čtvrtek, 27. srpen 2015

Medailon k jubileu Vladimíra Válka

Napsal(a) 

Hudba s ním putuje životem od dětství. Ještě v maturitním ročníku však netušil, že mu bude nejen potěšením, ale i povoláním.  Vábily ho výšky, nebe a letadla. Pár  šťastných náhod rozhodlo jinak... Kluk z Moravy Vladimír Válek (2. 9. 1935) se zařadil mezi dirigentské špičky této země. Stál tváří v tvář bezpočtu českých i zahraničních orchestrů, v letech 1985–2011 především rozhlasových symfoniků. Ve světě hudby se dotkl hvězd.

Dětství prožil ve vesničce Rybí. Jeho otec, kantor, hrával na housle, křídlovku, třicet let zpíval ve slavném Pěveckém sdružení moravských učitelů, řídil v okolí vyhlášenou dechovku a nezalekl se ani úkolů mimořádně náročných, třeba nácviku Slovanských tanců s orchestříkem místních nadšenců. Ve dnech války to byl počin kurážný a zároveň posilující.

Disciplína ve škole i rodině byla samozřejmostí. Na housličky se Vladimír začal učit s místními kluky u tatínka. V Kokorách u Přerova, kam se přestěhovali, navštěvoval u místního varhaníka hodiny klavíru, a  když v otcově dechovce chyběla bastrumpeta, naučil se za pár týdnů hrát i na ni. Později ji vyměnil za trombón. Díky své přirozené muzikálnosti se u nástrojů nikterak netrápil – naopak, jejich možnosti objevoval s potěšením. Přesto mu hudba v té době nebyla ničím jiným, než zábavou. Mocněji ho přitahovala letadla.

Klukovský sen vzal za své s Nejedlého školskou reformou; spojili jim septimu s oktávou, látku závěrečného ročníku, včetně maturitních otázek, museli nastudovat během letních prázdnin a sen o plachtění se tak jedním ministerským výnosem rozplynul.

Jak už to v životě chodívá, zatímco se jedna vrátka uzavřou, jiná povzbudivě vybízejí k nastoupení nové cesty. Mirek (ano, tak mu jeho nejbližší i přátelé říkají) se dozvěděl o nově zřízené vyšší hudební škole v Kroměříži, zajel tam, zahrál, uspěl a stal se posluchačem trombónové  třídy. Jako druhý nástroj si zvolil violu. Po dvou letech studií si s uspokojením uvědomil, že hudba byla správnou volbou.  A jeho věčný neklid, snaha a pracovitost ho pobídly k dalšímu kroku: „Když už muzika, tak dirigování.“ Před školním sborem si nejprve vyzkoušel sbormistrovství, postupně se osmělil postavit i do čela školního orchestru. S taktovkou se mu dařilo. Byla to doba absolutního uchvácení hudbou, nádherných a smělých představ o budoucnosti.

Při jednom z promenádních koncertů školního orchestru v Trenčianských Teplicích si Vladimíra všiml profesor Rajter, tehdejší šéfdirigent Slovenské filharmonie.  Mladý muzikant se mu zalíbil. Dal mu tedy k úvaze, zda by se nechtěl přihlásit do jeho třídy na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Vyšlo to. „Ľudovít Rajter působil dojmem šlechtice jemného vystupování. Sám studoval ve Vídni, byl spolužákem Herberta von Karajana. Občas na mě mluvil i německy, vždy s bezmeznou laskavostí. Jeho nejsilnější nadávka? ,Môj milý.´ Jinak jsem býval ,môj drahý´. Zklidnil mě, uhladil mou nezměrnou energii a výbušnost. Kromě grácie a nesporných dirigentských kvalit jsem u něj ocenil ještě jedno: v pozdějším odchodu do Prahy mi nikterak nebránil. Jeho lidskost byla  úžasná. ,Keď ideš na lepšie, tak choď.´“

Prahu si Vladimír Válek zamiloval na první pohled. Otevřela mu nové horizonty. Sledovat koncerty, na nich velké dirigentské osobnosti, to byla ta nejlepší škola pro mladého adepta hudebního umění. Vedle radostí ho však v Praze čekala i spousta povinností, studijních a pracovních. Umělecký soubor Ministerstva vnitra z Prahy, těleso, jehož řadami prošli například sbormistři Pavel Kühn či Miroslav Košler, a na jehož půdě byly položeny i základy Linhovců, vypsal konkurs na dirigentské místo. Vladimír Válek z něj vyšel vítězně a získal tak malý, asi pětačtyřicetičlenný symfonický orchestr. V ministerském tělese řídil rovněž estrádní skupinu. Na klavír doprovázel zpěváky, v dixielandu hrával trombón, když bylo potřeba, tak i bicí. V malé cimbálovce příležitostně obstarával violu.

Ve studiích pokračoval na pražské AMU ve třídě profesora Aloise Klímy, jinak šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze. Více než na akademické půdě se potkávali v nahrávacím studiu. Válek se tak učil přímo v terénu. Vedle toho stíhal zkoušky big bandu skvělého trumpetisty Vlastimila Kloce, atletické tréninky v oddílu Rudá hvězda. Nekouřil, nepil, zkrátka – jinoch nejen velkého talentu, ale i obdivuhodné pracovitosti a zapálení.

Léta studentská i vojenská služba utekly jako voda, o slovo se přihlásil „život načisto“ a s ním první angažmá v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Další orchestr, s nímž v oné době pracoval, byl soubor ČKD Praha. Po Liboru Peškovi převzal na dva roky Severočeskou filharmonii v Teplicích. Po osmašedesátém se chtě nechtě musel odebrat „na volnou nohu“. Naštěstí už měl jméno, jež mu zaručovalo hostování u různých těles, včetně Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Obrátil se na něj i Český rozhlas: s výzvou k sestavení Studiového symfonického orchestru, jehož úkolem byla produkce odlehčených skladeb pro rozhlasové vysílání, řekněme symfonického populáru.

V jeho životopise nechybí ani „osudový záskok“, který dodal událostem téměř filmový spád. Nabídka, či spíše naléhavá prosba, přišla od orchestru FOK. Onemocněl jim hostující dirigent. Třiatřicetiletý Válek zvládl náročný úkol bravurně, kritici oceňovali jeho výkon i pevné nervy. Následovala první gramofonová deska s FOK, v roce 1972 zájezd do USA (recenze se o něm tehdy vyjadřovaly  pochvalně, zvlášť potěšující bylo označení ,Leonard Bernstein z Prahy´) a následně i trvalé angažmá  v roce 1975. „Bylo to mé nejlepší místo. Snad proto, že se mi vyplnil sen získat jeden z pražských symfonických orchestrů. A navíc jsem tu nešéfoval, takže mou jedinou starostí, povinností – ne, radostí! – bylo dělat hudbu.“

Současně zastával od roku 1976 post stálého hostujícího dirigenta v holandském Leeuwardenu. To místo převzal – stejně jako Teplice – po Liboru Peškovi. Vyhlídky byly více než nadějné. V zahraničí pohostinsky vystupoval stále častěji, přibývaly i zážitky ze spolupráce s více či méně hvězdnými sólisty. Na horizontu se už rýsovalo angažmá u jeho „osudového orchestru“, rozhlasových symfoniků. Zdědil ho po svém někdejším profesorovi z AMU Aloisi Klímovi: „SOČR jsem v roce 1985 převzal jako těleso zásadně dobrých kvalit. Ale přišel jsem do období velké generační proměny. Na šedesát hráčů odešlo do důchodu; tak se vyměnila polovina orchestru. Do jisté míry to byla moje výhoda. Snad jsem měl šťastnou ruku při konkursním výběru zejména dechových hráčů.“ Po dvou letech práce s oběma pražskými symfonickými orchestry si ponechal „jen“ SOČR. „Nahrávání ve studiu je skvělá věc, u rozhlasového orchestru a priori nezbytná. Ovšem žádný orchestr sezením  ve studiu ,nevyroste´. Na koncertě nemůžete opravovat, vracet, přetáčet; pódium vás nutí k perfektnímu výkonu. Spojení obou těchto aktivit je ideální. Systematické koncertování nejdříve ve Smetanově síni a později v Rudolfinu jsem naštěstí jako nový šéfdirigent SOČRu prosadil.  Pravda, nejprve tu byly pochybnosti – naplní vůbec náš orchestr koncertní sál? Zadařilo se, dnes máme vyprodáno a SOČR dospěl ze studiové izolace až k postavení, jež ani v silné konkurenci České filharmonie a orchestru FOK nevyvolává obavy o jeho další existenci. Byli jsme dokonce prvním tělesem na světě, které uskutečnilo mezikontinentální digitální přenos pro společnost FM Tokio. Teprve po nás se k něčemu podobnému odhodlali v Bostonu a New Yorku. Dokážete si představit napětí tohoto přenosu s vědomím, že nás poslouchají miliony posluchačů z celého světa?“

Ocenění neustávala. Spolupráce s Českou filharmonií vyústila na jaře roku 1996 ve jmenování Vladimíra Válka dirigentem (a posléze i hlavním dirigentem) tohoto tělesa. Šel do toho s jasně formulovanou podmínkou: tato spolupráce bude probíhat paralelně s působením u rozhlasových symfoniků.

Byla jsem u toho, když jim na jedné ze zkoušek – možná z důvodů motivace, možná z potřeby vyznání – docela bez patosu řekl: „Važte si toho štěstí, že můžete dělat muziku, nádhernou svobodnou činnost.“ Osobně si na něm velmi považuji nejen uměleckých výkonů, ale i přímého jednání bez kliček a úskoků. Rodilého Moraváka v sobě nezapře, je bezprostřední, upřímný, někdy až prudký, rozhodně se nezabývá taktizováním, a chce-li vyslat do světa nějaká slova od srdce, učiní tak neprodleně. Na jedno se spolehnout můžete: Ta slova vždycky platí. A pozor – když muzicíruje, mluví minimálně, protože v tu chvíli za něj hovoří ruce, taktovka... a duše.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu zahájí sezonu 2015/2016 mimořádně už 7. září v pražském Obecním domě. Koncert bude mít příjemně slavnostní rámec, neboť orchestr vzdá poctu svému čestnému šéfdirigentovi Vladimíru Válkovi, jenž oslaví 2. září osmdesátiny. V rámci cyklu „Nové horizonty“ nabídne SOČR pod střídavým vedením Vladimíra Válka a Jana Kučery atraktivní  program – Beethovenovu Osudovou, dvě houslové skladby Antonína Dvořáka (Mazurek, Romanci) se sólistou Václavem Hudečkem a symfonickou báseň Praga Josefa Suka. Moderátory koncertu a celého cyklu budou stejně jako v minulé sezoně  Lucie Výborná a Jan Pokorný.  K výročí pana dirigenta uveřejňujeme článek, jenž vyšel v odborném bulletinu Svět rozhlasu. Redakce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.