úterý, 27. červenec 2021

Mnoho povyku pro nic?

Napsal(a) 

Antonio Pappano, foto Musacchio & Ianniello Antonio Pappanofoto: Musacchio & Ianniello

V britském hudebním životě došlo za několik minulých let – obzvlášť posledních dvou – k řadě podstatných změn. Neutěšená ekonomická situace a pandemie zavinily zrušení programů v mnoha koncertních síních a na operních scénách, ba uzavření některých regionálních divadel. A řadoví hudebníci často bojují o záchranu své existence. Vydělat si na živobytí po brexitu, který jim znesnadnil přístup do 27 států Evropské unie, a možnost pravidelného účinkování na tamějších koncertních pódiích a divadelních scénách, je čím dál tím obtížnější. Situace se ztížila ještě víc během současné pandemie.

K důležitým obratům ve vývoji událostí však patří i změny na nejvyšších dirigentských postech u předních londýnských orchestrů a operních scén. Od začátku roku 2021 zde došlo ke dvěma, třetí změna se rýsuje. Podle některých britských komentátorů jde o pozitivní vývoj, jiní však považují situaci za mnoho povyku pro nic. Tyto změny však mají potažmo vliv i na angažmá u významných evropských orchestrů. Jak dobře známo, sir Simon Rattle oznámil odchod z London Symphony Orchestra v lednu, kdy podepsal počáteční pětiletou smlouvu s Bayerischer Rundfunkorchester (v LSO však zůstane ve funkci až do roku 2023; poté bude působit s orchestrem na pozici emeritního dirigenta).

Jeho nástupce v LSO, dlouholetý šéfdirigent a hudební ředitel Royal Opery Covent Garden, sir Antonio Pappano, byl jmenován 31. března. V Británii to způsobilo značný mediální rozruch, i když Pappano zůstává na svém místě v ROH až do konce července 2024 (v sezoně 2020/21 měl vždy velmi vytížený dirigent rok volna). První otázkou je pochopitelně, kdo jej v ROH nahradí. Bitva o nového šéfdirigenta zatím ještě není v plném proudu, i když tři roky do jeho nástupu není tak dlouho, jak se může na první pohled zdát, ale odhady a tipy týkající se možných kandidátů se již začínají objevovat. „Pappano je za daných velmi špatných okolností ta nejlepší volba,“ napsal v březnu o jeho jmenování v LSO známý britský kritik a komentátor Norman Lebrecht – poněkud svrchu – na svém blogu Slipped Disc. Než se podíváme v druhé části tohoto článku podrobněji na dirigenty, jež Lebrecht později označil za vhodné kandidáty, naskýtají se ještě další otázky. 

Především, kdo nahradí Pappana jako šéfdirigenta významného římského orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia? Nastupující šéfdirigent LSO totiž rovněž odstoupil z funkce u tohoto orchestru, kde byl hudebním ředitelem od roku 2005. Seznam pravděpodobných nástupců původně vedl devětapadesátiletý Daniele Gatti, 8. července však ohlásilo Maggio Musicale ve Florencii jeho nástup do funkce šéfdirigenta a hudebního ředitele tohoto festivalu od března 2022. Gatti tam vystřídá Zubina Mehtu, který je hudebním ředitelem od roku 1985 a čestným dirigentem od roku 2006.

Od začátku července také víme, že hlavním hostujícím dirigentem orchestru Santa Cecilia se stane od sezony 2021/2022 Jakub Hrůša. Vystoupil s ním nedávno při oficiálních oslavách 75. výročí vzniku Italské republiky (a velký úspěch v čele tohoto nejreprezentativnějšího italského symfonického orchestru zaznamenal již v roce 2016 při provedení Smetanovy Mé vlasti, a se dvěma dalšími koncerty v letech 2018 a 2019). Ač zůstává šéfdirigentem Bamberských symfoniků a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, kdoví, zdali jeho nástup v orchestru Santa Cecilia není prvním krůčkem k jednomu z nejvýznamnějších dirigentských postů v Itálii? Jak mi řekl Antonio Pappano v rozhovoru pro Harmonii v roce 2015, česká hudba není v Itálii dostatečně známá, a v tomto směru má Hrůša před sebou otevřené pole a skvělé možnosti. 

Vraťme se však k Rattleovi. Jeho odchod do Mnichova nebyl překvapením pro nikoho, kdo sledoval běh událostí už přinejmenším rok, a už vůbec ne pro ty, kteří sledovali události a spojitosti po několik let. V roce 2015 byl Rattleův návrat do Londýna, po 17 letech u Berlínské filharmonie, vítán jako velký tah a obrovský přínos pro Londýn a britskou diváckou a posluchačskou obec. Jeho nástup ve funkci šéfdirigenta LSO souvisel i s plány na výstavbu nového velkolepého koncertního sálu a hudebního centra, pro nějž Rattle vyslovil jednoznačnou podporu, pod záštitou City of London Corporation. Po brexitu však byl plán odložen. (V pozdějším rozhovoru v BBC sir Simon však podotkl, že ani v Mnichově není vyhovující koncertní sál.)

Před šesti lety nebyl navíc znám celý rozsah důsledků brexitu. Již v roce 2017 však řekl Rattle listu The Guardian, že kdyby věděl, že k brexitu skutečně dojde, byl by při převzetí funkce v LSO „mimořádně opatrný“. Po brexitu se Rattle se netajil svým zklamáním ze situace; navíc vždy důrazně prosazoval nutnost financování výuky hudby v britských školách, čemuž současná konzervativní vláda nevěnuje dost pozornosti, a během pandemie byl údajně zděšen nedostatečnou podporou místních hudebníků. 

Známý bývalý redaktor BBC Will Gompertz (od června Director of Arts and Learning v londýnském Barbicanu) považuje Rattlův odchod za významnou ztrátu pro britskou vážnou hudbu. A jak nedávno poznamenal, Rattle mu dal v rozhovoru jasně najevo, že podle jeho názoru je Německo pro pěstování hudby na světové úrovni „příznivějším místem“. I když si možná britští hudebníci nakonec vybojují bezvízový styk s řadou evropských zemí, není pravděpodobné, že šestašedesátiletý Rattle bude svého rozhodnutí odejít do Mnichova litovat. Jak známo, žije v Berlíně, odkud jsou to jen čtyři hodiny velmi pohodlným vlakem do Mnichova – na rozdíl od letecké dopravy do a z Londýna, která je zvlášť nyní v době pandemie únavná, a možná další preventivní opatření a zákazy jsou nepředvídatelné. Lze pochopit, že pro odchod z LSO uvedl osobní důvody – jeho žena je Češka, a jejich tři děti zapustily kořeny v Německu. Ale Rattlovy další, nevyslovené důvody – snahu o co nejlepší „poslední dirigentskou štaci“, za co nejpříznivějších okolností – by měl snad na mysli každý dirigent, který by se nacházel v jeho situaci.

Zatímco Pappano, který se narodil v Británii (ale vyrostl v USA, a stále mluví se znatelným americkým přízvukem), žije v Londýně, a problémy s cestováním nebude mít. Výjimečné kvality sira Antonia nelze popřít, a velká většina místních novinářů a komentátorů považuje rozhodnutí vedení LSO za „vzrušující“ či „inspirovaný“ počin. Hlavní kritik deníku The Times Richard Morrison dokonce označil jmenování Pappana za „odvetu komentátorům, kteří předpovídali, že ztráta Rattla a rozhodnutí nepokračovat s plánem nového koncertního sálu by znamenalo pokles statusu LSO jako předního britského orchestru“.

Norman Lebrecht, foto Bielik István Norman Lebrechtfoto: Bielik István

Kriticky se však vyjádřil zmíněný komentátor Norman Lebrecht. Podle jeho názoru jde „o panickou reakci na Rattlovo zběhnutí do Mnichova“, což podle jeho názoru mnozí na poli klasické hudby – s výjimkou vedení LSO – očekávali již delší dobu. A ačkoliv za Pappanovým jmenováním pouhé tři měsíce po Rattlově odstoupení z funkce nebyl zřejmě žádný dlouhodobý strategický plán, dalo se údajně předvídat: Pappano byl hudebním ředitelem v Covent Garden necelých 20 let, a potřeboval další dlouhodobý úvazek. LSO již samozřejmě dirigoval, a během několika sezon si s členy orchestru vybudoval velmi dobrý pracovní vztah.

Proč ignorovalo vedení LSO Pappana, když v roce 2015 jmenovalo Rattla? Odpověď je nasnadě: Rattle – Brit z Liverpoolu, který to v zahraničí opravdu někam tak řečeno dotáhl – měl lepší mezinárodní profil a světové renomé, zatímco Pappano je nejlépe znám v Británii a v západní Evropě. 

Jak jsou klady a zápory Pappanova jmenování v LSO? Jak uvedl přehledně Norman Lebrecht, ke kladům patří nesporně následující: jednašedesátiletý Pappano je britský rodák a rezident, výborný dirigent s širokým repertoárem, který ukázal jak v Covent Garden, tak u orchestru Santa Cecilia v Římě nadání budovat stabilní tělesa. Navíc jej má ve velké oblibě řada nejlepších světových zpěváků. Pappano je také „mimořádně přívětivý, inteligentní a svědomitý muzikant a člověk“. Méně přínosný je však fakt, že Pappano není – na rozdíl od Rattla – znám jako mentor mladých dirigentů.


Jaký repertoár můžeme očekávat u LSO pod Pappanovým vedením?
Kromě již zmíněných nevyhnutelných recitálů s hvězdami
bude jistě zajímavé, které skladatele bude Pappano s LSO uvádět pravidelně
a které přinese ze své spolupráce jinde.


A určité zápory? Pappano nebyl zatím nikterak vyhledáván ani berlínskou či vídeňskou filharmonií, ani orchestry velké americké pětky (New York Philharmonic, Boston Symphony, Chicago Symphony, Philadelphia a Cleveland). Jeho vysoké kvality jsou známy, uvedl Lebrecht, a nečeká se žádné velké překvapení. Do programu LSO budou, jak dodal, zřejmě zařazeny nevyhnutelné recitály s největšími světovými operními hvězdami jako Anna Netrebko a Jonas Kaufmann. Což však, podle mého názoru, publikum patrně přijme s povděkem, tak jako možné recitály s Joyce DiDonato, se kterou Pappano již rovněž vystoupil.

Jaký repertoár můžeme očekávat u LSO pod Pappanovým vedením? Kromě již zmíněných nevyhnutelných recitálů s hvězdami bude jistě zajímavé, které skladatele bude Pappano s LSO uvádět pravidelně a které přinese ze své spolupráce jinde. V rozhovoru v roce 2015 mi sir Antonio zdůraznil, nakolik byl jeho repertoár s orchestrem Santa Cecilia ovlivněn povahou italské hudby. Italský symfonický repertoár není velký, a proto „velmi silnou páteř orchestru“ tvořila již od dob působení Wolfganga Sawallische německá symfonická hudba. Orchestr hraje i hodně sborových skladeb; Santa Cecilia má totiž také skvělý sbor a značnou část programu tam proto tvoří opery. Ale i ruský repertoár je v orchestru velmi silný. „Ruskou hudbu hrají velmi přirozeně, protože v ruštině jdou fráze přes taktovou čáru, tak jako v italštině. Melodie jsou proto pro ně velmi přirozené. ... Ale povahou jsme Italové, a proto zde existují určité způsoby frázování, a orchestr má silný smysl pro barvu, atmosféru a divadelnost,“ řekl mi tehdy. Pappano uvedl s orchestrem i řadu premiér soudobých skladeb, převážně z per italských skladatelů. I Henze, který žil v Itálii 40 let, napsal pro orchestr padesátiminutový kus Opfergang (italsky Immolazione), svou první skladbu psanou na italskou objednávku. Provádět italskou soudobou hudbu bylo „vědomé rozhodnutí“ a britskou soudobou hudbu s orchestrem Pappano neuváděl. „Ani anglickou hudbu nehrajeme dost, ale dirigoval jsem orchestr například v Elgarově První symfonii, která zde nebyla provedena devadesát let, přitom první věta byla napsána v Římě!“, dodal tehdy sir Antonio. 

Promyšlené a cílevědomé plánování repertoáru bude proto zřejmě patrné hned na začátku Pappanova působení s LSO. Bude orchestr objednávat nové skladby britských autorů? Co bude „páteří“ LSO za Pappanova vedení? České čtenáře bude zajímat, že Pappano považuje, z českých skladatelů, Dvořáka za „velmi důležitého“ a že má velmi rád Janáčka. Uslyšíme s LSO Glagolskou mši nebo Sinfoniettu, jež – podle vlastního doznání – miluje?

(Konec první části)

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.