Moje osobní vzpomínka na hudebního skladatele Jindřicha Felda

Jindřich Feld se narodil 19. února 1925. Naše životní cesty se propojily v roce 1978, kdy mně bylo 18 a jemu 53 let. Byl jsem studentem pražské konzervatoře, jejíž symfonický orchestr jel na festival do francouzského Evianu a doktor Feld byl - jako perfektní francouzštinář - v mnoha směrech nápomocen chodu celého zájezdu. Při té příležitosti jsem se tenkrát jako člen Havlákova kvarteta zúčastnil významné evianské soutěže smyčcových kvartet, kde jsme v rámci soutěžního repertoáru zahráli i jeho třetí smyčcový kvartet. Feldova hudba mě od počátku velmi přitahovala a souzněla s mým zájmem - interpretovat skladby koncertantní, vrcholné virtuozity, rytmické náročnosti, skvělé instrumentace i skladby plné výrazových kontrastů. A tak netrvalo dlouho a domluvili jsme se na mém nastudování jeho violoncellového koncertu z roku 1958 - půlhodinové závažné skladbě, která by dle mého názoru měla patřit do palety základního repertoáru všech sólových violoncellistů. Směle se může srovnávat s nejvýznamnějšími koncerty 20. století. Feld byl člověk neuvěřitelně nadaný - pocházel z významné hudební rodiny. Jeho otec - také Jindřich - byl houslový virtuos a později významný pedagog. Jeho předkové pocházeli z Rožmitálska, kde měli přímé spojení s českým skladatelem J. J. Rybou a není vyloučené, že se hudbě u Ryby také učili.

Byl nesmírně vzdělaný - vystudoval pražskou konzervatoř, HAMU, doktorát získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hovořil plynule několika světovými jazyky, vždy ho velice zajímala historie všech možných oborů. A v neposlední řadě byl i velmi lidský, zábavný a přátelský člověk.
 Protože jsem pravidelně zařazoval jeho skladby na programy svých sólových i komorních koncertů, inspiroval jsem ho k napsání nových kompozic. Partitu concertante mi věnoval v roce 1985 a jeho poslední Smyčcový kvartet č. 6 komponoval pro naše Pražákovo kvarteto v roce 1993.
 Byl to on, kdo mě osobně seznámil s několika světovými hudebníky. S fenomenálním flétnistou Jean-Pierrem Rampalem nebo lucemburským
sólistou Carlo Jansem.

Díky Feldovi jsem několikrát koncertoval i nahrával s americkou saxofonovou legendou Eugenem Rousseau. I pro takovéto mistry psal své nové kompozice....
 Jindřich byl u svého otce “vyučen” ve hře na housle (na konci druhé světové války byl na dva roky angažován do skupiny houslí Symfonického orchestru Československého rozhlasu). Velice ho bavilo hrát také na violu. Svůj violový kvintet provedl sám společně se Smetanovým kvartetem dokonce v Rudolfinu. Právě viole - jak sólové tak komorní - věnoval nemalý počet skladeb.
 Toho jsme mohli být svědky i na koncertě, který se konal k oslavě jeho letošních nedožitých devadesátých narozenin dne 21. října v kostele svatého Vavřince v Praze. Violista Jan Pěruška za doprovodu Václava Máchy otevřel program právě skvělou Feldovou Sonátou, napsanou v roce 1956. Po ní trefně zařadil dalších 6 skladeb pro violu, Feldových nejvýznamnějších žáků. Díla Přemysla Kučery, Zbyňka Matějů, Karla Pexidra, Pavla Trojana, Ondřeje Kukala a Michala Müllera nám připomněly, že byl svého času i velmi úspěšným pedagogem.

Dovolte mi alespoň velmi stručný popis tohoto koncertu: Jan Pěruška, téměř jako hrdina, zahrál i odmoderoval celý večer s vysokou profesionální dokonalstí. K němu se v jednotlivých skladbách připojovali další interpreti. Feldova Sonáta zaujala hned úvodním výrazným tématem, který se ve skladbě několikrát vrací. Jak je u Felda obvyklé, píše i tuto skladbu s vysokou náročností pro oba interprety. Ty se ale všech úskalí zhostili s naprostým nadhledem. Druhou skladbou večera byly dvě věty pro housle a violu s názvem Mluv se mnou od Přemysla Kučery. Kompozice na sebe upozornila zejména svojí  melodikou s využitím osobitých barev obou nástrojů. Houslového partu se zde skvěle ujal Matouš Pěruška. Třetím bodem programu byl Kejklíř pro violu a harfu od Zbyňka Matějů. Nápaditá skladba s mnoha zvukovými efekty v provedení výborné harfistky a zároveň manželky Zbyňka - Barbory Váchalové. Májové vidění od plzeňského autora Karla Pexidra s Petrem Nouzovským u violoncella je bezesporu výrazné obohacení velmi sporého repertoáru pro violu a cello.

Pavel Trojan vytvořil úpravu své kompozice z roku 2010 - Duettino per violino e viola - speciálně pro tento večer. Zde nás velice pohladila jeho upřímná melodika. Violiana pro violu sólo Ondřeje Kukala mi přišla tak, jako bych ji již dlouho znal. Má totiž velmi podobné, jak stavební, tak výrazové prvky, jako Violoncelliana, která byla povinná na cellové soutěži Pražského Jara. Vyznačuje se mnoha virtuózními efekty. Akordy v pizzicatu, flažolety nebo arpeggia… Na závěr večera zazněly Okna do srdce pro violu a harfu od Michala Müllera. Pětivětá skladba kombinující barokní a jeho současný kompoziční styl. Byla krásnou tečkou a zároveň důstojným vyvrcholením za úžasným večerem. Harfového partu se výborně zhostila Michalova neteř - Hedvika Mousa Bacha. S potěšením sleduji, že Feldovy skladby, i zároveň skladby jeho žáků a následovníků, jsou „živé”. Objevují se na koncertních podiích a mají posluchačům mnoho co říci. Budou nám připomínat, že Jindřich Feld je jejich prostřednictvím stále s námi.