertní mistr do Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Jako sólista s orchestrem se uvedl Beethovenovým koncertem, Dvořákovou romancí a mazurkem a Ondříčkovou Českou rapsódií

V roce 1955 založil spolu se Zdeňkem Koníčkem ze členů orchestru FOK smyčcové kvarteto, od roku 1958 hrající pod názvem Kvarteto města Prahy (v cizině známé jako Prague Quartet). Po změnách ve středních hlasech se kvarteto ustálilo v roce 1961 v obsazení Břetislav Novotný – housle, Karel Přibyl – housle, Jaroslav Karlovský – viola a Zdeněk Koníček – violoncello. V této sestavě podnikli celkem dvakrát již výše zmíněnou „cestu kolem světa.“

Břetislav Novotný jako mladý houslista v roce 1950, foto archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com) Břetislav Novotný jako mladý houslista v roce 1950foto: archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com)
Pak přišel rok 1968 a Karlovský s Koníčkem se rozhodli, že se do Československa nevrátí, protože nechtěli žít v okupované zemi. Novotný s Přibylem se vrátili zpět, doplnili kvarteto o violistu Luboše Malého a violoncellistu Jana Širce a v tomto obsazení pokračovali v započaté činnosti. Najít dva hráče, kteří byli ochotni opustit svá „místa pod penzí“ a jít do nejisté existence kvartetní, vyžadovalo velkou odvahu. Ta se ale vyplatila všem zúčastněným. Malý a Širc byli odlišní od předchozích hráčů, ale Novotný vypiplal kvarteto na výši, zjednávající si všude znovu respekt a obdiv.

Ač rodák z moravského Vsetína, netíhl Novotný k folkloru, ale spíše k velikánům hudební historie – Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi a Dvořákovi. Do té doby nezvyklým způsobem realizoval Bachův zápis šesti sonát a partit pro sólové housle – dodržováním dlouhých not tam, kde se ostatní interpreti spolehli na dozvuk v prostorách i hlavách posluchačů. Výsledkem byly zřetelně znějící bohaté harmonie, dříve neslýchané. Beethovena uctil několikerým souborným provedením všech jeho smyčcových kvartetů v pěti večerech. Tímto výkonem zvukově popsal celý oblouk vnitřního vývoje génia. Mozartových kvartetů měl jeho soubor na repertoáru většinu. Jelikož Smetana a Janáček byli „obsazeni“ Smetanovým a Janáčkovým kvartetem, zaměřilo se Pražské kvarteto na dílo Antonína Dvořáka a provedlo souborně všechny kvartety, i ty, v nichž se Dvořák teprve hledal. Objevilo se tak mnoho hodnotné hudby, která později od opusu 34 psala pod Dvořákovým jménem dějiny smyčcového kvartetu.

Břetislav Novotný v roce 2001, foto archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com) Břetislav Novotný v roce 2001foto: archiv Břetislava Novotného (novotny-bretislav.com)
Jako sólista oslavil 50. narozeniny koncertem s orchestrem, na němž provedl se sekundistou Karlem Přibylem Bachův Dvojkoncert, s violistou Lubošem Malým Mozartovu Koncertantní symfonii a s violoncellistou Janem Šircem Brahmsův Dvojkoncert. Nezapomenutelný večer. Každý interpret, zejména hráči na smyčcové nástroje, se potýká celý život s problémem intonace. Novotného stále hledající duch, souběžně s jeho matematickými schopnostmi, u muzikantů výjimečnými, jej přivedl k vědeckému zkoumání tohoto fenoménu, ve formulovaných výsledcích srozumitelným i muzikantům založeným více prakticky. Výsledkem čtyřicetiletého výzkumu je kniha, která měla vyjít v roce 2014. V oboru interpretace byl Novotný vším, čím mohl být: sólistou, komorním hráčem, uměleckým poradcem orchestrů, dirigentem i pedagogem AMU.

Vydržet v aktivní hráčské činnosti do jednaosmdesáti let je vzácný, byť nikoli ojedinělý úkaz. Jeho asthenický typ jej udržoval v kondici až do doby, kdy si zlomil krček a tělo už odmítlo se dále regenerovat. Skloňme se ale před zjevem, který by neměl zmizet v archivu zapomnění. Připomínejme si často – také pro budoucí generace – slávu našich komorních souborů, protože nejednou zachraňovaly kulturní pověst českého národa v době šedého bezčasí. Ať už to bylo Smetanovo, Vlachovo, Janáčkovo či Pražské kvarteto. 

Ivan Štraus

Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.