Musica Florea – start nové sezony

Musica Florea se letos v září v Praze uvedla hned třikrát:  8. a 12. září představeními na scéně divadla Florea Theatrum, umístěného na dvoře malostranského lichtenštejnského paláce  (hudební fakulta AMU), 23. září koncertem v refektáři dominikánského kláštera. Ten jsem navštívit nemohla. Lze si však představit, že tu posluchače čekal pozoruhodný zážitek: večer byl věnován baroknímu umění virtuózní improvizace a ornamentiky,  demonstrovanému na tvorbě Henryho Purcella, Tarquinia Meruly, Gottfrieda Fingera, Giovanniho Battisty Buonamenteho, Thurlougha O’Carolana, Biagia Mariniho, Marcina Mielczewského a Romana Weichleina, v provedení tří výtečných barokních houslistů a violistů Jiřího Sychy, Eleonory Machové (která se věnuje i viole da gamba) a Magdaleny Malé (spolu s Tomášem Rendlem tu hrála také na bicí nástroje), Marka Štryncla (barokní violoncello a kytara) a Ivy Štrynclové (varhany).

Foto Daniel Rozsnyó

Barokní Parnas a Terpsichore (8. září, na hudbu Händelovu a jeho současníků) a Stvoření Prométheova (12. září, Ludwig van Beethoven) byly pro pražské publikum také novinkou. Barokní Parnas je sestaven z francouzských a francouzskými kulturními vzory ovlivněných tanců a zpěvů Händelovy doby (Michel Richard Delalande, Pascal Colasse, André Campra, Jean Baptiste Lully, Henry Purcell, Jean Baptiste Quinault, Marin Marais, Nicolo Matteis), v nastudování sólistů tanečního Hartig Ensemble, vedeného Helenou Kazárovou, pěveckého souboru Collegium Floreum a barokního orchestru Musica Florea. Terpsichore je prologem ke druhé a třetí verzi Händelovy opery Il pastor Fido, HWV 8b, z roku 1734, ve kterém vystupují múzy hudby (Erató – Irena Troupová) a tance (Terpsichore – Blanka Ferjentsik Wernerová), bůh Apollo (kontratenorista Roger Isaacs), tři Grácie (Barbora Dastychová, Michaela Bartlová a Lenka Kantorová), Kavalír (Miroslav Stehlík), členové Hartig Ensemble, sboru a sólistů Collegia Florea a orchestru Musica Florea, pod vedením Marka Štryncla. O premiéře Beethovenových Stvoření Prométheových  (zámecké divadlo Valtice) v průběhu Mezinárodní letní školy staré hudby a jejích večerních Rendez-vous, jsem psala jinde, s tím, že by bylo dobře toto Beethovenovo zřídkakdy uváděné dílo (op. 43, libreto Salvatore Vigano, premiéra Vídeň 1801) uvést i jinde. Pražské provedení bylo obsazené až na jedinou výjimku stejně, jako ve Valticích (Prométheus: Václav Janeček, Žena a Muž: Kanaďanka Jaime Reid a Adam Zvonař, Minerva/Bakchantka: Michaela Špačková, Mars/Bakchus: Miroslav Stehlík, Pan: Ladislav Beneš, Apollo: Miroslav Urban, Euterpé: Barbora Dastychová, Terpsichora: Blanka Ferjentsik Wernerová, Melpomené: Michaela Bartlová, Thália: Ida Fišerová). Autorkou choreografie a režisérkou byla ve Valticích i v Praze Helena Kazárová, hudební nastudování bylo pokaždé dílem dirigenta Marka Štryncla a orchestru Musica Florea. V žádném případě ovšem nešlo o identická představení: zatímco valtické zámecké divadlo bylo Prométheovi “těsné” (jeviště má větší hloubku, než Florea Theatrum, zároveň je ale užší, miniaturní orchestřiště pojme malý počet hudebníků), Florea Theatrum umožnilo tanečníkům volně rozvinout pohyb do šířky; výsledný dojem byl na rozdíl od valtického uvedení skutečně impozantní. To ostatně platilo i o dvojici Barokní Parnas a Terpsichore – a samozřejmě i o loňském provedení Fuxovy opery Costanza e Fortezza na téže scéně v tachovské windischgrätzovské jízdárně a v lichtenštejnském paláci v Praze. Marek Štryncl s pomocí architekta Václava Krajce a výtvarníka Jiřího Bláhy vlastníma rukama vybudoval  ideální prostor, který umožňuje uvádět díla, po kterých kamenné scény s největší pravděpodobností nikdy nesáhnou. Ve spolupráci s principy barokní a klasicistní choreografie dokonale obeznámenou Helenou Kazárovou, se mu i tentokrát podařilo vytvořit iluzi představení doby vzniku Terpsichore a Stvoření Prométheových, se všemi jejich zázraky (Florea Theatrum disponuje několika stylově přesnými, malovanými proměnami a odpovídajícími rekvizitami; dobově dokonale korespondují i kostýmy, líčení, vlásenky a osvětlení). Dva vynikající, programově záslužné projekty, v nejvyšší možné interpretační kvalitě: víc si nelze přát.

Sdílet článek: