čtvrtek, 26. leden 2012

Mezi svárem lásky a žárlivosti, loutkami a vídeňským valčíkem

Napsal(a) 

Mezi svárem lásky a žárlivosti, loutkami a vídeňským valčíkem, foto Collegium Marianum Mezi svárem lásky a žárlivosti, loutkami a vídeňským valčíkemfoto: Collegium Marianum

Advent mi často připadá jako čapkovský dort kočičky a pejska, plný dobrých i nedobrých věcí. Vše se rázem změnilo nečekaným odchodem prezidenta Václava Havla. Českou filharmonii, Pražský filharmonický sbor, sólisty a dirigenta Jiřího Bělohlávka ctí, jak důstojně provedli ve svatovítské katedrále Dvořákovo Requiem, jež mělo v daném kontextu neslýchanou sugestivitu.

Vánoce byly na krásnou hudbu v České televizi chuďoučké. Pravda, s dvěma výjimkami. Magdalena Kožená v podstatě naplnila očekávání a její Barokní perly zářily. Vrcholem svátků však bylo na Boží hod vánoční uvedení komické opery D. Scarlattiho Kde je láska, je i žárlivost (Dove è amore è gelosia), jejíž novodobá scénická premiéra se uskutečnila v září 2011 v Barokním divadle zámku v Českém Krumlově. Dramaturgicky (BVA International), režijně (Ondřej Havelka) a interpretačně (dirigent Vojtěch Spurný, výborná čtveřice sólistů v čele s Lenkou Máčikovou) výborné. Projekci předcházel vtipně pojatý dokument (v hlavní sroli Bohumil Klepl).

Jakkoli nejsem vášnivým milovníkem vídeňského valčíku, galopu, pochodu či polky, musel jsem opět ocenit uměleckou dokonalost Novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků, který nabídla Česká televize. Vídeňáci hráli jako vždy bezchybně a s viditelným potěšením. Mariss Jansons svým dirigentským vkladem a některými dramaturgickými překvapeními povýšil polední koncert na nejzářivější světovou hudební událost prvního dne nového roku, doplněnou o poeticky létající PR dokument o Vídni. Přenosy z Vídně jsou v ČT tradicí, kupodivu silvestrovské podvečerní koncerty České filharmonie nikoliv, což mně i nadále připadá absurdní. I když ten poslední nepatřil k nejlepším (kromě jiného bylo omylem konkurovat Straussem v podání Eliahu Inbala Vídeňské filharmonii; dodnes vzpomínám na Carmina burana s Manfredem Honeckem 31. 12. 2008), určitě by se našlo hodně diváků, kteří by živý přenos na Silvestra přivítali. Naštěstí Česká televize je stále ještě schopná občas nabídnout mimořádně dobré a přínosné projekty. V roce 2012 je to asi hlavně cyklus profilů špičkových českých interpretů mladé generace s názvem Bravo!, který připravilo brněnské studio. Třicetiminutové pořady byly natočeny ve vizuálně atraktivním prostředí sálu benediktinského kláštera v Rajhradě.

Mezi svárem lásky a žárlivosti, loutkami a vídeňským valčíkem Mezi svárem lásky a žárlivosti, loutkami a vídeňským valčíkem
Jakkoliv oceňuji jak Scarlattiho, tak Vídeňskou filharmonii, nejvíce mě potěšil mezi Vánocemi a Silvestrem skromný projekt České Vánoce, který připravilo pražské Collegium Marianum v domovském Barokním knihovním sále bývalého kláštera servitů. Výborný výkon čtveřice muzikantů v čele s flétnistkou Janou Semerádovou a kvalitní zpěv sopranistek Hany Blažíkové a Barbory Sojkové jsem očekával, virtuózní a kontaktní hra souboru Buchty a loutky však byla pro mě nejpříjemnějším překvapením minulého roku. Z variací na barokní Pastýřskou hru o narození Páně udělala trojice loutkoherců se svými kouzelnými loutkami příjemné a vtipné teatrum. Pro mě to je komorní humorný pandán ke hře Cimrman v říši hudby, kterou v roce 1999 uvedlo Pražské jaro v Rudolfinu. Určitě bych Buchty a loutky rád viděl v dalším „hudebním“ projektu!

Bohužel advent, Vánoce a Nový rok neměly v Praze jen vrcholy, ale i svoje stíny. Trapné vytrubování z věže Staroměstské radnice je naštěstí minulostí, pominu, že v blízkém kostele sv. Michala se v rámci silvestrovské párty svíjely Go Go tanečnice a kdoví kdo ještě, nemohu však opět pominout továrnu na peníze – takzvané koncerty pro turisty. (Je příznačné, že na tom participují i některé církve nebo renomované instituce typu Obecního domu.) Za průměrně 1000 Kč dostane divák podivný příděl hudební rutiny. (Za 32 Eur můžete vidět ve Wiener Staatsoper špičkové operní představení.) Ne všude je to bez nápadu a nudné, navštívil jsem však o Vánocích dva „koncerty“ a bylo to tak zoufalé, že jsem zatoužil, aby někdo konečně realizoval to, co tak geniálně nakreslil Rembrandt v roce 1635.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.