čtvrtek, 20. květen 2021

Martin Turnovský (1928–2021)

Napsal(a) 

Martin Turnovský, foto Profimedia Martin Turnovskýfoto: Profimedia

Ve středu 19. května zemřel ve věku 92 let dirigent Martin Turnovský, pozoruhodná osobnost, které jako by nebylo dáno nikde trvale zakotvit. Narodil se do mimořádně kulturní rodiny, která je zrcadlem česko-německo-židovské kulturní historie 20. století. Otec Jan Turnovský byl právník, který od mládí hrál velmi dobře na klavír a v profesionální dráze mu zabránila 1. světová válka; celý život se ale vášnivě věnoval hudbě, natolik dobře, že v za První republiky mohl brát hodiny u Alexandra Zemlinského a Eduarda Steuermanna. Martin Turnovský se původně chtěl také vydat na dráhu klavíristy, kvůli norimberským zákonům byl však jako „neárijský míšenec“ vyhozen z kvarty a studoval klavír soukromě hned u nejlepších pedagogů, u Nory Grünfeldové a Viléma Kurze. Židovský původ z otcovy strany byl z pohledu okupantů „vyvážen“ tím, že matka byla Rakušanka, resp. Němka s původem ze Sedmihradska.

S otcem dokázal už jako dítě na klavír přehrát celý symfonický repertoár čtyřručně a měl na svou dobu neobyčejnou sbírku gramofonových desek. Jeho sestra Zuzana dodnes vzpomíná na první setkání s Písní o zemi na vůbec první nahrávce Bruno Waltera… Až první Pražské jaro roku 1946 a setkání s dirigentskými osobnostmi přivedlo Martina Turnovského k rozhodnutí věnovat se dirigování. To studoval u Karla Ančerla a Pavla Dědečka – až v roce 1958 vyhrál mezinárodní dirigentskou soutěž v Besançonu. Nicméně všechny zahraniční nabídky padly, protože neměl politicky vhodný profil. Otec se po válce pokusil obnovit advokátní kancelář, ale jako přesvědčený sociální demokrat neměl ro roce 1948 šanci, byl poslán do dělnické profese, a pak se naštěstí dostal alespoň do dokumentačního oddělení Supraphonu… A jeho syn postupně začínal u pražských i regionálních českých orchestrů; během 60. let nahrál několik desek, které hned vzbudily pozornost. Mezi nimi i Martinů Čtvrtá Symfonie, ale také Mozart a český klasicismus. Do západního zahraničí směl vycestovat poprvé r. 1965 na zvláštní povolení do Vídně, aby zde natočil nahrávku Čtvrtého klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena se svým tehdy už švagrem, klavíristou Ivanem Moravcem.

S Ivanem Moravcem při natáčení Beethovenova 4. klavírního koncertu ve Vídni S Ivanem Moravcem při natáčení Beethovenova 4. klavírního koncertu ve Vídni

V druhé polovině 60. let přišla nevídaná příležitost v NDR, a hned u Staatskapelle Dresden. V roce 1968 se ale jak Martin Turnovský, tak Václav Neumann v Lipsku a Zdeněk Košler v Berlíně rozhodli na protest socialistické Německo opustit. A zatímco dva kolegové se vrátili domů, Turnovský odešel s celou rodinou do Vídně. Oba jeho synové tak mají za sebou pozoruhodnou kariéru v rakouských orchestrech, Štěpán Turnovský je dlouholetý sólo fagotista Vídeňských filharmoniků. Ale přes dílčí pomoc dalšího rodinného známého z prvorepublikové Prahy, slavného dirigenta Georga Szella i Karla Ančerla, našel Turnovský trvalejší angažmá „jen“ v Oslu a v Bonnu. Vedle toho ovšem hostoval u mnoha slavných orchestrů.

Ani po roce 1989 se domů nevracel snadno. Sám vzpomínám na jeho triumfální Eroicu v Teplicích se Severočeskou filharmonií v roce 1991 – ale návrat do Prahy byl vždy komplikovanější, krátce zakotvil u FOKu, hostoval u České filharmonie stejně jako u Pražské komorní filharmonie a velmi často u Filharmonie Brno. Byl blízkým přítelem Jiřího Bělohlávka i Ivana Medka – a za mnoho vděčil i rodinnému poutu se sestrou Zuzanou Moravcovou a samozřejmě Ivanem Moravcem – i jisté soudržnosti mezi českými hudebními emigranty. Ale je zřejmé, že s jeho odchodem mizí kus paměti českého interpretačního umění doma i v exilu, včetně toho, kolik talentů a možností bylo během minulého režimu promarněno. Supraphon vydal před časem dvojalbum, který je zvláštní směsí mnoha stylově různých nahrávek z různých dob, což je trochu symbolické a je samozřejmě škoda, že jeho hudební odkaz nemůže být větší. Byl to noblesní pán, který si nikdy nehrál na psance. Ale jeho životní osudy a stopy stojí z mnoha důvodů za trvalou pozornost.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.